MajklCZsk

Fuuu... asi mé nejrozporuplnější hodnocení. Kill Your Darlings je film přemrštělý pseudointelektuálními debatami o literatuře, filosofii a životě. Podobně jakožto bítníci. A miluji je. Jejich literatura je pro mne opravdu vším. Žel zpracování mi připadá mdlé. Už jen z toho důvodu, že nevystihuje charakter hnutí. Snaží se ho modernizovat. Jakože co dělá indie pop a elektro ve filmu o beat generation? To je džez a pivo, život, náklonnost ke všemu, co se hejbá, nespoutanost - to dělá z bítníků bítníky, to je rozděluje od pouhé young adult literatury, protože i přes všechno pseudofilosofické a intelektuální pozlátko má v sobě celá generace nějaké téma, život, inspiraci. Literatura a filmy pro teenagery v sobě nemá ani jedno. Bohužel téma počátku beat generation právě v sobě nic nemá. Je dlouhý, dobře řemeslně zpracovaný, ale prázdný.

Plytká studie kontrastů mezi generacemi a společenskými postaveními.

Přílišně ukecaný dokument o souboji mezi digitálem a filmovou surovinou. Mnohé myšlenky a výpovědi jsou naprosto výborné a obohacující. Bohužel ani to mi nevynahradí zbytečnou reklamu, kterou dokument dal kamerám Red nebo Netflixu. A už vůbec jsem nezvládl Keenu Reevese v roli moderátora, v níž působil asi stejně tak dobře jako Cermat ve školství.

Geniální. Navždy svůj :)

Stylistická nádhera alá Nouvelle Vague v čirém znění. Tady a teď. Milostná hra, která vás chytne a nepustí. Nádherná kamera, hudba i postavy. Tohle je film!

Snový výlet do Gondryho světa. Voda je zde z celofánu, koně hadroví a život tak nějak pomatený. Je až k údivu jak tato melancholická jízda funguje. Rozhodně překvapení. Mimochodem po Mexické jízdě a Nauce o snech jsem se do Bernala zamiloval.

Miluji ten drzí Cohenův humor. Dělí ho jen tenký led mezi brilantností a trapností. Od každého druhu humoru si bere kousek a zcela ho využívá ve svůj prospěch. Sacha Baron Cohen se především ukazuje jako mistrný manipulátor, který vás dokáže naprosto omámit. Dokáže na vás mluvit nějakými slovy, kterým však vzápětí změní význam pouhopouhou větnou skladbou, neopatrný ,,host" pak se nechá nachytat, díky čemuž vznikají natolik výborné komické pasáže. Přes svou humornou stránku je ovšem Who is America? mrazivou tragédií. Ukazuje, že něco takového se skutečně děje. Že takoví lidé existují. Že je spousta Amíků fašistických, nebo naopak směšně liberálních. Že se spousta lidí nechá lacino zaplatit a pak svou tvář nastrčí úplně kamkoliv. Cohenova show, která je dělána na principu, kdy Sacha hraje někoho v přestrojení a zve si hosty, jenž si myslí, že se jedná o reálný pořád, je především kulturně-antopologickou sondou do nitra lidu za Velkou louží. Ovšem pozor! To, že se pořád odehrává v USA, neznamená, že se totéž neděje u nás. Díky svému tématu je totiž Who is America aktuální všude na světě.

Úchvatná vizuální stránka a hudební doprovod krásně souzní s vyzněním celého příběhu. Maggie Cheung s Chiu-waiem jsou pak krásnou tečkou na tomto uměleckém díle.

Sunset Boulevard je především krásnou sondou do nitra zkrachovalých duší. Těch se drží vskutku věrně a Wilder nechává zcela brilantně šachovat s figurkami naprostých zoufalců po herním poli nelítostného Hollywoodu. A to krásno není jen v sondě, nýbrž i ve scénáři - své sebereflexi a vtipu - a hereckých výkonech. Gloria Swanson mi naprosto vzala dech svými naprosto schizofrenními pohledy, možná i psychopatickými. Stejně tak William Holden, který je zase naprostý opak od své herecké partnerky, tedy stoprocentní mámvpičismus krásně funguje do kontrastu. Na vrch tomu pak přidává sluha Erich von Stroheim, který je krásně nadnesenou osobností v celém balastu vztahů a jen se jim (i když asi neplánovaně) vysmívá. Sunset je rozhodně ukázkou skvěle napsaného scénáře, výborné režie, dechberoucích hereckých výkonů a třeba i kamery (především stojí za zmínku hra se světly, případně i mnohá expresivita, pravděpodobně inspirovaná německými snímky z dvacátých let). To není jenom film, nýbrž skvěle fungující umělecké dílo se vším všudy. Výtvarně, filmově, esteticky.

Přežít svůj život je neskonalou dokonalostí lidské imaginace a mantrou podvědomí, do něhož se surrealisté snaží čím dál více nabourat a vidět v něm. Jestliže je surrealismus pro někoho nepochopitelný, pak neví, jaké je býti člověkem. A o tom lidství to vlastně nějak je.