3497299

Nevýrazná kopie prvotní Epizody IV. bázlivě aktualizované pro současnost. Nuda, průměr, zbytečnost. Není to poprvé, co jsem si uvědomil, že mě Abrams vlastně dost štve.

Je zde několik tematických rovin – manipulace, psychopatie, dominance/submisivita, násilí – na nichž existují duality, které tvoří v jednání postav spíše zdánlivé protipóly. V průběhu děje se poměrně nečekaně některé z nich převrátí, díky čemuž lze na daný konflikt v tu chvíli nahlížet nově. Přesto se až do konce nevyčerpá nejistota ohledně toho, jak do sebe všechny tyto duality správně zapadají – jakou strukturu tvoří. Jasná čitelnost morálky a motivů neexistuje - pro diváky ani pro postavy. Je to proto, že žádná pevná, neproměnlivá struktura zřejmě není, přestože se některé její křivky zdají rýsovat do pevnějších tvarů. De facto mistrný snímek – jak z hlediska herectví Isabelle Huppertové, která – mám postupně sílící dojem – v takovýchto rozpolcených submisivně-dominantních postav s trhanými pohyby hraje tak trochu sama sebe, tak z hlediska režijního.

Moc pěkný film – po všech stránkách. Jenže: jedno z těch děl, které ukazují, že vlastně není zlých lidí. Není?

1. Film je překvapivě stylisticky zajímavý (bez ohledu ke specifickým odlišnostem hongkongské finematografie). 2. Soubojové scény jsou někde mezi syrovostí a tanečně-choreografickou stylizovaností, jen škoda, že se jako obvykle skládají s příliš dynamického střihu, který jim ubírá na autentičnosti a směřuje je k obvyklému rutinérství. 3. Příběh je přímočarý a (samozřejmě) přitažený za vlasy, přesto nepostrádá skoro shakespearovsky tragický rozměr (což je ovšem pro tuhle produkci také do značné míry asi typické).

Lynchův film není dobrá adaptace, ovšem je to dost unikátní snímek sám o sobě. Unikátní jednak vizuální stránkou a jednak tím, kterak vytváří specificky makabrózní svět plný přehnaně melodramatických gest s nespornou estetickou hodnotou. Rozhodně to není nejlepší Lynchův film, což je ovšem zároveň takové obecně tradované tvrzení (Lynch to vlastně dělat ani nechtěl atd.). Když se na DUNU ovšem člověk dívá dejme tomu stejným způsobem, jako na ZBĚSILOST V SRDCI, tak funguje dobře. Jde o podobné dílo, jako kupříkladu komiksy KASTA METABARONŮ či INCAL Alejandra Jodorowského (samozřejmě - víme, že těch afinit je tady hodně a Jodorowsky po natočení DUNY vždycky bažil), nebo JUPITER ASCENDING sester Wachowských (imho nedoceněný film) apod. Ještě je třeba dodat, že je důležité se vyhnout prodloužené verzi – tu jsem viděl také a ta je oproti původnímu filmu (137 min) opravdu hrozná: sice scény navíc, ale jalové, debilní voiceovery, vysvětlující neumětelské obrázky a místy příšerný střih. Lynch pod touto verzí není ani uveden v titulcích a po jejím zhlédnutí jsem začal věřit, že TURKISH STAR WARS Çetina İnançe nejsou inspirované ani tak Lucasovou franšízou, jako spíše právě tímto campovým bastardem.

Hehe, to jsem viděl už hodně dávno a rewatch jsem udělal kvůli jednomu více retro laděnému dílu MR. ROBOTA. Je to samozřejmě v mnoha ohledech strašně pitomé - zajímavé ale je, že je to strašně pitomé i v těch prvcích, které jsem ve své paměti jako pitomé neměl. Zároveň jde o do značné míry přelomový a vlastně celkem zábavný film - alespoň co se týká hollywoodského mainstreamu. Platí ovšem obecné pravidlo, že člověk by neměl znova číst knihy, co se mu líbily v mládí, a stejně tak by si neměl znova promítat takové snímky, pokud nechce zažít percepční inkongruenci, s níž by se musel vyrovnávat. Lze k tomu ovšem přistupovat i opačně – a sice že by to dělat právě měl, protože řešení těchto rozporů v časově posunutém vnímání a interpretaci mu mohou jedině prospět. Tudíž počítám, že rewatch 2. a 3. dílu bude následovat.

Měl jsem obavu, aby se seriál nezačal recyklovat a upadat skrze nezáživné lpění na vnějších prvcích pro triviální indukci divácké zvědavosti. Sam Esmail je ovšem velmi talentovaný autor (jak scénáristicky tak režijně). Do svého díla manýristicky vkládá množství pop-kulturních odkazů a citací, a to jak obsahově tak formálně. Zároveň je ale schopen vést příběh do zajímavých mezí a účinně pracovat s nabízejícími se důsledky jeho vývoje. Recyklaci se do jisté míry nevyhne, přesto u ní rozhodně nezůstává. Jinak tedy třetí řada MR. ROBOTA splňuje (moje osobní) jednoduché kritérium - v příběhu o něco jde, jestliže umírají i jiné postavy než kompars. Týká se samozřejmě takových příběhů, kde je umírání postav na místě (naopak se netýká "tarantinovských" filmů, kde postavy umírají více méně jen pro zábavu) - je zde ovšem případné srovnání s druhou řadou STRANGER THINGS, kde vlastně jaksi nejde o nic. Ještě nepodstatná drobnost: po druhé řadě jsem na pokračování nijak zvlášť zvědavý nebyl, zato teď docela jsem.

Dokumentaristka Počtová zkoumá současnou situaci rozpadu tradiční rodiny a s tím související komplikace s vyráběním potomků, přičemž neváhá sama vstupovat do aktivní interakce s vyslýchanými objekty zájmu (třeba s nimi vaří, uklízí, baví jejich děti apod. – místy to vypadá, že si tím dělá seznamovací reklamu sama na sebe – od začátku totiž proklamuje vlastní osobní zainteresovanost na daném tématu, neboť to, zda mít dítě a s kým, sama řeší). Snaží se sice pokrýt široké spektrum variací, takže zde vystupuje pár, který děti nechce, single matky (některé opustil jejich partner, či jej opustily ony, jedna raději děti adoptovala, než by nějakého hledala), ale i single otec s dítětem ve střídavé péči, lesbický pár i několikrát rozvedená a znovu sezdaná žena s velkou rodinou, kde jsou různé děti různých rodičů. Známé mužské kulturní osobnosti se mají tendenci předvádět více než ženy (Joachim Dvořák, Tobiáš Jirous), ale na druhou stranu je evidentní, že všichni před kamerou upravují své jednání a nechovají se úplně přirozeně. Po třetí sezdaná žena s mnoha vlastními i nevlastními dětmi ke svému muži přistupuje s odzbrojující pragmatičností ve stylu: tento model se mi líbí, chtěla bych si jej tedy nechat, pokud bude korigovat své jednání k mé spokojenosti. Zastoupená je jen střední a vyšší střední třída obyvatel, která evidentně úzce koresponduje s množinou přátel a známých dokumentaristky. Film je to do značné míry zajímavý, hlavní nedostatek ale vidím v tom, že na začátku konstatuje nějakou všeobecnou situaci a tu pak skrze několik příkladů ilustruje, nic víc – nevede k žádné změně úhlu pohledu.

Rape revenge pohybující se někde mezi Iñárritovým Revenantem a Zarchiho I Spit on Your Grave, aniž by se ovšem blížilo něčemu z toho, co je pro tyhle snímky zajímavé. Coralie Fargeat se imho snaží stylistickou manýrou zapadnout do cool stylu New French Extremity (poněkud vágní kategorie, kterou vytvořil kritik James Quandt na základě určitých trendů ve francouzské kinematografii). Vizuální ladění se povrchně, leč nápadně podobá filmům Hélène Cattet & Bruna Forzaniho (psychedelická scéna mnohonásobného vnořeného snu hodně připomíná jednu část z filmu L'étrange couleur des larmes de ton corps) i Gaspara Noeho, a to včetně designu titulků. Ovšem naprosto bez jejich talentu. Velmi přímočarý děj nedává smysl ani psychologicky, ani technicky, ani metaforicky, ani v nadsázce a nefunguje ani jako komedie či záměrný guilty pleasure pastiš (jediný dobrý vtip je ten s plechovkou piva obtisknutým na kůži hrdinky). Fargeat buď vytvořila laciný chyták na diváky, kteří se nechávají unést pěkným vizuálem a rádoby sofistikovanými odkazy na béčkovou kinematografii, aniž by chápali, co je na ní a na jejích umělečtějších či ambicióznějších variacích opravdu zajímavé, nebo to prostě sama nechápe. Krev rozstříknutá na hrubých betonových stěnách luxusního bytu a designových přístrojích vypadá pěkně – asi tak stejně, jako vypadá pěkně třeba reklama na Sony nebo United Colors of Benetton. K tomu přidat populární retro-osmdesátkovou syntwave hudbu á la Refnovo Drive a cinefilní divácký medián bude hýkat blahem? No nevím. Revenge je především oproti všem předlohám, jimiž se zřejmě nechala inspirovat, uboze nenápaditá, což žádná stylistická manýra nepřekryje. New French Extremity, jako cokoli jiného, inspiruje také k produkci vyprázdněných druhořadých napodobenin.

Mladý pár v rozechvělém, vášnivém vztahu, který se ovšem záhy rozklíží, když protagonista přijde o zaměstnání a jeho dívka jej opustí, aby dala přednost lukrativnější budoucnosti. Mladík propadne depresi, kterou kompenzuje agresivním chováním a sexuální frustraci si vybíjí v setkání s prostitutkou. Nakonec nalezne možnost sobeckého uspokojení a svůj život ukončí ve slastně sebevražedném aktu. Melodramatická zápletka je v tomhle proslulém německém filmu ovšem prodchnuta nekrofilní a sadistickou perverzí. Mladík pracuje v jakémsi bizarním podniku, který odklízí lidské ostatky z míst nehod či vražd, což pro něj a jeho atraktivní přítelkyni představuje zdroj fetišistických objektů. Jörg Buttgereit natočil film s dosti nízkým rozpočtem a evidentně amatérským ansáblem, přičemž se trochu nerozhodně pohybuje mezi exploatační fascinací zobrazovat cokoli nechutně pobuřujícího v komediálně nadsazeném hávu (pár scén připomíná Jacksonovo Bad Taste či Braindead a křiklavě umělý penis v závěru vypadá jako předobraz pro pozdější Henenlotterovu burlesku Bad Biology) a vážněji míněnou filmovou transgresí. Výsledek je někde mezi – ne zcela přesvědčivé, ale zároveň do značné míry nápadité. Zdá se, že omezení Buttgereitových uměleckých snah plynou z jeho dětinsky přímočaré náklonnosti k perverzím a nechutnostem, jimiž se snaží negovat svět měšťáské společnosti s podobným étosem, jako když nějaký výrostek pokoutně na dveře kostela maluje sprosté obrázky. Natočit to vyzrálejší tvůrce, jako byl třeba R. W. Fassbinder, byl by to jistě mnohem lepší film. Přesto, nebo možná proto, v Buttgereitově filmografii kromě Nekromantika zřejmě stojí za pozornost alespoň tři další snímky: Schramm (což jsem kdysi viděl a přišlo mi to zajímavé), Der Todesking a Nekromantik 2.