kubilov

Film, který přepsal historii kinematografie jako málokterý jiný. V době, kdy se podobnými sociálními a společenskými tématy krize a odtrženosti elit prakticky film jako médium nezajímal, a pokud ano, tak jen velmi okrajově a povrchně, přišel v té době již relativně zkušený režisér Federico Fellini a natočil La Dolce Vita a zcela změnil hru. --- Jde také o hrozně zajímavý film z pohledu žurnalistické práce. Marcello Mastroianni je vždy u všeho, kde má pravý bulvární novináři být i dnes. Tedy přímo u zdroje, motá se okolo večírků vyšší společnosti, píše o lidech s kterýma se kamarádi a je vždy při tom. Přitom není součástí té vyšší společnosti jako celku, i když by pravděpodobně chtěl, a oni ho také tak úplně neberou za svého. Koukají na něj přes prsty, i když on sám by si nejradši přál byl spojovníkem mezi médii a vyšší společnosti. Paparazzi jsou stejní, nebo v mezích filmové nadsázky možná ještě otravnější než dnes. --- Z podobného pohledu současný svět médií, který se změnil od konce 50. let až překvapivě málo, reflektoval velmi propíraný a kvalitní Klusákův dokument Dělníci bulváru. --- Fellini vždy bojoval s katolickou církví, protože jednak často točil v Římě u Vatikánu a jednak byla Itálie vždy silné katolická (dnes cca 83 % s tím, že se dá spíš počítat že v 1960 to bylo spis více než méně). --- Podobně jako Umberto Eco (Skeptikové a těšitelé) napsal zcela nadčasovou analýzu souborem esejí masové televizní, komiksové a biografové kultury a popkultury, která je v podstatě relevantní dodnes, jen pokud odečteme internet. --- Pohled na novinařinu a práci novinářů v Život je krásný je ještě o něco relevantnější. Ta práce se v podstatě nezměnila --- Fellini se vlastně zcela úplně poprvé odchyluje od neorealismu a od studia lidí vesměs buď neúspěšných anebo lidí na okraji společnosti: prostitutky, podvodníci a zloději, cirkusáci nebo třeba mladí muži, co se neumí postavit na vlastní nohy. Jde tak o jeho první film s "úspěšnými" lidmi, i když jejich život reklamou na štěstí také moc není, o čemž celý film je. --- Je poměrně zvláštní, že si Fellini do tak zcela italského a římského filmu vybral jako svou femme fatale zrovna Švédku Anitu Ekberg, i když tedy to byl výběr opravdu neuvěřitelné dobrý a nádherný. Opravdová božská sexbomba, která nejvíce vynikla v legendární scéně ve Fontáně di Trevi. Když v té době měly italské filmové hvězdy jména jako Sofia Loren, Claudia Cardinale či Gina Lollobrigida, zůstával Fellini striktně buď u své manželky, nebo u Anity. --- Marcello pobíhá za nejrůznějšími mnoha ženami, přestože má doma milující manželku, která je však, uznávám, docela dost psycho. --- La Dolce Vita je symbolem přechodu od klasických žánru poválečného období k více plastičtějším a komplexnějším dílům toliko nezatížených minulosti a rigidnosti pravidel, které se rozšířily jak v Evropě, tak v Hollywoodu. --- Anitu Ekberg poté Fellini obdivoval možná ještě výraznějším a intenzivnějším způsobem ve své polovině / čtvrtině filmu Boccaccio '70. --- Epizodně natočené, nemá to jednotný nosný příběh, kromě základního tématu, že Marcello sbírá materiál pro své články. --- Neschopnost napsat knihu. Mnohokrát deklaruje, že píše knihu, avšak není schopen jejího dokončení. --- Epizoda s otcem ukazuje jeho absolutní odtržení od rodinných kořenů a svého původu. Ty zcela zavrhl, aby mohl proniknout do vyšší společnosti plné zvrácených lidí, o kterých píše. Není zcela jasné, jestli tam chce patřit, ale nemůže, protože mu to nejde a oni ho nepřijímají, anebo je jen velmi dobrý v přetvářce a vše dělá jen proto, že tak rád získává materiál. --- Pozvolna se to z lehkomyslna, sexu a flirtu překlápí k existenciálním tématům. Přichází střet s otcem, vypjaté okamžiky a Marcellova neschopnost zvládat chlast a nudu. --- Film generace. --- Neskutečně přesná a nestárnoucí reflexe nejen své doby, ale i doby současné.

U tohoto filmu jen těžko přicházím na slova, která se hodí k popisu bezchybného a po všech stránkách dokonalého díla. F. F. Coppola zvládl filmovou adaptaci úspěšného románu Maria Puza více než věrohodně, v mnoha momentech, zejména pak při vykreslování celkové atmosféry filmu, dokázal knižní předlohu i překonat. Také si k tomu vybral ty správné herce, prakticky pro Hollywood objevil Al Pacina, který se mu za to uvěřitelnou komplexní proměnou své postavy bohatě odměnil, dal životní roli Marlonu Brandovi v době, kdy už jen málokdo doufal v oživení jeho upadající kariéry, a do vedlejších postav dětí Dona Vita si vybral také skvělé herce jako je Robert Duvall, James Caan, Talia Shire nebo John Cazale. K tomu všemu hraje nádherná hudba Nina Roty, u které mám občas pocit, jako by se podobala hudbě od Morriconeho, nejvíce pak vyniká v úžasné "sicilské" pasáži. Všechny tři zlaté sošky za nejlepší film, scénář a pro Marlona Branda jsou perfektně zvolené a dokonale korespondují s největšími klady celého filmu. Nejlepší film vůbec.

Pokračování geniálního mixu všech činitelů v podání F. F. Coppoly, Maria Puza, Nina Roty, Al Pacina, Johna Cazale a nově i Roberta De Nira. Ačkoliv Kmotr II nedokáže přebít tak dokonalý film, jakým je Kmotr I, stal se, alespoň v mých očích, tím nejlepším pokračováním, jaké se kdy podařilo natočit, ve výsledku tak za prvním dílem zaostává jen o opravdu nepatrný kousek. Obě dějové linie jsou srovnatelně kvalitní, a tak je film krásně vyrovnaný a nemá žádná slabá místa, přestože je jeho délka na první pohled vražedná. Al Pacino jako Michael Corleone zde vystupuje více charismaticky, suverénně a naprosto nesmlouvavě, důstojně tak převzal rodinou štafetu po Donu Vitovi. Zajímavé je, že Robert De Niro získal za svou roli Oscara, aniž by dal dohromady dvě souvislé věty v angličtině, ovšem jeho herecký přednes na zlatou sošku bohatě stačil. Co se týče velikosti, je Kmotr II jako odysea neohroženého muže moci filmovým opusem v pravém slova smyslu. Konspirační nálady a motivy zrady výsledný dojem ještě umocňují.

Tenkrát v Americe je jeden z nejúžasnějších filmů v celé historii kinematografie, jediná gangsterka od skvělého režiséra Sergia Leoneho, i když možná bych podle mnoha aspektů tento film hodnotil spíše jako žánr sám o sobě, než jen jako nějakou obyčejnou gangsterku, protože nic podobného se už nikdy nikomu natočit nepovedlo. Film je speciální třeba svou délkou, která však filmu nijak neškodí, právě naopak. Nebo tím, jak umně dokáže dokonalá hudba toho nejpovolanějšího, Ennia Morriconeho, posouvat děj kupředu a určovat atmosféru. Proto není pochyb o tom, že Tenkrát v Americe je opravdu monumentální dílo a jeho shlédnutí je neopakovatelný zážitek. Děj filmu mapuje život pěti chudých chlapců ze židovské komunity od těch nejranějších let, přes vězení, období nepříliš legálních obchodů, konec prohibice, až do opravdu pokročilému věku. Přes počáteční nerozdělitelné přátelství se však postupem času stávají chlapci obětmi zrad, smrti i lásky, ale nakonec zůstane jen jediný. Všechny tři životní fáze jsou zde nádherně popsané, citlivě a pečlivě natočené a opravdu báječně zahrané. Období mládí, které zahráli mladí herci velice pěkně, je nejvíce přehledné, zejména proto, že podává fakty syrově a prostě tak, jak doopravdy jsou. Druhé období, po návratu z vězení, už děj více komplikuje. Se spoustou peněz vydělaných poctivě i nepoctivě totiž logicky přicházejí i problémy a jejich vyřešení je ne vždy správné. Každopádně zde Leone výborně vystihl poměry, panující v této elegantní skororodině. No a v období třetím, několik desítek let poté, přijíždí zlomený Noodles z Buffala zpět a na jeho tváři je znát snad každý smutný rok, který prožil, a každá stará vzpomínka, která se mu vybavila. I přes rozvleklost působí film po skončení velmi kompaktně, protože s takovými scenériemi, hudbou, hereckými výkony i režií to snad ani nijak nejde.

Nesmrtelné hlášky, které budou citovat ještě moje děti. Každá ze tří povídek je skvělá a geniálně vymyšlená, ale na tu poslední (chronologicky první) nedám dopustit.

"Ješitnost je rozhodně můj nejmilejší hřích." Když v nějakém filmu zahraje Al Pacino jeden ze svých nejlepších výkonů (top 3 rozhodně), v žádném případě to nemůže to být propadák, a taky že není! Ďáblův advokát je po všech stránkách perfektně natočený snímek s dokonalými hereckými výkony ústřední trojice, perfektním scénářem, který dokáže až překvapivě dobře skloubit mystično s právnickou zápletkou, je plný emocí, po celou délku napínavý a hudebně skvěle podkreslený, to vše v divácky atraktivním prostředí New Yorku se spoustou panoramatických záběrů na Central Park a další místa. Neporazitelný právník Keanu Reeves zas jednou předvedl, že je to opravdu schopný herec, Charlize Theron zase ukázala, že dokáže být nejen pěkná, ale i dobrá herečka, no a Al? To je kapitola sama pro sebe. Tak tajemné představování kultu Johna Miltona spolu s Pacinovým doslova ďábelským hereckým projevem, který v okamžiku objevení se na scéně ihned strhává veškerou pozornost na sebe. Je až neskutečné jak výtečně propracovanou roli zde měl a jak věrohodně v ní vypadal. Pro mě je Ďáblův advokát naprosto dokonalý film. Mix zlověstných náznaků, paranoie, mysticismu a pěkně tísnivé atmosféry ve stylově umírněné Hackfordově režii.

Kdysi jsem se kdesi dočetl, že There Will Be Blood od Paula Thomase Andersona je dost možná nejlepší film nového tisíciletí, a že v něm Daniel Day-Lewis předvádí nejimpresivnější herecký výkon široko daleko, jež místy přechází i za hranice herectví. Má první reakce byla pochopitelně skeptická, vždyť jak by přeci mohl být tento nepříliš všeobecně známý film až tak bezchybný, že by se mu jen tak ledajaký film nevyrovnal. Avšak poté, co jsem si zběžně pročetl zdejší reakce, které se většinou skládají ze samých chvalozpěvů a nejkonstruktivnější kritika hodnotících pod 3* je: "moc dlouhý, usnul jsem", jsem usoudil, že protože by se mi téma mohlo velice zamlouvat, Daniela Day-Lewise uctívám pomalu jako poloboha, a jelikož mám dlouhé filmy díky celkové propracovanosti vesměs rád, že zatracovat práci PTA by mohl být osudový omyl. No a konečně, když jsem si film pustil.. na více než dvě a půl hodiny jsem od obrazovky neodtrhl oči. Ty nejpozitivnější recenze bych vynásobil ještě 100 % a teprve někde tam bych mohl začít hledat výsledný dokonalý produkt, jenž v moderní přetechnizované kinematografii působí jako zjevení. Tak syrové, realistické, růžové brýle shazující, bezchybně natočené, nezapomenutelně zahrané veledílo by si zasloužilo oltář od všech filmových fanoušků s tím správným vkusem. Naftařský epos o vzestupech a pádech člověka, jenž by v žádném případě nemohl sloužit jako vzor ctností, morálky či fair play. Byl to muž, jenž pořádně znásilnil, podojil a až do poslední kapky vytěžil svůj americký sen, muž, který šel přes mrtvoly a jehož ego bylo tak velké, že kohokoliv kromě sebe bral jako svého nepřítele. Nedokážu si proto představit, jak by mohl někdo 'zahrát' tuto postavu těžaře Plainviewa lépe nežli Daniel Day-Lewis. Opravdu dost možná nejlepší herecký výkon historie minimalistického hraní - nemá 30 různých kreací a postava Daniela Plainviewa má jen jednu polohu, zato však s asi 12 různými vrstvami, a to vše dokáže Day-Lewis perfektně zahrát. Ovšem Paul Dano v roli vychytralého kněze mu byl více než čestným soupeřem, jeho extatická kázání či nesnesitelná úlisnost ho pasovaly na korunního prince všech filmových slizáků současnosti, a to už je něco. A co scénárista a režisér v jedné osobě Paul Thomas Anderson? To je kapitola sama o sobě. Většinou vyrukuje s úžasným filmem, áčkovými herci, mamutí stopáží, ale naprosto nehollywoodským zpracováním, které spoustu diváků odradí, ale ti náročnější si vždy přijdou na své. A právě tento neobyčejně skvělý film by mohl být jeho masterpiece, aspoň prozatím. Studie raného kapitalismu a člověka, který je jeho produktem. Fascinující. Jedinečné.

"My name is Jordan Belfort. I'm a former member of the middle class raised by two accountants in a tiny apartment in Bayside, Queens. The year I turned 26, as the head of my own brokerage firm, I made $49 million, which really pissed me off because it was three shy of a million a week. " Krátce: Naprosto bezkonkurenční filmový vrchol roku 2013. Dlouze: Je až neuvěřitelné, jak skvěle si letos čtyřicetiletý herecký král současného Hollywoodu, Leonardo DiCaprio, rozumí s jednasedmdesátiletou žijící režisérskou legendou, Martinem Scorsesem, který svůj první Hollywoodský film natočil už pár měsíců před DiCapriovým narozením. Po skvělých Gangech New Yorku, monstrózním Letci, vypiplané Skryté identitě a 'mind fuck' Prokletém Ostrovu je to pátá spolupráce, pátá trefa do černého a páté maximální hodnocení což náhoda rozhodně nebude. Marty udělal jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, a to, že se rozhodl pojmout film nejenom způsobem vyprávění zcela "leocentricky", kdy DiCapriova postava promlouvá přímo k divákům a prakticky vše se točí jen kolem ní, což se mu v minulosti už mnohokrát osvědčilo. Podobně jako v Mafiánech nebo v Casinu tak hlavní hrdina z jakési retrospektivy vypráví co vše zažil a diváka celým filmem provází, přičemž je ne vždy vypravěčem spolehlivým. Wolf of Wall Street je především skvělá komedie doslova přetékající geniálními scénkami a nenapodobitelnými vtipy a až teprve potom je to trochu netradiční podání životopisu o nule, která se vypracuje až ke hvězdám. O Wall Street tu vlastně ani tolik nejde jako třeba u filmů Olivera Stonea, zde je to pouze prostředek ke koncentraci šílených lidí a dojnice peněz. Pokud bych tak film hodnotil pouze jako komedii, nebylo by vůbec diskuze o tom, že je to nejlepší komedie v dějinách kinematografie. Leo potvrzuje, že co se týče herectví, tak v celém jedenadvacátém století nikdo ani zdaleka nestačí a to nejenom v dlouhodobém měřítku, ale právě proto, že v každém filmu na sebe dokáže strhnout prakticky stoprocentní pozornost všech sledujících. A právě role nenasytného makléře Jordana Belforta, je jeho zřejmě vůbec nejlepším hereckým výkonem, protože takovouto zarputilou oddanost roli jsem už pěkně dlouho neviděl. Hraje ostošest, je šílenec, feťák, magor, génius, komik a dokonce i tenista, jednoznačně nejlepší charakter, a kdyby nepředvedl Matthew McConaughey akademicky vhodnější supervýkon v Dallas Buyers Club, byl by pro mě Leo jasným Oscarem pro herce v hlavní roli za rok 2013. Jeho filmový parťák, Jonah Hill, mě velmi mile překvapil, v mnoha momentech se šílenému Leovi vyrovnal a vymejšlel stejný nebo možná i lepší ptákoviny, jednoznačně jeho nejlepší role, Moneyball nesahá ani po kotníky. Další v řadě, pouze na začátku se objevující Matthew McConaughey ukázal, že herecky zraje jako víno a předvedl, jak se dokonale uvádí dokonalý film. U jeho minimalistické role jsem se smál snad celou dobu, lepšího učitele než Marka Hannu Jordan snad ani mít nemohl. Na druhou stranu snad jediná čistě "záporná" postava, agent FBI Kyle Chandler, ve filmu pochopitelně být musel, aby měl Wolfie alespoň minimální zápletku, ale kdykoliv se na plátně objevil, nedokázal mě nijak zaujmout, a tak byl jednoznačně nejslabším článkem celého hereckého ansámblu. Ve výběru hlavní ženské role ale naopak nemohli mít tvůrci šťastnější ruku, lepší femme fatale než je Margot Robbie pro roli Belfortovy manželky mohli jen těžko najít, je opravdu krásná a mrchu umí taky zahrát opravdu přesvědčivě, představuje tak pokračování v linii klasických temperamentních italských manželek v Scorseseho fillmech. Trochu opomíjený a skrytý je pak Jean Dujardin, který dostal i přesto, že je nedávným držitelem Oscara, poměrně malou roli ale ani to nebrání tomu, aby zahrál svého švýcarského bankéře s grácií, vtipem a dal průchod svému neoddiskutovatelnému charismatu. Ať už mluví francouzsky či anglicky. Marty a Leonardo Belfort a jejich banda jak o život hrajících šílených feťáků si samozřejmě zaslouží to nejhlubší uznání, protože udržet diváka v kině po tři hodiny a za celou dobu ho nenudit ani na vteřinu, je hotové umění, které je o to cennější, že je celý film vlastně oslavou požitkářství, buržoazie a toho nejčistšího kapitalismu, jehož jsem náruživým uživatelem a obdivovatelem. Samozřejmě, socani, komouši a další idioti mohou kroutit hlavami dokud si je nevykroutí anebo nadávat jakkoliv můžou, ale nezmění to na nic na tom, že Wolf of Wall Street je geniálně natočená cesta za neomezeným majetkem a mocí, která vede přes mrtvoly méně nadaných nebo méně chytrých. Jde tu o to, že když je někdo cílevědomý a nebojí se vůbec ničeho, tak má šanci ze života vyždímat co se jen dá. Nabízí se zde samozřejmě otázky: "Proč by mě mělo vadit, že ten člověk okradl spousty lidí, které jsem stejně neznal?" a "Udělal bych to samé v jeho situaci?" Ale ty ať si každý zodpoví sám. Scorseseho a DiCapriovo ztvárnění tohoto, zejména v USA, brutálně kontroverzního a stále ještě aktuálního tématu jistě probudilo a jistě ještě probudí tuny negativní kritiky, ale nic to není platné, protože oni nemusí nikomu nic dokazovat, natočili dokonalý film, jenž plně dozraje až za pár let, a který se už teď může zařadit mezi Mistrovy nejlepší kousky. Myslím, že Belfortovým cameem to však Marty s Leem totálně definitivně zastřelili, protože tak skvělou drzost si jen málokdy někdo dovolí, za to mají u mě ještě šestou hvězdu.

Natočit takový film by si v dnešní době mohli dovolit maximálně dva režiséři. Pro svou lásku ke starému Hollywoodu, filmařině jako ušlechtilému umění a samozřejmě nesporným schopnostem. Jedním z nich je Quentin Tarantino, druhým je Martin Scorsese. Kdo jiný než "blázen z videopůjčovny" může nechat děj takového obřího filmu dvě hodiny jen tak nechat plynout, vrstvit za sebe úžasně natočené nostalgické scénky a s rozběhnutím a vyústěním jakés takés dějové linky přijít až v posledních desítkách minut? Závěrečný twist oproti historickým reáliím dokonale tarantinovský. Velkofilm od milovníka filmů milovníkům filmů, pro běžného a nenáročného diváka postačí pohled na hlavní protagonisty. Margot Robbie snad nikdy nebyla tak přitažlivá, Brad Pitt po dlouhých letech netlumeně herecky září a Leonardo DiCaprio už si hraje svou vlastní hereckou ligu. Navrch je tam ještě Al Pacino, Steve McQueen, Bruce Lee a okolo se pohybuje se přízrak Charlese Mansona. 10/10. --- Po roce od prvního shlédnutí jsem si Once Upon in Hollywood pustil podruhé a nejenže mi přišel ještě lepší než napoprvé, dokonce se zařadil do mého seznamu top 10 filmů a na (zatím) druhé místo v Tarantinově filmografii. Ještě bych chtěl vypíchnout jednu věc, která okolo celého filmu nějak zapadla. DiCaprio ukazuje, jak vynikající herec je. Zahrát takhle skvěle špatného herce... to je opravdu kumšt. Soundtrack jsem si koupil a poslouchám ho v autě.