krypton22

Dogma č. 1. Příběh jedné rodinné oslavy je zcela pohlcující od začátku do konce a i při rozpočtu něco přes 1 mil. dolarů je vizuálně efektnější než řada stonásobně dražších filmů. Zajímavé je, že ani referenční dogma se nevyhlo několika prohřeškům vůči manifestu (viz "confession" Thomase Vinterberga), namátkou: úprava osvětlení (zakrytí okna závěsem), použití kostýmů (pořízení několika obleků na oslavu) nebo třeba nedodržení pravidla ruční kamery (připevnění kamery na mikrofon) v jedné scéně.

Možná hodnocení časem zvýším, ale prvním dojmem je mírné rozčarování ze zvukové stránky filmu. Pro ghibliovskou sestavu typický burácející vodopád imaginace nedokáže zcela přehlušit občasnou syntetizátorovou kakofonii a neodůvodnitelné ticho v několika scénách z druhé poloviny snímku. EDIT: Dokáže :O)

Tenhle snímek reprezentuje všechno, co mám rád na filmech. Radost v očích Ala Fountaina, zakusujícího se do čerstvého rajčete, stejně jako nostalgie při pohledu na smutný osud kdysi životem kypícího lunaparku, to všechno v člověku vyvolá takový příval emocí a vzpomínek, že se po dojezdu závěrečných titulků možná (alespoň na chvíli) stane někým lepším. Bez legrace.

Oslava manuální práce v šesti kapitolách, z nichž čtyři první jsou úžasně různorodé a dvě poslední zoufale zbytečné. Právě zachování celistvosti dokumentu působí mírné problémy, ale celkový dojem nakonec zachraňuje za všech okolností výtečná kamera. Pokud bych si měl vybrat, půjdu nosit síru v Indonésii a naopak do pekla, zhmotněného do podoby nigerijských jatek, by mě nikdo nedostal ani párem volů. On by nejspíš byl problém tam dostat i ten pár volů.

Vynikající studijní materiál pro každého, kdo se hodlá pustit do filmařiny - popis zoufalého boje celého štábu s větrnými mlýny reality je úžasnou studií procesu filmování a ve svých nejsilnějších momentech (bouře nebo zkoumání, zda pojišťovna uzná nemoc Jeana Rocheforta za "force majure" - vyšší moc) doslova bere dech. Z dokumentu je patrné, že snaha, vůle a vize vždycky nestačí - sled neuvěřitelných katastrof nakonec udolá i obrovský entuziazmus všech zúčastněných a zadupe do země jeden sen Terryho Gilliama. Přestože někdo může říct, že si problémy kolem svých filmů způsobuje hlavně on sám svou paličatostí a neústupností, tady to tak docela neplatí. Jak ve snímku trefně poznamenal jeden ze členů produkce, hlavním problémem filmu se naopak stalo to, že Gilliam už na začátku příliš slevil ze svých nároků, ale může mu někdo vyčítat to, že chtěl "The Man Who Killed Don Quixote" natočit s danou hereckou sestavou za každou cenu? Je jisté, že ten film už nikdy neuvidíme; nicméně to, že dal vzniknout dokumentu o jeho natáčení, jenž je možná nejlepším svého druhu, také není k zahození.

Linklater nezklamal a přestože ho úvodní expozice stojí hodně času, zbyde v první polovině filmu dost prostoru i pro ztvárnění příznaků paranoii, následujících po pravidelném užívání Substance D - drogy, kolem které se celý příběh točí. Tato pasáž ve svých nejzábavnějších momentech připomíná feťáckou roadmovie Fear and Loathing in Las Vegas Terryho Gilliama (který v devadesátých letech o zfilmování Dickovy předlohy také usiloval). Ve druhé polovině, jež popisuje poslední stádium závislosti a završení geniálního plánu protidrogového oddělení Orange County, už všechna legrace končí, což ji ovšem nečiní o nic méně zajímavou - naopak. Za zmínku ještě stojí (kromě způsobu zpracování, jenž Linklater využil už ve snímku Waking Life) casting, zejména trojice Reeves, Downey a Harrelson, která předvádí nejlepší hereckou souhru, jakou jsem měl čest v posledních letech vidět.

Přestože, stejně jako pro dva předchozí Aronofskyho "velké" filmy, i pro Fontánu platí "navrch huj, vespod fuj" a tuny efektních záběrů, patetických proslovů a sofistikovaných symbolů jenom maskují prostinký příběh, musím s údivem konstatovat, že Aronofsky dokázal neuvěřitelnou věc. Dokázal tenhle ambiciózní opus ustát a použil k tomu stejnou zbraň, která z bahna zapomnění vytáhla Pi i Rekviem - emoce. Až uvidíte bezmoc v očích Toma (výtečný Jackman), ležícího v posteli vedle své umírající ženy, těžko si vzpomenete třeba na předchozí tuctovou scénu s dalekohledem. Upřímnost Aronofskyho je prostě odzbrojující.

To jsem takhle jednou po práci zapnul televizi a koukám, jak tam poskakuje parta pidižvíků a dělá uíííí, eeeééééééé a chrrrčmukrňům. Překvapeně jsem zjistil, že se jedná o tv Nova a nikoli parlamentní kanál a nejspíš z důvodu momentálního pominutí smyslů jsem se rozhodl program dokoukat. Po skončení velkolepého představení v podání různobarevných skřetů se expozice proměnila na regulerní hraný film a já se stal (v tu chvíli již víceméně nedobrovolným) svědkem výletu party dětí a jejich taťky na pláž, kde tito z neznámého důvodu sbírali jakési ráčky či podobnou havěť. Opravdový zvrat přišel ovšem vzápětí, ve chvíli kdy jsem si zrovna říkal, jak je to pěkné, že se děcka nenásilnou formou naučí také něco o té naší cornwallské přírodě, žeano. Najednou však obrazovka zhasla a celý očistec se rozjel znova od začátku! Až v ten moment jsem pochopil, že termín "pořad pro děti" zde neimplikuje mrňouse od 4 let dolů, ale teenagery, kterým slouží jako odstrašující simulace stavu, následujícího po požití většího než malého množství drogy. A za takovou osvětu si Teletubbies rozhodně zaslouží hvězdičku.

Kevine, to není o tom, natočit si film s partou kámošů, řekli Smithovi v Miramaxu při castingu Chasing Amy a bezděky tím pojmenovali leitmotif jeho kariéry. Ze všech jeho filmů je zřejmé, že se všichni při natáčení ohromně bavili a měřítkem jejich kvality je hlavně to, zda tuto nespornou výhodu podrží taky scénář nebo zda se celý film rozpadne jako domeček z karet tak, jak se to (IMO) bohužel stalo Mallrats. Jak si tedy stojí Clerks II? Těžko říct. Víc něž u kteréhokoli ze Smithových filmů závisí jeho fungování na tom, jak moc mu půjdete naproti. Pokud ke snímku přistoupíte tak, že to určitě bude nudná pakárna, nejspíš z kina odejdete ještě před koncem s tím, že to byla nudná pakárna. Pokud ho ale vezmete jako dojemnou a pravdivou zpověď o krizi středního věku s bonusem v podobě hromady nechutných vtípků, dočkáte se něčeho, co si troufám nazvat perfektním rozloučením s askewniverse a závěrečná katarze paradoxně vyvolává pocit, že pokud by se KS ještě někdy rozhodl vrátit zpátky, udělal by velkou chybu. Takhle to totiž má být a ruku na srdce, film o kterém Mirka Spáčilová napsala, že je mrtvolnější a otravnější než český televizní silvestr, prostě nemůže být špatný.

Nejlepší britcom všech dob (a to už něco znamená). Má vůbec cenu konstatovat, že dabing (a hlavně překlad) všechno, co dělá Hotýlek Hotýlkem, spolehlivě zabíjí? Děkuju těm, kteří dabovanou verzi nehodnotili, já jsem se na ni vydržel dívat 10 minut.