atmen

Mám pro tento film slabost, mám k němu určité pouto, chci si ho přivlastnit, říci já jsem objevil jeho dokonalost. Vím, že to není pravda, ale přesto… Pamatuji si jako dnes, když běžel poprvé v TV. Nic jsem o něm nevěděl, dávali ho hluboko po půlnoci, končil tuším kolem 02:15. Říkal jsem si, kouknu na začátek a půjdu spát, vždyť ráno v půl čtvrté vstávám. Ale nešlo to. Film mě pohltil. Když jsem usínal, nemyslel jsem nato, že za hodinu půjdu do práce, ale na „moje hrdiny“…. P.S.: Scéna, kdy se naše dvojice loučí a jsou nám zpětně ukázána místa, kde se tvořil vztah těch dvou, nyní již opuštěná , je pro mě nejromantičtější, těžko to může něco překonat. A snad ani nechci…Jakoby režisér tím chtěl říci, viděli jste něco úžasného, neopakovatelného a teď je vše všední, obyčejné, sice život půjde dál, ale tomu co se odehrávalo se nemůže nic vyrovnat…kdo viděl snad mě pochopí…

Film na který nedám dopustit. Co na něm miluji? Jízda alternuje každodenní stereotyp. Dny se střídají v takovém tempu, že se ani nenadějete a už je víkend, na který se sice těšíte, ale i ty se podobají jako vejce vejci a vy jste životem unavení a nevíte, bude-li ve vašem životě ještě moment, ke kterému budete moci vzhlížet jako ztracená loď na rozbouřeném moři k pobřežnímu majáku. Právě zde jako pomyslný maják vystupuje na světlo Jízda. Ten moment rozhodnutí zastavit všechno předurčené a vydat se na trip, ve kterém nevíte, co bude zítra, je motor, který může vést ke změně... Nejsilnější momenty filmu: paradoxně obyčejné věci, které v hektické době nemáme šanci vnímat. Posádka sedí v autě projíždí krajinou, vesnicemi a pohledem s auta vidíme situace a lidi, kterým vstoupíme na chvíli do života, abychom viděli jako diváci zvenčí ten jejich každodenní stereotyp o kterém jsem zkraje psal. Druhá pro mě kouzelná chvíle nastává, kdy posádka zastaví u lánu s posečeným obílím. Sláma je slisovaná v balících a na ně se posádka položí a rozjímá o životě, pozoruje nebe, na kterém se v rychlém sledu vytváří různorodé obláčky. Jsou to obyčejné bezstarostné chvíle, které u mně vyluzují pocit krátkodobého štěstí... Jediným mínusem filmu je tragický konec, který všechno pozitivní negativizuje... Umírám - síla mě opouští, odpouštím - co bych měl, v zápětí tělo opustím - obrátí se v prach...

Je krásné vidět příběh, který je tak skličující, neboť ho každý důvěrně zná ze svého života. Nenaplněná láska - to je oč tu běží. Vztah do kterého jdou oba ze stejnou vervou, je většinou ten pravý, ale co ten, ve kterém to naplno cítí pouze jeden? To pak vidíte vše růžově, krásné společné chvíle si opakujete donekonečna, drobné disharmonie s klidem přecházíte, ale až ten pohár přeteče, najednou je konec a vy nechápete proč. Přichází čas sundat pomyslné brýle a vše rozvážne zrekapitulovat... Režisér Marc Webb tak činí náramně a já film zařazuji těsně za můj nejzamilovanější - Před úsvitem.

Přemýšlel jsem, proč nekriticky obdivuji a zbožňuji filmy od Kevina Smitha. S jeho filmovýma postavami nemám nic společného. Nemám rád Stars Wars, trávu nehulím, chodím řádně do práce, kterou mám rád, v životě mám rád určitý stereotyp. Dá se říci, že jsem protipólem každé jeho postavy. A možná právě proto v podvědomí obdivuji tuhle celoživotní anarchii… a tak naši dva hrdinové, poté, co se s nimy jejich přítelkyně rozejdou, mohou celý den proflákat v obchodním domě, kde se potkávají s prapodivnou směsicí podobných „individuí“ a řeší zdánlivě neřešící…

Lidé se dělí na skřivany a sovy. Já patřím k těm druhým. Není tedy divné, že mám v zaměstnání v oblibě noční směny. V noci vás napadají jiné myšlenky než přes den. Díváte se s okna, vidíte jak postupně zhasínají světla v domácnostech, nakonec zůstanou osvícené jen ulice. Všude je tma a takové ticho. Máte pocit, že krom vás se vše okolo zastavilo. Právě začínáte rozjímat a přehráváte si svůj denní příběh (film). Nebyla ta kráska z ulice mojí tajnou školní láskou? Ten chlápek, co do mě strčil, odkud já ho jen znám?... Znova a znova se vracíte a všímáte si i obyčejných věcí... Usmála se na mě ta prodavčka, jen proto, že jí do toho její šéf nutí... Procházíte kolem stojících siluet a objevujete krásu a jedinečnost okamžiků...V tom zazvoní telefón, jste vydrženi a vráceni do reality... Iluze končí, váš příběh se opět rozjíždí, znovu prožijete jeden den, a budete se těšít na večer, neboť pouze tehdy máte tu moc - zastavit čas...