JASON_X

Korejka Du-na Bae mě poprvé nadchla (ještě než mě nadchla podruhé v Cloud Atlasu) v téhle japonské brilantní hořkosladké a melancholické lahůdce. "Cože? Korejka v japonském filmu?" Ale ano, proč ne, ona... ona v něm skoro nemluví, ona v něm totiž hraje šuk... pardon, nafukovací pannu. Nafukovací pannu Nozomi, kterou jednoho dne zkrátka přestane bavit dělat jenom to, co obvykle takové... nafukovací panny dělávají, a rozhodne se podívat ven. Začne chodit do práce, učí se mluvit, poznává svět, a tak. Její páníček si toho dlouho vůbec nevšimne, takže má Nozomi spoustu zajímavých zážitků; jen si musí dávat pozor na ostré hrany. Pozoruhodný film - chvílemi úsměvný, chvílemi smutný, chvílemi k zamyšlení... a nádherně - ryze japonsky - zvláštní...

Thrillerům s přívlastkem "erotický" se vyhýbám obloukem, protože jsou většinou silně dementní. Ale tenhle mě naopak přitáhl jako magnet, jednak jménem svého režiséra Šiona Sona a druhak i hlavní herečkou, která se mi líbila už v jeho předchozím Cumetai nettaigio. A šílení Japonci mě opět nezklamali! Rozjezd byl sice trochu pomalejší až meditativní, ale o to víc mě potom potěšilo až nadchlo hysterické finále. A dokonce to bylo opravdu i trochu erotické, jelikož krásná Megumi Kagurazaka svoje půvaby příliš neskrývala. Ale ještě víc než erotické to bylo estetické, místy až artové - výprava, barvy, hudba... úžasné bylo třeba pomalé dunění japonského bubnu ve zvukovém pozadí některých scén. Jen rozklepaná kamera mi občas vadila, ale zážitek z filmu mi to naštěstí příliš nezkazilo.

Hodně zvláštní a zajímavá Kitanova minimalistická gangsterka - takhle nějak bych si představoval gangsterku od Jima Jarmusche... tedy kdyby trochu zdrsněl. Takeši Kitano je určitě ten nejhustější filmový jakuza jakého jsem kdy viděl, jeho pravá ruka Kato je ten druhý nejhustější filmový jakuza, akce ve filmu jsou přímočaré, nesmlouvavé a bez zbytečných slov, a nezasvěcený divák má možnost nahlédnout pod pokličku zvykům a rituálům japonské mafie. Tolik pozitiva. A negativa? Jazyk filmu je opravdu hodně zvláštní a jeho postavy jednají jakoby bezduše, prkenně, odevzdaně, fatalisticky... určitě ne každému tahle svérázná poetika sedne, mně samotnému sedla tak maximálně na 80%, a to mám přitom menšinové filmy rád. Ale dávám čtyři za několik skvělých momentů (třeba za jídelní hůlky zaražené nosem do mozku). "Japs and niggers, big fucking deal!"

V porovnání s režisérovým úsměvně šíleným Ai no mukidaši je tenhle krvavě šílený kousek výrazné přitvrzení. Film začíná celkem nevinně, jako další japonská mírně šílená černá groteska, postupně přechází v hodně šílenou a černou japonskou "coenovštinu", aby skončil jako non plus ultra šílený japonský exploaťák (ubodání propiskou jsem ještě v žádném filmu neviděl). Závěrečné scény transformace romantického akvaristického astronoma v machistického zuřivce jsou k popukání. A navíc ve filmu hrají dvě opravdu nádherné japonské paničky, sám nevím, která se mi líbila víc, jestli submisivní a duchem nepřítomná Taeko, nebo šílená, sadistická, nymfomaniakální a duchem nepřítomná Aiko... Těžko něco podrobnějšího napsat bez spoilerování, mrkněte se sami, je to nářez; a pro ctitele pokleslých japonských žánrů bezmála dvouapůlhodinová stupňující se rozkoš.

Wow! Omlouvám se za tohle extrémně imbecilní citoslovce, ale odpovídající český ekvivalent mě nenapadá. Po prvním zhlédnutí tohohle kousku byla před lety definitivně zpečetěna moje fascinace vyšinutou japonskou popkulturou, která má už navždy mou nehynoucí lásku a obdiv. Myslím, že od mé srdcovky True Romance, jsem neviděl úžasnější a ujetější love story, než je tenhle japonský skvost. A od mé další srdcovky Life of Brian, jsem neviděl vytříbenější satiru na křesťanství, respektive na sektářství. Ale teď trochu zjednodušuju, Ai no mukidaši je film ještě mnohem pestřejší a mnohovrstevnatější... Navíc Hikari Micušima je vrcholně sladká a fantastická, sladký jako cumel je i Takahiro Nišidžima, hudba je krásná (nejen ten "náš" Beethoven a Ravel, ale i "jejich" Yura yura teikoku)... Nemá cenu to tu nějak víc rozpitvávat - nenechte se odradit dlouhou stopáží, kdo má uši k slyšení, slyš, kdo má oči k vidění, hleď... a "Ježíši, odpusť těm kreténům". Amen.

Automaticky jsem chtěl dát za čtyři a napsat pár pochvalných řádků, ale pak si říkám - proč vlastně ne pět? Vždyť na tomhle filmu nevidím žádnou vadu, žádné slabé místo... A že je příliš komorní a málo epický a výpravný? No a co? Pobaví mě vždy lépe, než leckterý namachrovaný velkofilm. Hlavní chvála patří samozřejmě výborné Kingově předloze, která tentokrát úplně postrádá jakékoliv nadpřirozené nebo mysteriózní prvky, ale přitom je opět kingovsky skvělá... Moje nejoblíbenější scéna je samozřejmě roztomilé lámání nožiček, pochybuju, že někdo příčetný to vidí jinak :)

Kdysi před lety, někdy na přelomu tisíciletí, jsem v pražském kině Oko v průběhu (hlavně v závěru) tohohle vynikajícího nízkorozpočťáku zažil asi naposledy v životě při filmu... ne snad přímo strach, ale takový ten trochu nepříjemný a zvláštně mrazivý pocit, což je už od mé puberty maximum hrůzy, které ve mně horrory dokážou vzbudit, a za kterýžto pocit jsem vždycky ohromně vděčný, protože kvůli němu horrory tak náruživě vyhledávám. Zpravidla se na ně totiž dívám stejně, jako děti na pohádky, nebo dospělí na komedie. Ale tenhle kousek na mě tehdy silně zapůsobil. Onen "hluboký a strašidelný" marylandský hvozd mi sice přišel jako jakýkoliv zdejší lesík za obecními humny, všichni tři účastníci projektu se chovali jako rozmazlení, ufňukaní a neschopní měšťáci, kteří jsou poprvé v lese, ale hodně se mi líbily momenty s černomagickým 'land artem' (hromádky kamenů, 'vúdú' figurky ze svázaných klacíků rozvěšené po stromech apod.), noční zvuky, Joshovo záhadné zmizení, no a vrcholem pak byla závěrečná scéna z tajemného domu s Mikeym stojícím v koutě... Skvělá práce, i po letech to na mě docela působí, no a rozklepanou kameru samozřejmě u žánru "found footage" akceptuju, i když nerad (a i když myslím, že ani kvůli vzbuzení dojmu 'autenticity' nemusela být kamera zas až tak extrémně chaotická a rozklepaná, jako bohužel je). DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Pro plnohodnotný horrorový zážitek doporučuju sledovat pouze osamělým jedincům za dlouhých tmavých nocí, jinak snímek rozhodně nebude mít patřičný efekt.

Otázka pro křížovkáře - víte, jak se řekne "typický příklad vykalkulované, lacině líbivé komerce na pět"? Ano, samozřejmě Kolja. Stokrát hnusnější a slizštější než ten nejhnusnější a nejslizštější Špílberg, film, který je mi tak odporný, že už jen jeho samotný název ve mně vzbuzuje zhnusený třas celého těla a nutí mě ke křečovitým záchvatům ukrutného blití. 'Hezký český' megashit natočený prvoplánově tak, aby se líbil senilní oscarové komisi, všem uťápnutým čecháčkům, pravdoláskařům, prostě "obyčejným lidičkám"... takže v první řadě natočený pro prachy. Za to, že s touhle laskavě hřejivou ohavností oba Svěráci nadělali Čechům ve světě tolik ostudy, když s ní do nekonečna obsírali kdejaký podřadný festival, jsem se dlouho styděl do morku kostí a doufám, že za to oba jednou bolestivě shoří ve filmovém pekle. Od doby Kolji Svěráky bytostně nesnesu, i když toho staršího jsem měl kdysi rád a ještě Akumulátor se mi svého času docela líbil.

Na to, že se jedná o studentský film, a navíc o studentský film z časů reálného socialismu (i když už perestrojkového), je tenhle kraťas nebál bych se říct geniální. V dnešní době se to může zdát už směšné, ale já si dobře pamatuju, jak tehdy spousta prostších lidí z generace mých rodičů i prarodičů tuhle okatou habaďůru nepochopitelně neprokoukla a věřila, že ona zvířata opravdu existují ("protože to přece dávali v televizi...") Svatá prostoto. Nad mladým i starým Svěrákem jsem po obludném megashitu Kolja nadobro zlomil hůl, ale na tuhle lahůdku jsem nezanevřel.

Samozřejmě se nabízí srovnání s Blair Witch Project, ale Trolljegeren horror určitě není. Zato je to ale hodně povedená dospělácká pohádka srovnatelná třeba se slavnými českými Ropáky. A taky reklama na překrásnou podzimní norskou krajinu. Trollové jsou sympaťáci, vypadají jako kříženci přerostlého chlupatého Křemílka, yettiho a kamenožrouta z Neverending Story, no a kromě šutrů a žvýkání starých pneumatik si hrozně rádi smlsnou i na pravověrných křesťanech. A strašně je rozčilují (stejně jako mě) i moderní křesťanské písně o Ježíšovi. Muslimové jim ale bohužel nechutnají...