kareen

To dobré je, že u Baze Luhrmanna nelze očekávat žádný životopisný snímek ve stylu „když jste viděli tento, jako byste viděli všecny“. Takže minimálně v první části snímku je to to, co u Baze známe. Opulentní, křiklavé, zábavné, se zběsilými záběry kamery. A se spoustou muziky. Zrovna k Elvisovi se mi tento přístup velmi hodí, protože kdo už jiný, že? Problém je, když Luhrmann později zvolní, protože zvolní až moc a ta stopáž je zkrátka moc přepálená, navíc si myslím, že scénáristům, více než o Elvisův životopis, šlo o jakési drama Elvis-Parker, ale zůstali někde napůl cesty. Austin Butler se tady Elvisovi zas tak moc nepodobá, ale výkon podal skvělý(i ten fyzický) a tu nominaci na Oscara si zasloužil oprávněně. Austin je navíc fakt fešák se sexy barytonem, tak jsem si ho užila. Na druhou stranu Toma Hankse nejspíš nenamaskovali maskéři moc dobře, nebo se nelíbil kameramanovi, protože jsem měla pocit, že mu ani jednou nevidím pořádně do tváře.

Na extratřídu, typu Fargo, tomu ještě něco málo chybí, ale jinak je to slušný kousek a já prostě tyhle černohumorné krimošky, z amerického zapadákova, můžu. Už jen za ten super westernový závěr a za Steve Zahna jako losera, v převleku rádoby soukromého očka, to stojí za zhlédnutí.

To byla tedy divočina. Tahle bláznivá taškařice má už nějaký ten pátek za sebou a na zastaralosti a občas i infantilnosti humoru je to zkrátka znát. Na starší Leopardí ženu, od stejného režiséra, se to nechytá ani náhodou, Cary Grant se tu docela rozjel a ani Ginger Rogers není špatná, ale na okouzlující Katherine Hepburn to nestačí. Marilyn Monroe to v roli naivní husičky sekne, ale více než výstavní čtyřky tady moc nepředvádí. Myslím, že tohle nenáročné dílko se mi z hlavy vypaří dřív, než skončí velikonoce..

Problém tří těles jsem kdysi začala číst, začátek kolem čínské kulturní revoluce dobrý, ale pak mě odradilo to kvantum různých vojenských a politických postav s čínskými jmény, tak jsem to odložila, že se k tomu někdy vrátím. Zatím nevrátila, proto jsem ráda za seriál. Potěšilo mě, že tady se jde rovnou na věc, postav je tak akorát, abych se v nich v pohodě vyznala a pár si jich i oblíbila. Příběh je rozhodně dostatečně zajímavý a já se ani chvilku nenudila. Je tu tajemství, konspirace, záhadná úmrtí, spousta fyziky a taky zajímavé výlety do herního světa. A nehraje se o nic menšího, než o osud lidstva. Už aby tu byla druhá série.

Tohle mi moc nesedělo, nějak jsem nepochopila smysl toho všeho. Jasnovidec – podvodník si v chudé čtvrti v Paříži hledí svého byznysu, ale zaplete se s dětským gangem. Na jednu stranu se film tváří jako tvrdá realita, ale přitom se některé postavy změní obratem ruky k lepšímu, protože mají v podstatě dobré srdce a kdyby neměly těžký život… bla bla bla. Vždyť to znáte.

O Sandmanovi jsem měla povědomí už dříve a připadal mi vždy zajímavý, protože se zdá, že jde o jedinečné, mnohorstevné dílo. Bohužel, komiksy nejsou moje parketa a tak jsem to nechala být. Pak udělali seriálového Lucifera, ale pochopila jsem, že ten nemá s předlohou společného téměř nic, navíc je to jen nenáročná kriminální blbinka, i když občas docela zábavná. No a teď je tu seriálový Sandman. Měla jsem zrovna zálusk na hezké temné fantasy a to jsem jako neznalec předlohy dostala. A líbilo se mi to tak, že bych tomu střelila plnou palbu, kdyby to skončilo po šestém dílu. Do té doby to bylo opravdu fajn. Charismatický, nekompromisní a přesto sympatický Morfeus a jeho knihovnice, cool Korinťan, Jenna Coleman jako slečna Constantine, příjemně nejednoznačný záporák v podání Davida Thewlise, bráchové Kain a Ábel, s roztomilým chrličem, a byla jsem spokojená i s Luciferem. Vizuálně i trikově taky povedené a hlavně se mi líbily příběhy jednotlivých epizod, ať už se odehrávaly v Londýně, v baru nebo v pekle. Bohužel, kvalita šla trochu dolů od sedmé do desáté epizody, když se tam začal(a) řešit snový vír. Není to žádný průšvih, ale děj se začal trochu táhnout a kdyby to zhustili do jednoho dvou dílů, prospělo by to lepšímu zážitku. Bonusová jedenáctá epizoda už byla zase docela v cajku, překvapily mě ty animované kočky. Každopádně, určitě se těším na pokračování, i když to vypadá, že si budu muset ještě tak rok počkat.

Divnofilm, ale z mého pohledu, ne zrovna v dobrém smyslu slova. Paní Ingrid Hrubaničová, která napsala scénář a zahrála si i hlavní roli, je podle všeho autorkou tří dokumentů, z toho dvou krátkometrážních. A u nich měla taky zůstat. V tomto dramatu si zjevně chtěla vzít na paškál téma problémových sousedů a bezzubost městských orgánů, v řešení těchto konfliktů. Bohužel v tomto směru nepřináší nic zajímavého a podnětného, spíš jen tak klouže po povrchu. Její postava je vystavena sousedskému teroru od psychicky nemocné sousedky, ale já jsem měla pocit, že ani ona není tak úplně normální. Její představitelce je navíc přes šedesát a je to na ní znát, takže tu malou dceru musela mít její postava asi tak v padesáti. Scénář j tedy taky „lahůdka“. Hlavní hrdinka ve filmu říká zhrzenému muži, že už jí funguje jen mozek. To se ale mýlí, protože SPOILER když si jde stěžovat na bytový úřad, úřednice ji nevybíravě vypoklonkuje, že se měla před koupí bytu poptat na sousedy. Milá paní tedy jako poslední záchranu prodá byt a co udělá? Ano, koupí nový, udělá stejnou chybu, nic si nezjistí a skončí pod bytem, který majitel pronajímá bezdomovcům. Což mi taky nepřijde moc reálné. Pak se v poslední třetině téma opustí a řeší se, že hrdinka už nemá zájem o sex (což se v jejím věku není co divit), aby pak vzápětí v bistru aktivně sbalila pilota. A ten bizárovej konec jsem už nepobrala vůbec.

Christine je asi tak čtyřicetiletá ženská, která je sebestředná, nepořádná, líná, prolhaná, pokrytecká, ne moc vzdělaná, zlomyslná a spousta dalších, ne moc lichotivých -ová. A mě moc baví. Stejně jako její sympatický bratr, exmanžel, který je vždy po ruce, exmanželova nová mladá naivní přítelkyně, Christiina rázná černá kamarádka (jak vždy Christine neprozřetelně ujede) Barbie a plejáda různorodých nápadníků, kteří se seriálem mihnou, než se objeví ten pravý. Dokonce i malý syn, který je natolik roztomilý a má jen minimum času na to, aby mi začal jít na nervy. Taková milá, nenáročná oddechovka.

Zajímavé nahlédnutí do všedního dne, pro nás vzdálené kultury. A nepřekvapivé zjištění, že ty manželské problémy jsou nakonec všude stejné. Moc zajímavé íránské herečky.

No asi je hezké, že je Argento takový machr přes vizuály a výtvarnou stránku, ale mně to nestačí, když má k tomu béčkový scénář, diskutabilní herecké výkony a dost nelogičností v chování postav. A vzhledem k tomu, že ústřední zabiják není žádná nadpřirozená bytost, ale člověk z masa a kostí, vyznívají některé strašidelné scény vysloveně úsměvně. Ale počítám, že v sedmdesátých letech mohly i někoho vystrašit.