3497299

Prej podobenství. Jako by svět nepotřeboval nic jinýho, než další zk*rvený podobenství, kterým tzv. diváci konečně pochopí, jak se věci mají. Jako by těch podobenství nebylo už dost u Avengerů a podobně. Robbe-Grilleta na ně, Caraxe na ně, Ruize na ně, Jodorowskýho na ně - ti jim ukážou podobenství! Pro všechna ta podobenství už se člověk v kině nemůže ani nadechnout. A vezměte někdo Schleiermacherovi z ruky to ukazovátko, vždyť to se nedá vydržet.

První tři díly mají celkem slušný nápad, ale na Brookera neuvěřitelně špatně napsaný a povrchně odfláknutý scénář. USS Callister a Crocodile jsou pak suverénně nejhorší díly z celého Black Mirror - skoro to vypadá, jako práce nějakého ne příliš nadaného epigona. Arkangel jim v tomhle směru zdatně sekunduje. Poslední tři epizody celkem ok, ale spíše recyklace než originalita. Black Museum je celkem vtipné, ale White Christmas jej snadno převálcuje.

Fan servis + protigrogová politika + marketingová snaha oslovit nefotbalové diváky skrze dělání z komára velblouda + debilní soundtrack.

Aster je zřejmě pozorný čtenář Frazerovy Zlaté ratolesti (alespoň mimo jiné). Jistá předvídatelnost děje nevadí, jelikož zde nejde nutně o překvapení diváka, ale o nápadité propojení vícera motivických rovin. Autor se navíc nesnaží o žádné okázalé twisty a mindfucky, což je, vzhledem k tématu, celkem sympatické. Místo toho se soustředí na vnitřní svět protagonistky, tedy její vyrovnání se se smrtí a smrtelností. Číst film na rovině pomsty za nevěru, nebo co, je samozřejmě nesmysl. SPOILER: obětování jejího milence a úsměv na konci nevyjadřuje uspokojení dobře vykonané pomsty, ale definitivní odstřižení se od minulosti a znovunalezený duševní klid. V tomto směru Aster zajímavě pracuje s rozdílným přístupem k truchlení - zatímco mezi svými "přáteli" Dani se svým truchlením neustále uniká do soukromí v návalech panických ataků, ve snaze je všemožně potlačit, takže průběžné ujišťování a dotazování, zda je už v pořádku, vyznívá pokrytecky, nebo přinejmenším poněkud nesmyslně. V rámci nové komunity, do jejíchž řad dle očekávání zapadne, je jí umožněno otevřeně a sdíleně prožít truchlení se vším všudy a tím ji z jejího temného duševního stavu přepravit do nové životní fáze, ve které již nikoho z té předchozí nepotřebuje - možná vyjma Pelleho, který ji příhodně nasměroval. I díky tomu pak lze celou situaci vnímat dvojznačně: Dani je buď postava, která prošla iniciační cestou k znovunalezení a sebevědomí, nebo je jen pasivní oběť manipulace, stejně jako všichni ostatní (do jisté míry včetně členů komunity). Případně platí oboje zároveň. A to bez ohledu k morálnosti "alternativních řešení" oné pohanské sekty s poněkud fašizujícími rysy. Podobně s tímhle tématem ostatně pracuje i Hardyho film The Wicker Man. Aster není moralizátor. Ovšem není náhoda, že z hippies, tedy z tendence společenské degradace na jakýsi pseudo-přirozený stupeň, v domnění, že je jaksi pravdivější, čistší a tudíž oprávněnější, vznikla také Rodina Charlese Mansona. Aster je tvůrce, který kromě ojedinělého smyslu pro detail a invenční formální řešení disponuje také schopností pracovat s tématem v komplexním smyslu. Neboť tímhle se interpretační možnosti Midsommar zdaleka nevyčerpávají. Jediné, co mi na filmu trochu vadilo, byla až moc plochá postava Marka (plochost členů komunity je součástí výpovědi, neboť se na celou věc díváme z hlediska hrdinů, pro které je, přes jejich dílčí antropologické vzdělání, zdejší psychologie dosti nepřístupná a nepochopitelná). Ale, jak se jasně ukáže na konci, Mark v celé hře představoval symbolickou postavu šaška, blázna, přičemž zřejmě chyběl prostor dát jí více než tento jeden rozměr.

Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva.

Náboženské drama o nepřímém důkazu Boží existence maskující se jako survival thriller. Mads Mikkelsen hraje o život a koneckonců jeho výkon je tím, co celý film v dobrém slova smyslu drží. Narativ hodně jednoduchý a klasický – člověk spadne s letadlem v arktické oblasti a bojuje jako trosečník o život. Nezáleží na tom kdo a proč, jde jen o strohé drama přežití. Tahle strohost je ale tvarována velmi konzervativně – jednak stylisticky, jednak obsahově. Protagonistovi se stanou všechny možné nepříjemnosti, přesto jej neopouští štěstí, dokud projevuje dostatečně silnou a dobrou vůli (například se snaží zachránit život dalšímu trosečníkovi, ačkoli se tím sám vystavuje většímu riziku). Jakoby nad ním bděl nějaký metafyzický strážce, který mu pomáhá tehdy, když jedná ve shodě s křesťanskou morálkou, ovšem jakmile projeví chvilku slabosti, okamžitě mu dá najevo, že takhle tedy ne. V podstatě docela zábavný film, leč spíše průměr, nic zásadního.

Příliš přímočaré podobenství, z nějž v divákově mysli nakonec zůstane hlavně souhlasně soucitný pocit a pár pěkných obrázků. Jestliže se coby filmař pouštíte do podobných projektů, tj. alegorických příběhů, musíte se snažit, abyste na diváky nepůsobili příliš konejšivě. Pokud se nad filmem tohodle druhu kritika ve svornosti rozplývá, a spokojené diváctvo blaženě pomlaskává nad emocionální silou a myšlenkovou hloubkou, přičemž k závěru uroní slzu, tak je něco špatně. Ovšem na druhou stranu, talentovaná Alice Rohrwacher rozhodně je.

Zajímavý koncept, zpočátku se celkem pěkně rozehrává. Jinak ovšem celý film drží hlavně Stoya (bez ironie). Scénáristicky se Ederlezi Rising, hlavně v druhé polovině, poněkud utápí v bezradnosti, kterou marně kompenzuje vyprázněným kvazipoetickým vizuálem. Sebastian Cavazza, herec, který představuje protagonistu, je neuvěřitelně toporný a směšně patetický.

Vlastně dobrý film, nejen v rámci Allenovy bídy posledních desíti let. Trochu okatá snaha o homage Tennesseemu Williamsovi. Jenže: všechno už je jen kopie. Prodloužená ruka kánonu.

Shyamalan to možná na konci s tou Möbiovou páskou metapříběhu v příběhu, v němž nejde o nic jiného, než o osud příběhu samotného, trochu přehání. Respektive až příliš tu metarovinu vysvětluje, když by stačilo naznačit, nebo prostě trochu přidat na narativní rafinovanosti (neodolal svodům se trochu prvoplánově předvádět - asi souvisí s cílovým publikem). Tematicky spřízněnou literaturu co do strukturální a formální důmyslnosti určitě nepřekonává (např. Ostrov v bodě Nemo, Sencislo9), ale i tak výjimečný film, v němž by bylo možné najít komiksovou rodinnou spřízněnost s Moorem, A. Rossem, či Jodorowským (ať již vědomě nebo ne). Alternativa všem těm ortodoxním filmům Marvelu a DC, přitom se netváří tak kulturně nadřazeně jako třeba Birdman (naopak je vtipně sebeshazovačná a žánrově podvratná). Není to úplně čistě přesvědčivé, ale svěží hledisko, takže 4 až 5*.