Kmotr76

Skoro až dokumentární film z dob, kdy byl svět "ještě v pořádku". Ano, je to dlooouhé (mám dojem, že tak třetina lidí během promítání odešla nebo usnula), ale ne samoúčelně. Přepálenou stopáž naopak v tomto případě kvituji - dokonale ilustruje pomalé tempo života na vsi a některé scény ve vás zanechají silný dojem (osudnou výrobu dřeváku z březového polena za společné modlitby zdrávasu pořád dokola po několik minut fakt asi nikdy nezapomenu). A taky máte hodně času na přemýšlení - o hodnotách, přístupu k životu, krutosti i záviděníhodné prostotě života řídícího se střídáním ročních období. Sledujete epizody jak z jiného světa, a přitom přemýšlíte o tom dnešním.

Sledovat zákulisí ruského undergroundu bylo fascinující, Kino jsem jednu dobu poslouchal, a díky Létu nyní jejich tvorba dostává úplně jiný rozměr. Na druhou stranu, její předchozí znalost způsobila, že jsem celý film čekal na nějaký hit, který poznám, a dočkal jsem se až u závěrečných titulků. To je ale jen drobnost. Hudba i zpracování je totiž opravdu bezchybné a vytváří jedinečnou atmosféru. Na jedné straně až dokumentární pohled na poměry v Sovětském svazu 80. let a ilegální bytovou kulturu, v kontrastu s geniálními snovými adaptacemi západních mega-hitů na straně druhé. Jediné, co bych vytkl je až příliš rozvolněný a neuspořádaný scénář. V jednotlivých scénách jsem si opravdu liboval, ale v druhé půlce jsem s každou další sekvencí očekával nějaký zvrat, který tomu všemu dá jakýsi rámec. A pak to skončilo tak trochu do ztracena. Na druhou stranu je Serebrennikův přístup osvěžující a co film pomíjí, výmluvně řeknou čtyři strohé letopočty, z čehož jde fakt úzkost (po lidech nakonec zbudou jen čísla, jak jednou náhodně prohlásil kamarád).

Tak já nevím. Marvelovek jsem viděl pomálu a většinou se mi moc nelíbily (snad s výjimkou Deadpoola a Ant-mana), takže Infinity Wars dopadly zhruba podle očekávání. Jediné velké pozitivum je fajn záporák, který si vlastně počínal na základě ušlechtilých cílů (v kontrastu s chaotickým jednáním "těch dobrých"). Nicméně... nechat zabít půlku vesmíru, a udělat to bez jakýchkoliv výraznějších emocí, to je fakt majstrštyk. Co s tím? Odlehčil bych to (Proč musela být hudba neustále tak hrozně těžkopádně vážná? - nějaká popová odrhovačka po vzoru Strážců galaxie by tomu myslím prospěla. A proč byly všechny pokusy o humor tak jalové?) Ze scénáře bych vymazal klišé typu "zemřu, abych zachránil vesmír navzdory hysterický reakci okolí", co se v IW opakovalo snad pětkrát. A nakonec vyškrtal bych půlku postav (nebo je nechal zabít hned na začátku? haha...). Pak by to mohlo být dobré. Nebo aspoň lepší._____(PS... Ale asi to dělají dobře, soudě podle hodnocení a očekávaných tržeb. Takže abych nepůsobil až moc jedovatě a povýšeně: Všechna čest!)

Konečně už vím, že Kouř není jen Arnoštek, ve spletitých a temných chodbách obludného továrenského komplexu se toho skrývá mnohem víc. Metafora tehdy čerstvě padlého režimu je víc než jasná (místy mi film připomněl Orwella nebo Kafku)., ke konci možná až zbytečně polopatická. Kouř tak nakonec opravdu lépe než jako celek funguje jako sled více (či méně) zábavných scén, scének a muzikálních čísel. Hodně mě bavilo například chytlavé "Berem kramle" nebo druhá scéna z diskotéky (sledování příšerného klipu z aerobiku mi v paměti zůstane hodně dlouho). A konec konců se nemusíme omezovat jen na totalitu. Ovzduší je dnes sice lepší, přesto se v Kouři se může lehce najít i "dnešní" člověk. Přinejmenším při scéně na diskotéce jsem se v Mirkovi dost našel.

Můj třetí Zvjagincev, po jeho dvou nejnovějších filmech viděných v kině jsem si pustil ten úplně první. Je až fascinující, že se jeho styl prakticky nezměnil. Když už si z jeho filmů neodnesete podobné myšlenky, určitě ve vás zůstane skoro identická pochmurná nálada. Návrat je samozřejmě mnohem míň ambiciózní než Leviatan a Nemilovaní, a možná v tom tkví jeho kouzlo. jednoduchý přímočarý příběh. Autoritářský otec a dva synové, které vzal po nečekaném návratu na výlet. Opuštěný ostrov a moře. Zvjagincev z toho dokázal vykouzlit velice poetické dílo. Od plného počtu dělí Návrat jenom ne úplně uvěřitelný konec, kdy se podle mě postavy chovali trochu moc afektovaně a nelogicky. A především asi fakt, že jsem, na rozdíl od Leviatana a Nemilovaných neměl možnost vidět v kině.

Jako doplněk čtení Boccaciovi bichle to bylo příjemné zpestření a připomenutí několika povídek. Jako zpracování předlohy mi film přišel dobrý, sám o sobě to už není žádná sláva. Nehledě na divný, zmatený scénář, kdy od sebe nejsou povídky nijak oddělené a není snadné poznat, že už se dívám na nový příběh. A ta o malíři je navíc rozkouskovaná na víc částí v průběhu filmu. Pořád je to však mnohem méně divné než Pasoliniho Oidipus rex.

V každém druhém komentáři tu čtu, že film nastavuje zrcadlo Čechům. Ne, že bych to chtěl úplně rozporovat (jsem přece srabáckej Čech...), ale měl bych k tomu dvě poznámky: Hoří, má panenko není zdaleka jen o Češích, mám pocit, že v něm může svém okolí identifikovat leckdo. * A není na nás zase hezký, že jsme schopný tu svou malost takhle trefně a vtipně zfilmovat? Otázka k diskusi. I když on to bude mít na svědomí asi Forman, a ne náš národ, že jo...

Odcizení až na dřeň. Film, ze kterého můžete lehko zešílet. Tolik deprese, úzkosti a chladu jsem na tak malém prostoru sotva kdy zažil. Žádná z dospělých postav není sympatická. Všechny jsou více či méně odporné. Za důležité považuju zdůraznění sociálních sítí. Scény, kdy rodiče místo trávení času s malým synem radši scrollují facebookem, případně řeší svoje osobní touhy a absurdní spory, byly snad odpornější než nechutně naturalistická scéna z márnice. Zatímco Zvjagincevův předchozí snímek Leviatan vypovídá hlavně o šílených poměrech v současném Rusku, Nemilovaní jsou dle mého názoru univerzálnější a mohly by se odehrávat kdekoliv na světě.

Rád jsem si připomněl skvělou Olbrachtovu povídku, kterou Kachyňa nezpracoval vůbec špatně. Pěkně vykreslená atmosféra "goletu" v Podkarpatské Rusy stejně jako kontrastní Ostravy. Jediné, co mi nesedělo byly některé dialogy a pak všechny vedlejší postavy, tedy židé z vesnice - přišli mi ne úplně věrohodně zahráni, tak prkenně a možná až moc zaostale (i když věřím, že jejich světonázor nebyl daleko od tehdejší reality. Hlavní role jsou naštěstí naopak skvělé - jak Lada Jelínková, tak Miroslav Noga. Možná ještě významnější je celkové vyznění filmu, onen již zmíněný kontrast mezi uzavřeným venkovem a moderním světem, podtržené tu mystickou, tu melancholickou hudbou Petra Hapky.

Buďme upřímní: Naprosto bych si vystačil se záběry na silnici vinoucí se pustou americkou krajinu za tónů kytary Ry Coodera. I kdyby byl příběh nejprostší z nejprostších. To nemá chybu. Co činí Paříž, Texas výjimečným je skvělý, chytře vystavěný scénář. Na začátku nevíme nic a Travis zničehonic se zjevící kdesi v Texasu je jedna velká záhada. V tu chvíli jsem vůbec netušil, kam až by se mohl příběhy vyvinout. A přitom se tak stalo plynule, nenásilně. Závěrečná symbolická scéna v bordelu s polopropustným zrcadlem mě ale naprosto dostala. Oceňuji, že nebyly dořešeny všechny vedlejší postavy (což by dnes snad bylo nepředstavitelné) a konec tedy byl velmi intenzivní. Ale... co naplat... nekonečnou rozpálenou silnici to stejně netrumfne.