Douglas

[2006] Jakkoli byl Sam Peckinpah výrazně starší než ostatní progresivní američtí tvůrci šedesátých let, v pomyslné neúctě k tradicím zašel mnohem dál než mladíci kolem něj. Hrdinové Divoké bandy jsou amorální zabijáci, děti se baví mučením zvířat, násilnou smrtí zemřou desítky lidí... Zároveň však film nelze obvinit ze samoúčelnosti či glorifikace násilí, na to je příliš promyšlený a nejednoznačný. Jeho jízlivost totiž tkví hlavně v ironii, s níž demytizuje westernový žánr, jehož zároveň využívá jako paralely k právě probíhající válce ve Vietnamu. Podobně jako ve svých prvních filmech i zde Peckinpah stírá hranici mezi dobrem a zlem. I člověk, který je skupině „anti-hrdinů“ v patách, k nim ve skutečnosti morálně patří a pouze si vykupuje svobodu ___ Titulní postavy mají ve své morální nejednoznačnosti daleko i do psychologizovaných westernových antihrdinů padesátých let (počítaje v to i Waynova Ethana ze Stopařů nebo Stewartovy rozhárané muže s divokou minulostí v Mannových filmech). Jde o chladnokrevně vraždící divoké chlapíky, kteří se od jiných padouchů liší víceméně jen loajalitou k sobě samým a uznáváním jakéhosi kodexu cti. Divák přitom není manipulován do pozice hodnotového souhlasu, ale nevyhne se tomu, aby s nimi sympatizoval, přestože zabíjejí, kradou a bijí ženy. V souvislostech doby vzniku přitom stojí za pozornost, že jejich jednání je podmíněno lidsky (prostě chtějí peníze), nikoliv ideologicky (neskrývají své činy za boj o lepší společnost). Zároveň jde o tragické peckinpahovské postavy na cestě, které nikdy nenajdou klid a domov, po kterém vlastně touží. ___ Divoká banda nestaví pouze na zpochybnění hodnotových hledisek, motivu ztraceného přátelství a tragických hrdinech, kteří najdou naplnění života paradoxně ve vlastní smrti. Z filmařského hlediska jde především o snímek s propracovaným rytmem, který pravidelně zrychluje a zpomaluje (a to i v rámci jednotlivých scén - zejména v závěrečném masakru). Film není přehlcován klimaxy, naopak na ně diváka nechá čekat s vědomím, že přijdou. V Divoké bandě jsou čtyři takové scény, přičemž všechny jsou jinak vystupňované a pracují s různým typem práce s časem: úvodní přestřelka, pád mostu, přepadení vlaku a závěrečný masakr s dlouhou expozicí. Každá z nich by mohla být samostatným vyvrcholením filmu... ___ Porovnávání jednotlivých vrcholných scén mezi sebou (např. debaty typu, zda je více fascinující vlaková loupež, nebo závěrečný masakr s hromadou mrtvých) ale většinou nevede k uspokojivým závěrům. Divoká banda je zkrátka fascinující celá... A stejně jako s jen lehce znatelnou melancholií tematizuje konec Divokého západu a začátek moderního věku (ve filmu se objevuje automobil), i ona je vlastně koncem jedné westernové éry a začátkem nové. Éry smutnější, syrovější, drsnější, násilnější, mnohoznačnější, ale zároveň melancholičtější, na jejímž konci stojí Eastwoodovi Nesmiřitelní.

AVENGERS: ENDGAME jsou ten typ filmového díla, v jehož případě můžete po zbytek života říkat "byl jsem u toho". Mám takových zkušeností pár nastřádáno a beru je s rezervou, ale stejně jsem dneska cítil, že vidím něco mimořádného. Jak z hlediska dějin vyprávění, tak z hlediska dějin práce s kinematografickými fikčními světy a vlastně i na poli samotného vyprávění s velkým množstvím postav. A to mnohem víc než v případě minulého filmu, který byl pohříchu epizodičtější, nesoudržnější a odtažitější. Fascinující pro mě osobně je v ENDGAME nakládání se serialitou. Nejdříve jde o pokračování posledního filmu, pak avengerské série, pak všech paralelně rozvíjených makrosvětů a nakonec celého makroverza. Fascinující je rovněž šíře a organizovanost postupů, jimiž dosahuje navzdory této rozmanitosti značné jednoty: různé žánrové vzorce, různé formy vyprávění, různé modely práce s naším očekáváním a vůbec precizní rytmus celého toho tříhodinového (168 minut bez titulků) kolosu. Ale hlavně, ony tři hodiny mu dávají onu největší devizu: dokáže být při vší velkoleposti nejednou velmi intimní, zastavit se a nechat rozvíjet naopak zcela nevelkolepé okamžiky unikavé každodennosti či vztahů mezi postavami. To funguje i díky tomu, že oproti celé sérii spíše neobvykle klade zejména v první dvou třetinách často důraz spíše na nuancované herectví v delších záběrech než na rychlé střihové výměny, spíše na pohyby kamery a pohyby herců než na návodné nástřihy (což ale platí i pro některé klíčové akční scény). Zejména poslední záběr je pro mě v těchto souvislostech velmi působivý a pro celou povahu ENDGAME vlastně mnohem příznačnější než očekávatelné davové sekvence. Ale nebojte, ani nenaznačuju... a ano, uronil jsem slzu, ba několik.

Je HELLBOY (2019) pekelný film? Podle amerických kritiků ano. Inu, jak kdysi poznamenal Alfred Hitchcock, když se dehonestující slovní hříčka ve vztahu k názvu filmu nabízí, nedokážou jí odolat, i kdyby to byl dobrý film. A je? "Yo, feel the flow. Que pasa? Paradox. Gente adelante, you know it never stops," deklamovalo se v jednom pozapomenutém devadesátkovém hitu. Chci věřit, že na place to hrálo v jednom kuse. Jestli totiž filmový HELLBOY něčím neustále provokuje i zaujímá naši pozornost, je právě vnitřně paradoxní povaha jeho výstavby. Ponechávám tedy stranou onu otázku, zda je HELLBOY dobrý film - protože mě zajímá spíše odpověď na to, z jakých důvodů jej lze shledávat pozoruhodným a inspirativním. A to vskutku lze. Původní komentář jsem rozepsal do textu na Poznámkách.

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp.

Je řada věcí, o nichž by se v případě KRYTÉHO VOZU dalo hovořit, ale zaujalo mě hlavně vyprávění, které v souvislostech hollywoodského filmů působí zvláštně. Na jednu stranu jde vlastně o sérii epizod, ba kapitol z roční cesty jedné karavany osadníků na cestě do Oregonu během roku 1848. Tato je propojena zprvu volným motivem souboje o dívku, dcera vedoucího výpravy. Tento motiv se postupně vyostřuje, když je hlavní hrdina obviněn z dřívější loupeže a dívka je mu zapovězena - přičemž v hodině projekce se odhalí, že to bylo celé jinak. Jenže odhalí se to vedlejší postavě, navíc v danou chvíli notně opilé, takže to zapomene a nemůže si dost dlouho vzpomenout. Jinými slovy, okamžik vyřešení tohoto jednoho z mála opravdu klasicky kauzálních propojení celého příběhu se neustále odkládá - opilosti, nedorozuměním, rozloučením, útokem indiánů a podobně, takže epizody působí sevřeněji, ačkoli nejsou o moc sevřenější než v některých spíše epizodicky vyprávějících kinematografiích (včetně naší, třeba). To je samozřejmě jen jedna z taktik, skrze kterou filmaři na sto minutách trvání (přibližně, je to němý film s odhadovanou rychlostí projekce) epizody propojují, další je motiv pluhu či chlapec a bandžem a žvýkacím tabákem. Ačkoli se v něm stříhá docela rychle, úhlu snímání je méně, než bychom od amerického filmu z roku 1923 čekali, a to i v porovnání s filmy třeba z roku 1917 či 1918. Na druhou stranu opulentní výprava a karavana vozů v obrovských celcích odpovídá finančním možnostem hollywoodské kinematografie v první půlce dvacátých let. Není to jednoznačně dobrý film, na to je práce s epizodami, vypustkami i motivy přece jen poněkud nesoustavné povahy, ale rozhodně je svébytnou modifikaci toho, co se už tehdy v amerických studiích u filmu a takovým rozpočtem považovalo za standardní. / Pordenone, Le Giornate Del Cinema Muto

Oktavianus: Zachovaly se celé scény, jde prakticky vzato o výjevy ze života Ježíše Krista s důrazem na pašijový vzorec vývoje. Jedna scéna (křest Janem Křtitelem) se dochovala ve dvou jetích. Stejně jako u všech ostatních filmů Luigiho Maggia bych ani tady z prostých fotografií mnoho nevybočoval, neb jeho nebývala síla je v dynamice inscenování, přičemž aplikovat na ně normy realistického herectví a vůbec vyznění se zcela míjí se soustavně jim rozvíjenou poetikou. Viděl jsem řadu jeho filmů a řadu filmů jeho současníků ze srovnatelného období italského filmů, přičemž Maggi není žádný řadový tvůrce, naopak to byl geniální režisér a pouze rozvíjel jiné estetické normy, jež nakonec převládly (což platí jak pro krátké filmy, tak třeba pro vynikající delší film LA LAMPADA DELLA NONNA.

Je rozhodně dobře, že se VRAŽDA V ORIENT EXPRESU dočkala další interpretace. ___ Zaprvé z filmařských důvodů, protože podobně jako v poirotovských filmech sedmdesátých a osmdesátých let Branagh úspěšně vytěžuje potenciál napětí plynoucí ze střetu makroperspektivy a mikroperspektivy. Makroperspektivou myslím vizuálně atraktivní lokality, velkolepé stranové i hloubkové kompozice plynoucí i ze zvoleného 70mm filmového materiálu a především luxusu v kontrastu s divokými kraji, jimiž vlak projíždí (obdivuhodná je i práce s proměňujícími se pohyby kamery, barvami a vztahem mezi rámováním a prostředím). Mikroperspektivou pak míním pro Christie typickou hru s drobnými aspekty fikčního světa v analýze společenských a psychologických vazeb mezi postavami, jež všechny mohou být vinné... i když tady je to obráceně, zdánlivě nikdo neměl důvod vraždit (jestli vznikne i SMRT NA NILU, tam hra s motivy naopak vystupuje do popředí). ___ Zadruhé je ale Branaghův snímek ozvláštňující i jako interpretace předlohy, zejména pak kvůli onomu závěrečnému testu morálního rozhodování, jemuž vystaví Poirot podezřelé - aby našel odpověď na test morálního rozhodování, jemuž je ve svých očích vystaven on sám. ___ Zatřetí shledávám pozoruhodným už samotný fakt, nakolik je Branaghovo pojetí Poirota herecky mnohem komplexnější než u předchozích variant. Svádí pozornost k velkému kníru a "aspergerovským" detailům typu porovnávání vajíček při hledání souměrnosti, ale tyto detaily spíše klamou, protože z hlediska uchopení vnitřní integrity postavy má vlastně jeho pojetí postavy méně karikujících rysů než u předchozích interpretů, jakkoli ona Suchetová uctivá a vlastně laskavá karikatura starosvětských hodnot, jež Hercule Poirot reprezentuje, je samozřejmě mnohem přijatelnější než Branaghův nikoli roztomilý, rtuťovitý nebo od reality lehce odtržený bonviván, nýbrž chladně uvažující, dost odměřený a jako společník ne úplně příjemný profesionál.

Po mnoha letech jsem se dnes po práci podíval na POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE. Inu, zaujalo mě na něm hodně věcí... Třeba to, jak pravidelně po ca. 20 minutách mění žánry a cíle v relativně volně pospojovaných epizodách. To, jak neustále vytváří uvnitř těchto epizod dynamiku rozdělováním dějových akcí na dvě linie. To, jak pracuje s hudbou občas skoro leoneovským způsobem (existují dvě skladby, které si začnu samovolně broukat každý týden: Chayennovo téma z TENKRÁT NA ZÁPADĚ a téma padouchů z POKLADU, konkrétně tento žesťový motiv). To, jak se pracuje s fikčním světem, v němž se každý s každým zná. I to, jak je hrdinou filmu postupně se proměňující prostředí. Ovšem nejvíc mě zaujala práce s vyprávěním - a teď přijdou spoilery. ____ Podivoval jsem se jak nad centrální osnovou s mapou a pokladem, tak nad její realizací v procesu vyprávění. Hrdinové mají mapu a padouchové chtějí mapu. Hrdinové - z nichž někteří mapu studovali roky, další je indián, jiný znalec prostředí atp. - sami musejí nad kartograficky přece jen poněkud nemoderním artefaktem dlouho dumat, než ho rozlousknou, přičemž jeden z nich zná (Fred) mapu tak dobře, že ji k nalezení pokladu nepotřebuje. Lze tedy pochybovat, že by si padouchové s mapou vůbec poradili... ovšem to není potřeba, protože je k pokladu krok za krokem dovede Fred. ____ Samotná mapa se tak ca. v hodině filmu stane bezvýznamným MacGuffinem - a napětí se odvíjí od toho, zda se Vinnetouovi a Shatterhandovi povede dostat k jezeru první. Nepovede, padouchové se dostanou k pokladu, umřou a poklad nezíská nikdo (což jistě stařešinu, který ho celý život nesmyslně hlídal, potěšilo). Kde vykřesat napětí? Dlouhou sekvencí útěku Freda a Ellen - jež končí tím, že po minutě vítězného uplavání jsou opět chycení o padesát metrů dál. Co teď? Oběšení Freda, zatímco padouchové už jsou dávno mrtví. Záchrana na poslední chvíli, smutný pohled na zabité padouchy... závěr vlastně bez dlouhodobě motivovaného vyvrcholení. ____ Jinými slovy, ten film je nádhernou ukázkou popření funkční dramatické struktury na jedné straně a její neuvěřitelně účinnou imitací na straně druhé, přičemž dramatická struktura je vlastně jen záminkou. Záminkou pro inscenování různých typů žánrově rozmanitých potěšení, které utkví spíše samostatně: přepadení dostavníku, přátelské atmosféry v saloonu, noční infiltrace do tábora padouchů, osvobozování zajatců, přepadení farmy, souboje u indiánů, road movie, léčky v kaňonu, scény s pokladem. Záminkou pro neustálé zapojování figur do fotogenizovaných scenérií ve velkých celcích: projíždějí krajinou, čekají na břehu, plavou pod vodou, brání se v improvizované skalní pevnosti atd. ____ Není divu, že POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE dokázal v Evropě obstát i v konkurenci westernů jako V PRAVÉ POLEDNE, SEDM STATEČNÝCH nebo NA SEVER ALJAŠKY, protože je vlastně podvracením mnohých norem narativně klasického pojetí westernu ve většině jeho dostupných variací. To už neplatí pro další filmy série, které z různých linií westernových konvencí čerpají mnohem okázaleji, ale POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE coby film o honbě za pokladem, kde nikdo poklad nezíská, a film o hrdinech větších než život, kteří ovšem skoro všechno prošvihnou, je v tomto prostě obdivuhodný.

Na READY PLAYER ONE mě zaujala spousta věcí, ačkoli tedy nejsem hráč počítačových her a kinematografické pocty shledávám inspirativnějšími v "jonesovkách" - leč nechám si je ještě projít hlavou (teď jsem se vrátil z kina... ano, konečně), takže jen pár hrubých poznámek. ___ Je to každopádně suverénně vyprávěné - přičemž jednoduchý příběh o mladých rebelech je toliko prostředek, materiál k ozvláštňujícímu uchopení. Velmi silným nástrojem je střídání dvou hlavních vertikálních subsvětů: reálně-fikčního a virtuálně-fikčního. Finále vystavěné na souběžném prolínání obou dvou je inscenačně i vypravěčsky čistší a přehlednější než v jiných filmech s tímto konceptem - NEKONEČNÝ PŘÍBĚH, MATRIX, POČÁTEK, ačkoli každý volil jinou taktiku, jak s ním naložit. Velmi účinné je v něm zejména zpomalení a zklidnění namísto sbíhavé eskalace napětí. ___ To by nemohlo fungovat, kdyby nás film velmi soustavně pomalu, leč v železném rytmu neseznamoval s postavami v jedné poloze (OASIS), v druhé poloze (realita) a v postupné syntéze těchto poloh, jež vede k bezmála novým postavám (plus je tam pěkný motiv vztahů mezi nimi, třeba pouze naznačený nerozvíjený milostný trojúhelník, vlastně dva...). Pravdou je, že na rozdíl od většiny diváků jsem si na READY PLAYER ONE užíval hlavně opojnou filmařinu, precizní vypravěčství a schopnost logicky přeuspořádávat dominantní hodnoty společně s hrdinou, aniž by to působilo jako teze, k níž se chce dospět... protože vyplývá z logiky jednání kladných postav. Více po čase na poznámkách.

Až vám bude někdo říkat, že filmařské pojetí filmu TOMB RAIDER má jisté rysy retropřístupu, tak... vlastně ano. ___ 1. V upřímné jednoduchosti vyprávění je to docela pravda už jen vedle všech těch meta-narativů a meta-fikčních-světů. A spíše než dědictví počítačových her v tom vidím dědictví řetězovitých epizodických narativů, které tvoří vzorec dobrodružného románu i filmu víceméně odjakživa. Oproštění tohoto vzorce od dávkování odkazy v každé scéně na vrub soustřeďování se na relativně pomalý vývoj hrdinky, působí osvobozujícím dojmem, byť si ho umím představit hravější - a přechod od hodné holky k vraždící... ehm... hodné holce je přece jen poněkud nečekaný. ___ 2. Z hlediska stylu sprintuje se svými 2722 střihy průměrně po 2,4 vteřinách v tom rychlejším peletonu zcela současné kinematografie. Na druhou stranu je mnohem přehlednější než většina současných akčních filmů. To je dáno zřejmě větším množstvím ustavujících celků a vůbec větších rámů, kdy nástřihy na detaily mají tendence zpřesňovat plynulost informačního toku a velké množství úhlů je často navázáno na něčí pohledy. Jakkoli podobně rychlý střih nebyl v devadesátých letech normou, ostatně i dneska jde víceméně o dolní hranici preferované rychlosti střihové skladby (níže už jde spíše o odchylky), v přehlednosti se tehdejším postupům střihu akčního filmu blíží spíše než dnešním. Pro srovnání viz moji databázi zde. ___ 3. To jsou ale jen dohady, musel bych film vidět znovu a soustřeďovat se více na styl, na výstavbu jednotlivých prostředí i na způsoby vedení pozornosti v hloubce prostoru. Napoprvé jsem se spíše nechal unášet dobrodružným příběhem o sympatické hrdince v neotřelém podání Vikanderové. Vzpomněl jsem si každopádně na ÚTOK NA BÍLÝ DŮM, kde je čistota upřímně jednoduchého vyprávění i nečekaná přehlednost jinak velmi rychlého střihu podobně starosvětská.