MickeyStuma

Americký protiválečný snímek, natočený ještě v době průběhu dané války, zaměřující se na události v malé norské vesničce, který svým pojetím na ničem nenechává niť suchou. Občané německou okupaci sice berou s neklidem, ale k řešení situace si ještě stále nejsou za jedno. Mají se jim postavit? Někteří jsou neutrální, někteří odmítaví. Někteří jsou však dokonce kolaborantsky na straně nacistů. Postupně se však názor mění s narůstající brutalitou německých vojáků. V hlavní roli Errol Flynn, známý především jako Robin Hood ´Dobrodružství Robina Hooda´ (1938). Sice se převážně jedná o dialogovou etudu, ale hrůzy války jsou ukázány dostatečně. Scéna s německým nacistou, kterak samopalem popravuje lidi ve městečku, je šokující až nadmíru. Němci tedy vesničku svírají, ale když tamní obyvatelé nemají zbraně, nic moc nenadělají. Britové jsou však se zbraněmi na cestě a tak následující události nabírají na intenzitě. Snímek tedy protiválečný, hrdinský a hlavně vlastenecký. Tvůrci kromě revolty vesničanů neopomněli ani špionáž, která sice vyznívá dobře, ale moc toho zase dohromady nenadělá. Po technické stránce je místy znát studiovost, avšak vlivem své doby to snad lze pochopit. Napínavá atmosféra znatelná je, i když to mnohdy přeci jen krapet zaskřípe. Nejedná se sice o snímek s přemírou válečných scén, či lecjakých partyzánských útoků a přestřelek, ale i bez toho příběh vcelku upoutá. Zvláštností je, že snímek jako celek v ledasčem hodně připomíná pozdější válečné či okupační snímky Sovětského svazu. A pro zajímavost, námět zřejmě převzali čeští filmaři k natočení snímku ´Nadlidé´ (1946). Společného toho mají vcelku dost, i když ten český je dost okleštěný.

Alfred Hitchcock a jeho jediné filmové drama ze soudního prostředí, krapet okořeněné romancí, se kterým on sám nebyl nijak zvlášť spokojen. Po tolika letech se dá ale říct, že svým způsobem uzrál k brilantnějšímu pohledu. Snímek je poznamenán sporem a naschvály mezi Hitchcockem a producentem Davidem O. Selznickem, který stál za většinou Hitchcockových snímků, čímž byl za ně plně zodpovědný. Hitchcock měl neustále připomínky ke scénáři a nelíbilo se mu ani obsazení, čímž opět potvrdil svůj přísný perfekcionismus. Selznickovi se zase nelíbilo zdlouhavé a tím pádem i prodražující se natáčení. To nakonec vyústilo až k ukončení jejich vzájemné spolupráce, ale to je už jiný příběh. Vlivem naprosté Hitchcockovi profesionality to však na snímku v žádném případě není znát.  Po úvodních titulcích se na nic nečeká a hned se rozehrává scéna zatýkání půvabné vdovy Maddaleny Anny Paradine s obviněním z otravy svého manžela. Scéna je prezentována s patřičnou noblesou a decentností, jak se na takový film své doby sluší a patří. Následuje postupné představování základních postav příběhu. Někteří svůj charakter už mají pevný, někteří ho postupně budují. Do centra dění se dostává především právník Anthony Keane, který na požádání přijal obhajobu. První polovina snímku se tedy postupně připravuje na hlavní událost a tím je soudní přelíčení, které zaplňuje druhou polovinu stopáže, kde o dialogové napětí není nouze. Soudní dramata mají vždy své ucelené kouzlo právě v dialozích a tady to Hitchcock ještě posílil zajímavými kamerovými záběry. Nejvíce vyčnívá, po technické stránce nejsložitější, záběr na přicházejícího svědka Louise Jourdana vytvořený obratným otáčivým pohybem. Staticky zároveň zabírá detailní tvář obviněné zdráhající se po procházejícím svědkovi za jejími zády jenom očkem pohlédnout. Soudní přelíčení má svá specifika a budovat napětí se daří. Jen to omšele přetíná ona romance, se kterou se nijak zvlášť nepracovalo, takže spíše vyznívá rušivým a zbytečným dojmem. No, ale těžko říct, jak to vypadalo v původní tříhodinové verzi, která se údajně ztratila. Tam to určitou logiku v rámci děje mít mohlo. Přesto všechno se v dnešní době i tak jeví snímek jako skutečně zajímavý a po technické stránce prostě vynikající. Prostě Hitchcock. P.S. Za pozornost stojí i závěrečná scéna dialogu mezi soudcem a jeho manželkou u nich doma, snad při večeři, mající jistý moralizační aspekt. “Copak nás život netrestá dost?” ptá se soudce jeho manželka s myšlenkou o té jediné správné spravedlnosti světa. Soudcův nemilosrdný ortel, u kterého až zamrazí, je však jasný.

Po dějové stránce poměrně jednoduchý rodokapsový příběh rozvíjející svou myšlenku ohledně charakteru dvou hlavních postav, než aby vytvářelo patřičnou dramatičnost děje. Zápletka typická pro western je daná, ale převážně se děj zaměřuje na řadu životních lekcí o lidech, boji a převážně o tom, jak udržovat právo a pořádek v malém městečku. Henry Fonda a Anthony Perkins. Jeden zkušený avšak odmítavý v rámci pořádku cokoliv dělat a druhý nezkušený s naopak ohromným zápalem pořádek udržet. Donutí tyhle dva následující události ke vzájemné spolupráci?  Ve městečku je problém s chlapíkem násilnické povahy snažící se stát šerifem a do toho se objeví dva zločinci, kteří zavraždí místního lékaře. Události tak vezmou za své, ale k nějaké monstrózní přestřelce bohužel nedojde. Spíše konverzační etuda takřka až televizního charakteru, i když se sem tam samozřejmě také vystřelí. Příběh sleduje především vývoj bývalého šerifa toho času lovce odměn, kterak školí šerifa mladého a zbytek je už jen v rámci dějového vývoje jen jako doplněk. Z tohoto hlediska může dojít k určitému zklamání, ale na druhou stranu přeci jen jak se to vezme. Poselství příběhu je výstižnou součástí přesvědčení o víře v jednoho. Mladý šerif se snaží svou odvážnou naivitou takřka o cokoliv a je překvapen, když je po něm vystřeleno, a to i přesto, že ho zkušený bývalý šerif neustále upozorňuje na fakt, že kdykoliv může být zabit jako šerif hlavně kvůli tomu, jak vidí svět a svému přístupu. Mezi oběma to funguje, čímž oba společně táhnou celý film ve své zajímavosti. Díru do filmové paměti diváka snímek sice neudělá, ale zase není tak špatný, aby musel být přehlížen.

V roce 1960 proběhla v Československu II. celostátní spartakiáda, což bylo hromadné veřejné tělocvičné vystoupení, celkově pojaté také jako slavnost. A protože se skutečně jednalo o ohromnou událost, bylo nemyslitelné, aby o tom nebyl natočen, samozřejmě v rámci agitace, hraný film. A vznikly dokonce rovnou dva. Svazácký, hudební a zamilovaný ´Valčík pro milion´ (1960) a tento, který je dětský a to s pětiletými dětmi. Příběh si všímá především Honzíka, který si přeje být na spartakiádě cvičencem, ale  jednoduché to zrovna nemá. Příběh značně jednoduchý, tudíž pro dětské diváky, pro které je snímek určen, srozumitelný. O to víc zamrzí samotný závěr, kde jsou použity přímé záběry průvodu cvičenců jdoucí Václavským náměstím v Praze. Tady již z toho vyvěrá hořká pachuť propagandy. Nutno podotknout, že je totéž i u druhého již svazáckého filmu, výše zmíněného. Děti vydávají herecký výkon takřka jako profesionálové. Tady rozhodně klobouk dolů. Zásluha je to jistě především Štěpánky Haničincové, která byla v této době manželkou režiséra tohoto snímku Jana Valáška st. Zahrála si tu učitelku s dětmi nacvičující spartakiádní číslo. Jak víme, Pohádková Štěpánka, jak se jí říkávalo, to s dětmi uměla. Agitka v tomto filmovém počin tedy jasná, ale z dnešního pohledu už ne tak závratná. Prostě je to film své doby o své době a nic jiného v tom není potřeba hledat.

V roce 1960 proběhla v Československu II. celostátní spartakiáda, což bylo hromadné veřejné tělocvičné vystoupení, celkově pojaté také jako ohromná slavnost spojená hudbou a tancem, kdy si každý cvičenec přál dostat se do Prahy na Strahov. A protože se skutečně jednalo o ohromnou událost, bylo nemyslitelné, aby o tom nebyl natočen, samozřejmě v rámci agitace, hraný film. A vznikly dokonce rovnou dva. Ryze dětský ´Kouzelný den´ (1960) a tento, pro změnu pojednávající o svazácích. Snímek, v obrazovém formátu technologie Cinemascope, plný hudby, úsměvů, typických lumpáren a hlavně nějaké té romance, což je hlavní dějová linka. Ano, od prvních minut tu jde především o lásku a když si vezmeme celý koncept snímku jako takového, lze jej pojmout něco jako předfilm daleko slavnějšího filmového počinu ´Starci na chmelu´(1964). Patřičná ideologie je daná, naivita zrovna tak, ale celkově se nedá říct, že by byl snímek nějak špatný. Je to jen obyčejný zamilovaný příběh jazzového trumpetisty a tanečnice, který má kupodivu romantickou šablonu, jaká se dnes hojně v romantických filmech používá. Pražské prostranství s krásnými scenériemi a spartakiádní atmosféra už slouží jen jako kulisa. Dnes je historicky nejzajímavější scéna z Karlova mostu, po kterém, jak lze vidět, ještě jezdí auta. Kazí to jen samotný závěr, kdy jsou použity přímé záběry průvodu cvičenců jdoucí Václavským náměstím v Praze. Tady již z toho vyvěrá hořká pachuť propagandy. Nutno podotknout, že je totéž i u druhého již dětského filmu, výše zmíněného.

´Bojte se muže, který křičí hlasitěji než William Wallace a zabije více Angličanů, než Johanka z Arku!´  Holandská kinematografie přinesla na světlo boží v podstatě plně námořní válečný snímek z dob 17. století, nad kterým musel i samotný Hollywood zblednout závistí. Takový tanec lodních děl a mohutný let třísek z lodí po zásahu tady snad ještě nebyl. Filmová pocta geniálnímu admirálovi, známého pod jménem Michiel de Ruyter, který měl svými činy zásadní význam pro budoucnost Nizozemska v době, kdy bylo dosti sužováno. Pro Nizozemí byl v podstatě to samé, co pro českou zem Jan Žižka. Snímek ve dvou a půlhodinové stopáži, kdy není jediného nudného místa. Alespoň tedy pro fanoušky dobových lodí a námořních bitev. U tohoto snímku si všeho užijí dosytosti. Už na samém začátku je divákům ukázáno, co přesně je čeká. A opravdu je na co se dívat. Několik desítek se vzájemně ostřelujících lodí, spousta kouře, dřevěných třísek, do boje rozjařených námořníků a krve. Po snímku ´Černá kniha´ (2006) se jedná o druhý nizozemský nejdražší film, na kterém je to skutečně vidět. Tři lodě ve skutečné velikosti byly vyrobeny pro detailní záběry, jinak se jedná o dokonalé CGI. Natáčelo se na skutečných místech v Nizozemí a Belgii, takže vše vypadá hodně realisticky. Režisér Roel Reiné dokonce údajně použil styl Michaela Baye, což znamená mohutné exploze, zpomalené záběry, efektní orchestrální hudbu, emoční scény s rodinou a dramatické scény politických intrik. Zkrátka vše, co vytváří efektivní podívanou se vším všudy od začátku do konce. A to se skutečně podařilo. Právě o bitvy tu jde především, takže politikaření a takříc životopisná etuda admirála je v podstatě jen jako dějový doplněk. Moc toho není, ale zase je řečeno vše podstatné. Dialogové scény jsou časově přítomny tak akorát, takže nenudí a pořád se něco děje. Co k tomu víc dodat. Snad už jen to, že se jedná o naprosto úžasnou podívanou, jaká tady zaze dlouho nebude. Co se tedy týče tohoto filmového eposu, klobouk dolů.

Jedné noci zástupce šerifa přiveze do nemocnice zraněného muže a netrvá dlouho a začnou se tam dít věci vskutku podivné. Krásná filmová vzpomínka na sedmdesátá a hlavně osmdesátá léta, kdy vzniklo přehršel takovýchto hororových snímků právě odehrávající se v nějaké budově, ať šlo o cokoliv. Nemocnice, policejní stanice, obchodní centrum, prostě kdekoliv. Scénáristé a režiséři v jedné osobě Jeremy Gillespie a Steven Kostanski jakoby tímto svým počinem oné době vzdali holt. Už na začátku máme motiv ze snímku ´Přepadení 13. okrsku (1976). Ano, je to scéna příchodu do nemocnice, před kterou okamžitě někdo stojí v hábitech a netrvá dlouho a začne útok. Ve vzpomínaném snímku se jedná o příchod na policejní stanici s vězni, před kterým okamžitě stojí ozbrojení chlapi, kteří zaútočí. A můžeme pokračovat dál. Máme tu motivy ze snímků ´Vládce temnot´ (1987), Re-Animátor (1985), Hellraiser (1987), snad i ´Dům u hřbitova´ (1981), a mnoho dalších. Přívětivé na celém tomto projektu také je, že se použila stará triková škola, takže masky, kulisy a vizuální efekty byly vytvořeny bez současného CGI. Ano, skutečný latex a umělá krev. Tohle prostě v dnešní době nejde jen tak okecat, to se prostě musí vidět. Scénáristicky sice krapet vyzněl dějový guláš, ale atmosféra je tak hustá a obzvlášť v druhé polovině příběhu děsivá, že se může někdo přistihnout, jak si během sledování kouše nehty. A to je samozřejmě vývoj děje předvídatelný. ´Nicota´ je tedy přívětivý krvavý a vcelku i sympatický hororový počin vzpomínající na hororové klasiky režisérů od Carpentera přes Bakera až po Fulciho.

Intriky, podvody, zrady a hlavně bitvy. To slibuje ve své době nejdražší velkofilm španělské filmografie lákající především na Vigga Mortensena v hlavní roli. Po výpravné stránce není co vytknout, zato po té scenáristické to již přechází do ouvej. Kapitán Alatriste, jinak čtenáři přezdívaný jako španělský mušketýr, je několikadílná knižní série, kterou má na svědomí literární autor Arturo Pérez-Reverte a prvních pět knižních dílů bylo zpracováno do tohoto dvou a půlhodinového filmu. Ano, celkem pět knih, což je docela scenáristický majstrštyk. Jednoduše řečeno, příběh začíná v roce 1623, dále pojednávající takřka třicet dalších let osudů kapitána Alatrista, který je postavou španělského zlatého věku, opírajíc se o autentické postavy, jako je třeba španělský spisovatel Francisco de Quevedo nebo hrabě Duque de Olivares. Dále prochází mezi dobře známými intrikami Svaté inkvizice, královskými sekretáři a dalšími několika nejrůznějšími podivnými a zlověstnými postavami. Podle historiků se jedná o zdařilou reprodukci španělského období, kdy bylo světovou velmocí. No, dejme tomu. Ale jak to dopadlo z vytvořeným dějem? Vcelku rozporuplně. Zpracovat do jednoho pět knih je prostě moc a je to ve výsledku znát. Několik scén vyznívá dojmem nedomyšlenosti, takže události buď postrádají logiku, nebo vytváří dojem, jakoby něco určitého postrádalo. Nebo prostě obojího. Jako celek má dějový vývoj docela nevyrovnané tempo. Chvíli se to loudá, chvíli zase uhání, čímž z toho chvílemi číší uvolněnost, chvílemi zase patřičnou radikálností, což způsobuje nemalou nevyrovnanost v aspektu děje. Hlavní postavě, tedy kapitánovi Alatristovi, se tak vytrácí důležitá hloubka osobnosti. Jako epos dějové dost ztrácí, ale jinak v rámci atmosféry, vzniklé především velkou výpravou, zase naopak má co nabídnout. Snaha španělských tvůrců tedy znatelná. Ale jo. I přes scenáristické vady se snímek dá považovat za velkolepý. Jen asi předem raději všech těch pět knih nečíst.

Režijní prvotina úspěšného scénáristy Davida Ayra, který se do svého dalšího scenáristického díla patřičně opřel. Přináší příběh veterána z války v Perském zálivu trpícího posttraumatickou stresovou poruchou, který doslova a do písmene působí jako časovaná bomba. Potlouká se se svým kamarádem z dětství, v Mexiku má přítelkyni, kterou bych rád dostal do USA, a chce k policii. Ta ho však odmítá, což duševně nepobere a začne řádit jak utržený ze řetězu. Frustrace, nenávist, násilí. Taková je jeho reakce na různá odmítnutí v atmosférickém thrilleru plného nejrůznějších šokujících okamžiků. Neustále eskalující šílenství, za nejrůznějších situací a vzniklých problémů, dokážou ovládnout tak, že se z toho prostě nijak nejde vymanit. Morální temnota se zdánlivou nepřemožitelností s člověkem dokáže zamávat a to bez ohledu na fakt, že chce být ve skutečnosti na straně zákona a živit se tak. Těžký úděl dobrodruha, jak by se to také  mohlo jinak nazvat. Snímek má plnou perspektivu diváka obeznámit se stavem dané věci. Lze to pochopit i odsoudit zároveň. Christian Bale předvedl brilantní herecký výkon, který lze považovat za dechberoucí. Poutavá první polovina příběhu cíleně přejde do daleko zlověstnější roviny v polovině  druhé a skutečně se začnou dít věci. A to takové, že není možné, aby divák předem nepředpověděl, jak to nakonec celé dopadne. Směr k danému cíli je jasný a neodvratitelný. Temný thriller o člověku má veškerou přesvědčivost, kterou Christian Bale navíc povýšil. David Ayra měl rozhodně v jeho angažování do hlavní role šťastnou ruku. Bez Christiana by z toho určitě zůstal jen běžný průměr.

Pokračování neodolatelná romantické komedie plného života, přirozeného lidského přístupu a krásných dialogů. Snímek opět rozjařeně prezentuje lehkou dramatičnost osudových propletenců plných vášně, tentokrát však ve znamení až chorobné žárlivosti. Humor je naprosto lidský a co si budeme povídat, na vesnický život, kde sleduje jeden druhého a patřičně to komentuje, je ve svém smyslu i reálný. Takříc ´růžový neorealismus´ poukazuje na chudý vesnický život v celé své kráse. Co postava, to ucelený charakter a každý má co říct, aniž by vzbuzoval sebeklam. Každý žije jak umí a dává do toho všechno. Ony dialogy a veškeré hlášky vytvářejí až komedii situační, ale upřímnou a pro filmové diváky osvěžující. Situační humor je tentokrát dokonce o dost výraznější. Sociální aspekt chudoby v nějaké izolované vesnici někde v pohoří je v tomto případě stále druhořadý. I nadále  kvete přátelství, láska a radost ze života. Zkrátka, i ten druhý  film pohladí, pobaví a vytvoří neodolatelný  divácký zážitek.