atmen

I přes přemíru trapných momentů, při kterých jsem se styděl, že se bavím, tak musím uznat, že náladu mi tato komedie zvedla...

Na film jsem se díval jen proto, že v něm hraje můj oživlý sen, symbol absolutní krásy - E. Roberts. Totiž námět, kdy nějaký sportovní tým, který je hooodně slabý a během pár měsíců se stane postrachem všech, mě neskutečně dráždí. Sám hraji fotbal v nejnižší možné třídě a čekám již deset let, kdy se tento filmařský zázrak stane i u nás, ale to ne, jsme stále marní, dokonce naši věrní fans by řekli, že ještě marnější... E. Roberts je zde "jen členkou týmu" a vše se točí kolem trenéra, který nakonec celou komedii táhne nekorektníma hláškama, které mě donutí nakonec přiznat, že i tak obehraný námět se dá natočit vtipně.

Násilně poslepované scénky, jenž jsou sice zábavné, ale jako celek se to vážně brát nedá. I když se tvůrci snažili nám předat poselství - Carpe Diem, tak to působí příliš parodicky, a člověk stěží uvěří tomu, že tomu sám režisér věří. Docela by mě zajímalo, jak dlouho Pavlíček připravoval hudbu. Můj názor je, že to nebylo déle než byla délka samotného filmu...

Někdy přemýšlím, proč se mi líbí stále stejně vystavěný příběh. Outsider, který je umělecky nadaný, neví, co si počít se životem, nemá pořádné přátele, usiluje o holku, která je mimo jeho ligu. Proč mě tenhle námět zaujme i po stodesátýprvní? Snad je to tím, že pokud je nějaké filmové klišé, které bych chtěl prožít, tak je to právě tohle... It's Kind of a Funny Story + The Art of Getting By = Emma Roberts = wow ...

Když si zpětně vybavím tenhle počin, tak první asociací je neskutečně promrhaný námět filmu. Ze světa, kde nikdo neumí lhát, až na hlavního hrdinu, šlo vytěžit něco daleko vtipnějšího než náboženská tématika života po životě...

Chování hlavní postavy se mi z duše příčilo. Plně jsem souhlasil s jejím otcem při rozhovoru u oplocené kapličky. Hledání sebe sama v životě je mi daleko příjemnější v podání K. Stewart ve fimu Adventureland.

Vše kolem nás se neustále mění, a proto jsem rád, že já zůstávám stále stejně okouzlován a pohlcován těmito veskrze nenápadnýma lovestory....

Z této sondy do rodiny z vyšších vrstev mrazí. To co si nechala líbit S. Johansson, to by si snad nenechal líbit ani papež.

Už jsem delší dobu bez školních škamen, a tak doufám, že viděné, je záměrně groteskně eskalované ad absurdum, a že takto se naše mládež a naší pedagogové nechovají (až na vyjímky potvrzující pravidlo). Ač na většinu postav hledím s opovržením a nechtěl bych, abych jimi byl obklopen, tak je dobře , že podobně laděný film u nás vzniknul. Co mi ale vadí, je casting. Je příliš markantní, kdo umí hrát a kdo si na herce hraje a jen odříkává naučený text a soustředí se, aby jej nespletl. Určitě bych šel s hodnocením výš, kdyby postavy a jejich počínání byly pro mě věrohodné. Takto kroutím hlavou nad zmařenou šancí o film, který by měl větší výpovědní hodnotu pro generace příští...

V těchto typech filmů se skočí rovnýma nohama do děje, zde je na začátku poměrně dost vaty, která zdržuje, není vtipná a dala by se s klidem promazat. Leč tak tomu nebylo, a tak jsem první půlhodinu bojoval s tím, abych na přehrávači nezmáčkl STOP. To jsem neudělal z jednoho důvodu. Zajímalo mě, zda se obličej A. Faris, podivně nepřirozeně oranžově zářící, nerozteče. Na konci jsem si oddechl, protože se neroztekl, a film zas tak špatný nebyl...