krypton22

Hodnoceno v kontextu českých porevolučních seriálů.

Spike Lee má zvláštní talent napsat a natočit nápaditou a strhující scénu, aby ji pak zcela pohřbil tou následující, špatně zahranou a hloupě polopatickou. Co na tom, že se na film dobře kouká a krásně se poslouchá, když je v něm těch druhých scén víc než vlasů na hlavě Spikeovy sestry Joie? (Ten účes je opravdu hrozný.)

Bulel jsem jak želva. I napodruhé.

Mohu pochválit devadesátiminutový film s menším množstvím humoru, než obsahuje průměrný díl seriálu? Zcela určitě! Futuramu mám rád proto, že k bláznivému "groeningovskému" humoru přidává hloubku a osudovost (sic!), na kterou žlutá rodinka ze Springfieldu už z principu nemůže dosáhnout. Nejlepšími díly seriálové Futuramy tak nebyly ty s největší koncentrací vtípků a absurdit, ale ty, které dokázaly překvapit a dojmout, což se díky tradičně chytrému scénáři daří i nyní, ve widescreenu. Sdělení, jež se první film z chystané nové série snaží předat, je (i díky návratu všech důležitých postav ze seriálu, který zde však narozdíl od Simpsons Movie dává smysl) zcela prosté: Futurama je zpátky. Humor bude následovat.

Je udivující, že vše, co tak dobře fungovalo v předchozích dílech, zde tragicky selhává. Jedna hvězdička za dva podařené vtipy a druhá za opravdu přesný závěr. Nedá mi to nezmínit otřesný překlad titulků na DVD, autorem je zřejmě zneuznaný humorista.

Pohodový seriál s atmosférou ala Big Lebowski a konečně pořádná příležitost pro Jasona Lee. Pokud jste unaveni z práce, venku prší a v ledničce se chladí chilský Cabernet, neexistuje k půlhodince strávené s Earlem a jeho bandou mnoho lepších alternativ.

Devil just sittin' there laughin'... Jako když se konečně vynoříte nad hladinu. Jako když se proderete davem lidí na otevřené prostranství. Jako když poprvé v životě vidíte moře. Obsáhnout všechnu krásu, která se na člověka z obrazovky hrne při sledování Days of Heaven, nelze ani tisícem slov. Občas mívám pocit, že Malick jako jediný z režisérů pochopil, že ve filmu má mluvit hlavně obraz a zbytek není důležitý, i když je fakt, že Morriconeho hudba (byť na DVD od Paramountu zcela pohřbená ve sterilní zvukové stopě) má také něco do sebe. Abych nezapomněl - jsou tam taky nějaké (snad poněkud prkenně zahrané) postavy, ale žádný strach, Malick se s nimi příliš nepáře. Ostatně k čemu postavy, když vám za kamerou stojí Néstor Almendros a k čemu dialogy, když máte odvahu stříhat tak dlouho, dokud film není perfektní v každém detailu (i kdyby to mělo trvat třeba 2 roky). Vysoká škola kinematografická.

Del Toro si v přestávce mezi natáčeními komerčních spektáklů jen tak pro zábavu (a za pár šupů) vystřihl dvojče Devil's Backbone z roku 2001 a na výsledku je to nadšení znát. Režisér opět potvrzuje svůj talent ukuchtit vizuálně dokonalou scénu a jelikož zde do kotlíku přidal i špetku promyšleného příběhu (byť úmyslně schématického - jedná se přece o pohádku), nelze než pochválit konečný, lehce stravitelný, produkt. Já si stejně jako před šesti lety pochutnal a těším se na další reinkarnaci téhož.

Nebýt poslední dvacetiminutovky, dal bych bez váhání tři hvězdičky. Ostatními komentáři (právem) adorovaný epický rozměr příběhu totiž částečně potlačuje identifikaci s hlavní postavou, jež je navíc svou propracovaností jediná, která si podobnou pozornost zaslouží. Mojí hlavní výtkou (kromě hudby, jež se po zklamání z Laputy povedla ještě méně), však měla být absence, u Miyazakiho filmů tolik obvyklého, WOW efektu, který se vyznačuje pokleslou čelistí a vytřeštěnýma očima diváka, ohromeného autorovou fantazií. Měla být, ale nebyla, neboť s příchodem Velkého Válečníka berou všechny námitky za své a do kolonky hodnocení přibývá jedna tučná hvězda. Mimochodem, víte, že v anglické verzi propůjčil postavě Asbela svůj hlas Shia LaBeouf?

Vyšetřit dostatek času na uchopení čtyřhodinového opusu o hledání odpovědi na otázku, zdali lze pár tahy štětce zachytit celý lidský život, není jednoduché. Není to jednoduché hlavně proto, že jedno zhlédnutí nestačí ke vstřebání všech emocí a vychutnání hypnotizující atmosféry procesu tvoření jednoho zvláštního obrazu. Z řady pozitiv tohoto filmu bych rád upozornil na úžasný výkon Jane Birkin, která v roli Frenhoferovy manželky Liz hravě zastiňuje hlavní postavy malíře a modelu, naopak jsem měl menší osobní problém se zásadní součástí snímku - zobrazením malířovy práce na obraze. Vím, že "dublem" Michela Piccoliho pro tyto sekvence nebyl nikdo menší než známý francouzský malíř Bernard Dufour, ale stejně se ve mně při sledování práce jeho nejisté ruky vařila krev.