Tatiana.B

Na bondovkách jsem vyrostla, agenta 007 jsem milovala. Pak se z vtipného gentlemana stal chladnokrevný zabiják a mě už to nějak nebralo, na Craiga jsem si nemohla zvyknout a bondovky s ním se mi vykouřily z hlavy za pár hodin po zhlédnutí. Se Skyfallem přišel zlom. Craig už mi jako Bond nevadí, i když mám chvilkama pocit, jako bych koukala na Putina (když je oholený) nebo na Řepku (když oholený není). Ze zabijáka je člověk z masa a kostí, s rozklepanou rukou a city. Sláva. Ale i tak... nebýt dokonalého záporaka Bardema, asi by to hodnocení vypadalo jinak.

Depresivní koncert v podání dua Williams & Gosling. Zoufalství, hysterie, výčitky, beznaděj. To, co člověk před lety miloval, najednou obtěžuje, to, co se mu líbilo, mu vadí. Ze života. A jestli jste si ani jednou neřekli "já jim tak rozumím", ani jednou vás nenapadlo, že jste si něco z toho taky prožili, že přesně víte, jak se cítí... Gratuluju.

Nadchla mě (Vicky Cristina) Barcelona a nadchla mě (Midnight In) Paris, od Říma jsem tudíž něco očekávala. Minimálně stejné pohlazení po duši, atmosféru, cokoli. Jenže když člověk očekává, většinou je zklamán. Všechno to, co je pro Woodyho tak typické a co v jeho filmech zbožňuju, mě tady neskutečně iritovalo. Stejně jako uřvaní Italové a kýčovité záběry té jejich metropole.