kareen

Já, jak nejsem moc bojácná při sledování strašidelných filmů i když výjimky se najdou (zdravím Městečko Twin Peaks), tak mám naopak velký respekt před jejich knižními předlohami, které mi jsou schopny při mé fantasii přivodit dost nepříjemné mrazení v zádech a například u takových povídek od Daphne Du Maurier je to mrazení zvláště intenzivní. Proto se nedivím, že si Hitchcock vybral hned třikrát něco z její tvorby k zfilmování, pro oba je hlavním prostředkem k vyvolání strachu dokonale vystupňovaná tísnivá atmosféra a oba výborně pracují s psychologií svých postav. Bohužel, musím konstatovat, že v tomto případě je na tom lépe Mauier, Mrtvá a živá je sice více než co jiného z její tvorby především romantickým příběhem, ale její kniha na mě přesto působila velmi stísněným až depresivním dojmem. To mi u Hitchcoka tentokrát chybělo, Maximův dům na mě nepůsobil nijak pochmurně, naopak byl velmi krásný, hospodyni Danversovou jsem si představovala víc démonicky a jakkoliv se mi moc líbil výkon Joan Fontaine v roli ústřední hrdinky a já s ní velmi soucítila, její přerod z ustrašené, bojácné naivky na odhodlanou sebejistou mladou dámu by přeci jen moc náhlý. Přesto jsem byla s filmem velmi spokojená, protože pokud se tady Hitchcock nepředvedl zrovna jako mistr napětí, tak mu to všechno skvěle klaplo po romantické stránce a těch 130 minut mi uběhlo až neuvěřitelně rychle.

Škoda toho honění tří zajíců naráz, kdyby se film soustředil více na samotného Cecila Gainese, který je beze sporu tou nejzajímavější, ale bohužel dost odbytou větší postavou snímku, mohla z toho být dobrá charakterová studie muže, co sloužil ostatním, ve stylu Soumraku dne. Nebo bych uvítala hlubší pohled na jeho rodinný život a vzájemné odcizení se a názorový rozkol se synem i když musím uznat, že s touto linií si tvůrci vyhráli asi nejvíc. Na druhou stranu by mi asi nejméně chyběly všechny ty protirasistické historické události na pozadí, ne, nepůsobily nějak otravně, či nudně, jen jim chyběla síla, která by ve mě vyvolala něco víc než jen nezúčastněný, mírně zvědavý pohled na věc. Komorník je jedním z těch filmů, u kterých mám problém se rozhodnout, jestli se mi to víc líbilo, nebo spíš ne, takže dlouho váhám s hodnocením a ony tři hvězdičky jsou tak z rodu těch lepších. Za srdce mě to nechytlo, ale zahrané to bylo slušně, patosu tam bylo tentokrát minimálně a líbil se mi John Cusack v roli prezidenta Nixona. Ale nejvíc mě tedy překvapil Alan Rickman, že toho Reagana hraje právě on, jsem si všimla až podle toho jeho podmanivého, hlubokého hlasu.

Tak tuhle Hlavu nad vodou moje hlava nějak nepobrala. Tedy tu vodu by jsem ještě (po)brala, protože jestli na mě vůbec něco z celého filmu udělalo dojem, pak to bylo to autentické mořské prostředí, kdy jsem přímo cítila jak mi kapky slané vody stékají po tváři a já měla v ten moment neodolatelnou touhu se sama vrhnout do pohupujících se vln. Tím však můj soukromý výčet předností končí. Pokud se tam vyskytovalo něco jako černý humor, tak mi to bud' nějak uniklo a nebo jsem za něj celý život považovala něco jiného. Nevím. Co vím ale s naprostou jistotou je, že jsem si nebyla schopná oblíbit jedinou ze čtyř divných postav, které se tam vyskytly, nehledě na to, že mně svým chováním lezly pěkně na nervy a nač to vůbec protahovat, zkrátka mě to vůbec nebavilo, v čemž jak tak koukám na zdejší komentáře se dost liším od ostatních, takže se nenechte odradit, třeba si to na rozdíl ode mě pořádně užijete.

Paříž, ústřední dvojice, přirozenost a Billy Crystal - to jsou přesně ty ingredience, které vcelku provařený romantický příběh o střetu lásky s běžnou realitou vyzdvihují nad průměr. Snad nikdo nepochybuje o tom, že Paříž je pro romantické sbližování jako dělaná a ačkoliv už jsem viděla pár snímků, které si s atmosférou jejích uliček, bulvárů a sluncem zalitých procházek podél Seiny, přeci jen vyhrály o něco lépe, je to volba, která nikdy nezklame. Mickey a Ellen jsou přesně ten typ lidí, které když potkáte někde na večírku nebo na večeři, budete pak vyprávět svým přátelům, s jak moc zábavným a sympatickým párem jste se seznámili. A ta přirozenost a lehkost celého filmu jdou na vrub právě Crystalově povedené režii a zejména pak scénáři, jehož inteligentní humor nezapře jednu podstatnou skutečnost, že Billy je svým založením především výborným stand - up komikem, ty vtipné a nezřídka velmi trefné postřehy, co z něho neustále padaly, mě na celé té podívané bavily zdaleka nejvíc.

Russele T. Davisi, mám Tě ráda za všechny ty krásné chvíle, které jsi mi v seriálu přichystal, ale ten melodramatický a nedůstojný odchod desátého Doctora Ti nikdy neodpustím. NIKDY !!!

Nerada to přiznávám, ale mám sklon odsouvat nepříjemné věci na co nejpozdější dobu. Je to samozřejmě dost zbabělé a nejednou jsem na to doplatila, ale nějak si nemohu pomoci. To je také důvod, proč jsem se po vzoru ostatních whovianů nevrhla hned lačně na nový vánoční speciál jako armáda Daleků na Gallifrey, snažila jsem se oddálit regeneraci jedenáctého Doctora, protože mi bylo jasné, že zas budu bulet jak želva a samozřejmě jsem měla pravdu, přesně to se stalo. Promiň Davide, vím, že jsem napsala, že jsi nejlepší a jako Desítka jsi byl nepochybně fenomenální, ale Matt je Bůh a i když jsem moc zvědavá na Capaldiho, bude mi neuvěřitelně chybět. Co se týká dílu samotného, tak prvních patnáct minut to mělo podobu ryzí komedie, pak nějaká ta akce, vcelku ucházející vysvětlení otázek předchozích linií, kde se sešli všichni doctorovi nejvýznamnější nepřátelé a nakonec velké dojetí, takže stará dobrá klasika. SPOILER: byla jsem moc ráda, že došlo i na loučení s Amy, škoda, že tam nebyla i River KONEC SPOILERU. Vysvětlení nové regenerace bylo samozřejmě dalším šidítkem, ale to jsem čekala, takže žádné zklamání z mé strany se nekonalo. Moffat je i přes občasné drobné kiksy super a já se těším, co nového si zas na nás vymyslí, ale jinak mi tedy dává zabrat, asi jsem trochu pomalejší, ale na to, že je to zábavně-dobrodružný seriál, musím často používat mozek na plné obrátky, abych se v ději vůbec chytala.

Co na tom, že jde o výborný snímek s originální atmosférou, scénářem plným kafkovsky absurdních rozhovorů, podbarvený tradičně dobrou Morriconeho hudbou, když mi na rozdíl od některých strašně vadilo to příšerné přehrávání všech herců? Volonteho samolibý a zpupný obličej sice seděl na arogantního člověka, jistého si svou mocí, ale to,že si držel ten samý výraz po celou dobu, pro mě bylo spíš únavné. Nevím, možná to byl umělecký záměr, který nejsem schopna náležitě pochopit a docenit, ale at' je to tak či onak, bránilo mi to v tom si tohle kriminální drama naplno užít.

Myslím, že házet na plac další okouzlené superlativy by vzhledem k té záplavě zdejších nadšených komentářů bylo poněkud kontraproduktivní, tak snad jen krátce, slovy velkého klasika : Jééé, to bylo tak krááásnýý...

Možná, že to není podle pravítka filmové teorie, ale k čertu s objektivním hodnocením, když mi to spojení fantastického jazzu s kubánskými rytmy pokaždé zvedne tep tak na 120 za minutu, nádherná romance talentovaného Artura a krásné Marianely v ulicích Havany vykouzlí na rtech zasněný úsměv a příběh samotný mi připomene starou známou pravdu, že opravdovou, živelnou muziku nezadusí žádný režim na světě (a dokonce ani současné žebříčky hitparád, ale to jsem dost odbočila). Některé filmy jsou jako dobrá hudba, člověk je musí vnímat hlavně srdcem a teprve pak si je doopravdy užije. Alespoň já to tak cítím.

Ne, že bych byla přímo zklamaná, na to byli oba hlavní představitelé až příliš charismatičtí, ale...no řekněme, že bych v tomto případě uvítala více komedie a méně zdlouhavých dramatických scén. Takto jsem měla pocit, že sleduji dva filmy v jednom, přičemž se mi ta odlehčenější část, naplněná až po okraj konverzačními bonmoty, v nichž excelovala zejména Angelina temperamentní italská rodina, zamlouvala o mnoho víc, ta druhá spíše nudila.