Emzet

Po dlouhé době opravdu netuším nejen kolik přesně hvězd si Smrt krásných srnců zaslouží objektivně, nýbrž i kolik vlastně dát chci. Pavlovu předlohu jsem míval velmi rád (a vlastně asi pořád mám), ale velmi dlouho jsem se k ní nedostal a dost toho pozapomněl, takže výsledná zkušenost by byla příjemně bizarní i tak (aneb když si přibližně stejnou měrou připadáte v obraze i zcela mimo něj). --------------- Kachyňova poměrně dravá režie (viz ten místy až absurdně dynamický střih, nájezdy, detaily, ta hektická a drmolivá mluva, tempo překotně utíkající) se poněkud zvláštně míchá s onou prapodivnou, téměř až televiziní estetikou; výsledek je dost netypický, ale čím dál více mi připadá, že je to vlastně přesně ten správný způsob, jak předlohu adaptovat. Pavlova tvorba balancuje na hranici kýče, je ulepená od nostalgie, ale přitom se v onom biedermeierovském guláši nikdy neutopí a zachovává si strohost, sdělnost a vtip. A později i zaštípe. Výsledkem tohoto snímku je přesně ona evokace kýče, která ale na diváka nemluví napřímo, ale přes onu zcizující "kokainovou" stylizaci mu dá prostor k dýchání a k vytvoření si vztahu k zobrazovanému subtilnějším, zdravějším způsobem. A na konci, když už jsme zvyklí na vypravěčův svět a jeho zákonitosti, skutečně taky zaštípe. --------------- Smíchat "feel good" první tři čtvrtiny s depresivním koncem je samo o sobě snadné a trochu podbízivé... a vlastně snad dnes už i trochu klišé. Klobouk dolů Kachyňovi za svůj, zcela legitimní a autentický, přístup, za zachování naděje v dobách temna, za nespadnutí do melodramatické ulepenosti a v neposlední řadě za to, že zcela roztříštěnou, epizodickou knížku přetvořil do poměrně stabilního, gradujícího, smysluplného rámce. --------------- Nakonec za pět, v mnoha ohledech je to zážitek natolik unikátní, že bych byl skutečně nefér všem snahám tvůrců, kdybych výsledek neoznačil za vskutku výjimečný. I když "nejhezčí ženskou v (tehdejší) střední Evropě" měl stejně ten pitomec doma - Marta Vančurová má třikrát tolik stylu, grácie, kouzla a vůbec všeho než Marta Vlková, no ne?

Pod šokujícím a poněkud zvráceným prvním plánem (který je celý nastíněn v úvodní scéně, vlastně v úvodní větě) se schovává velmi podstatné, velmi odzbrojující a velmi katolické zamyšlení nad otázkami viny, víry, zástupné oběti, souběžných pocitů hlubokého smyslu a neméně hlubokého vyhoření a frustrace... a ano, odpuštění. --------------- McDonagh (bratr toho druhého McDonagha) celý narativ staví do extrémní hyperboly až grotesknosti, což Kalvárii umožňuje fungovat i jako docela solidní černá komedie pro běžného diváka, nicméně zároveň implikuje poměrně výrazný archetypální přesah, připomínající místy až jakousi "křelinovskou" výsměšnou, univerzální moralitku ... kdyby modus vyprávění nebyl tak stylově a moderně "drsný". I přes až absurdní bezostyšnost farníků a přes stěží uvěřitelnou eskalaci událostí v rámci jednoho týdne však zároveň film nikdy neztratí svůj vnitřní tah, spiritualitu, smysl, možná i proto, že přese všechno nejpůsobivější a nejzapamatovatelnější jsou právě scény tišší, nenápadnější. Tomuto McDonaghovi možná trochu schází tvůrčí vize jeho bratra a v posledku je jeho práce mnohem typičtější a klasičtější, ovšem obsažní jsou víceméně stejně. --------------- Gleeson předvádí úchvatný herecký koncert (což je u něj pravidlem, ovšem zde jsme opravdu ještě o něco výše než normálně) a svou "roli" hraje rozhodně i krajina - zde se nejedná o opulentně nasnímané "Irsko coby Hobitton", jaké Ford s Hochem předváděli v The Quiet Man, mnohem více jde o syrovou, byť krásnou pustinu, která snad jako by dováděla své vyprahlé obyvatele k oněm extrémním pozicím, se vším tím stroze nasnímaným zdůrazněním nehostinnosti a ... opět, drsnosti. --------------- Někdo by nejspíše řekl, že extrémně kladné hodnocení filmů osobně duchovně významných je pouhou krátkozrakou libůstkou hraničící s akutním projevem ztráty objektivity; já říkám, že obsahují právě z této své pozice jistý osten smyslu, který nelze neoplatit hodnocením nejvyšším. P. S. - Co by na to řekla Flannery?

Překvapivě netriviální, intelektuálno s naprostým humpoláctvím míchající, osvěžující počin, který si rozhodně mnohem více zaslouží svou popularitu tehdejší než tu pozapomenutost dnešní. Ono bizarní podhodnocení zde si vysvětluji spíš poměrně specifickou kombinací místy až allenovského feelingu, fyzické komedie připomínající málem Atkinsonova Mr. Beana a občasné situační absurdnosti než nějakými zásadnějšími chybami filmu samotného. Desítka samozřejmě není vyloženě komplexní charakterovou studií mužské menopauzy, na to je příliš zakotvená v komediálním paradigmatu a v jistých ohledech poněkud specificky zabedněná, nicméně i přes všechen ten nonsens a všechna ta prsa nabízí mnohem inteligentnější, vyzrálejší a konečně i pravdivější filmovou reflexi tohoto podivného údobí v mužském životě než třeba Bajgarova Teorie tygra. --------------- Velmi osobitý Dudley Moore je docela výhra, protože protagonista George Webber i přes svou neoddiskutovatelnou podmanivost balancuje na hraně ztráty divákových sympatií vcelku často; jen o fous méně charismatu a film by se z toho už nevzpamatoval. Julie Andrews má mnohem méně prostoru, ale využívá jej dobře, přičemž scény jich dvou jsou brilantní a chemií nabité. Bo Derek... je Bo Derek. Možná není náhodou, že ji proslavil právě tento počin, v němž ztvárňuje de facto objekt, z kteréžto škatulky se po celou dobu nijak zvlášť nevymaní. --------------- Kašlete na hodnocení, ledaže opravdu nesnesete poněkud volnější tempo sedmdesátkové kinematografie anebo ve vás výše zmíněný bizarní koktejl přístupů vyvolává hrůzu. Anebo jej hodláte brát vážněji, než by měl být brán sám jeho protagonista. --------------- P. S. - Mezi tímto snímkem a Days of Wine and Roses bych skoro přemýšlel, zda má Blake Edwards jakousi zvláštní úchylku pro natáčení lidí ve stavu opilosti...

Je mi vcelku jedno, zda Scott chtěl komentovat něco obecnějšího o lidské povaze či o (jím předpokládaném) naturelu předkládaných náboženství, či zda šlo jen o poněkud opožděný, koktavý pokus o odpověď na 11. září a americkou invazi do Iráku (byť bych čistě nezávazně řekl, že "B" je správně), protože nakonec jsem - a přiznávám to otevřeně - Království nebeské ani nedokázal dokončit, ani po třech měsících ne, a to ani onu vychvalovanou režisérskou edici s epickou stopáží, přestávkou a údajnou mnohem větší propracovaností (zasekl jsem se odhadem někde ve dvou třetinách). Myslím, že bych dokázal překousnout Scottovu vadnou ideologii, prezentující tmářské, pověrčivé, nenávistné křesťanství a barevný, oduševnělý a vznešený islám a jeho zmatené pokusy aplikovat to na sociopolitickou situaci raných let druhého tisíciletí. Dokázal bych překousnout ahistorismy (hlavně ve smýšlení téměř všech postav) a téměř do očí bijící logické blbosti (konečně to není věc, na niž kladu u uměleckých děl důraz primární). Ba dokonce bych pravděpodobně byl schopen akceptovat Blooma coby protagonistu (za mě opravdu nebyl tak špatný, jak se tvrdí). Ale tu ubíjející, zmateně se potácející nudu, která se snaží komentovat něco, co by raději komentovat neměla, tu vážně odpustit nemůžu. Scottovy filmy pro mě odjakživa byly na hod mincí - velké, skvělé věci se střídají s banálními, nudnými, rozpačitými. A je to snad jediný režisér, u něhož pořád ještě nedokážu porozumět a zanalyzovat, proč tomu tak je - co je onen klíč, ono "rule of thumb" které by mi napovědělo, do které roviny ten který výtvor bude patřit. Rozhodně ale díky tomuto filmu spolu s Thelmou a Luisou můžu říct, že postaví-li svou ideologii nad cokoliv jiného, půjde spíš o onen průšvih. Ta občasná vizuální přitažlivost a vcelku vkusná režie davových/bojových sekvencí, typická Eva Green či pouze hlasem hrající (a skvěle!) Norton na tom fakt nic nezmění.

Nevím, nakolik je pro Buñuela lichotivá skutečnost, že Šimon z pouště je pro mě nejpůsobivější právě v těch okamžicích, liniích i aspektech, ve kterých režisérův záměr zcela selhává. Otázku smrti autora zde řešit nechci, ale podotknul bych, že existuje-li zcela výborná demonstrace teorie, že je-li autor dostatečně pokorný k pravdě, nezáleží příliš na jeho ideologii či původním záměru, je to právě tento snímek. Buñuel by rád vystavěl paralelu mezi v jeho očích "vyvyšujícím" se Šimonem a detašovaným moderním intelektuálem, rád by zdůraznil aspekt pohrdání a pohoršení oním sprostným světem vůkol... ale moc se mu to nedaří, neboť protagonista v Brookově podání si (zdá se) tuto rovinu uvědomuje rovněž, ale přesto se upřímně snaží ve své zbožnosti dojít co nejdál. Pro kolegy z protestanstkého či ryze nenáboženského milieu bude (i pro předpokládané nepochopení monastického způsobu života a víry) pravděpodobně mnohem jednodušší se s Buñuelovou tezí a ideou ztotožnit, pro mě je to pouze krásně natočená, krátkometrážní variace na Poslední pokušení Krista, která bohužel nemá šanci druhé zmiňované dílko předčít, byť by byla starší.

A jako vždy, jakmile se Češi pokusí o "sex comedy", je téměř zaručené, že mě výsledný film vyléčí z lecjakých mých fetišů, včetně několika, které jsem vlastně ani neměl. Po komentáři xxmartinxx jsem sice čekal morální dno, ale netušil jsem, kam až hluboko může králičí nora vést. Skutečně jsme asi nalezli filmového krále pro dnešní post-hodnotovou společnost, aneb jedna sprcha je po tomto výplodu málo. A věřte, že nevěra je skutečně ještě to nejmenší. --------------- Vzhledem k tomu, že jsme si VTN pustili v "double feature" po Ženské na vrcholu, která je však příšerná zcela jiným způsobem (a možná za to taky může to víno), jsem ke konci měl vlastně docela radost, že jednotlivé scény dávají docela smysl, a to i v kontextu celku, tedy že alespoň tuším, co tím chce výkvět české tvorby Cieslar asi říct. Nevím, jestli fakt, že toto vypichuji jako plus, jako jistotu, která rovněž není v současné české filmové tvorbě zaručena, je tragický nebo tragikomický, rozhodně však má blíže ke komičnosti než celá tato fraška. --------------- Cieslar měl už Špindlem z předchozího roku nastavenou laťku hodně nízko, až jsem netušil, že za pouhý rok lze ze špatnosti přejít do naprosté odpornosti; Rašilov se od Rodinných pout a VKV hereckou úrovní ještě zhoršil, což se snad ani nezdálo být možným, Vlasáková se svým věčně utrápeným pohledem film taky zrovna nevytrhne, Germani je vlastně jediná "pozitivní" herecká zkušenost - tedy v té rovině, že ví, co se od ní chce (hrát fetišizovanou slovenskou poběhlici, tedy když nejste Vejdělek a nemůžete si dovolit tu pravou Vicu Kerkes) a nekazí to příliš. A k tomu nesnesitelně vlezlá titulní etno-rádiovka, v níž Ládek a Křováková rozverně zpívají, že "Nevěra je hra pro dva!" Trochu málo na 92 minut života.

Tak na rovinu: Tarantino vždy experimentoval s budováním napětí k emocionálnímu katarznímu výtrysku, nicméně tentokrát je to snad poprvé, kdy velká část onoho napětí a emočního vyplavení závisí na znalosti konkrétních reálií. Pokud diváku nic neříká Sharon Tate (a Manson), či pokud nezná či mu nejsou sympatické okolnosti tvorby filmů, vyjde pravděpodobně velká část snímku naprázdno. Když film navštíví "Manson Family", je sice režie dostatečně zručná na to, aby divák byl zneklidněn i tak, ale nejspíše teprve po momentu poznání o co se vlastně jedná dojde k onomu zamýšlenému zásahu. Vůbec celý film ještě mnohem víc závisí na odkazech a mravenčí práci v pozadí stran narážek, myšlenek, plakátů... Komukoliv jinému bych to omlátil o hlavu coby bezostyšné samožerství, nicméně jsou autoři (Eco... a zjevně i Tarantino), kterým to projde. Ne že by OUATIH nefungoval i jen jako charakterovka mezi těmi dvěma ústředními (kteří mimochodem předvádí opravdu famózní práci), ale je zde mnohem snazší jeho subtilní a pomalou krásu minout. Pochopitelně vás napadnou režisérovy starší filmy: Jackie Brown (tempo vyprávění, sbíhající se linie, zásadní téma stárnutí a místa ve světě), Death Proof (divácká nepřístupnost, zjevné hrátky s narativní strukturou, velmi konkrétní dobový zeitgeist a oslava filmu jako takového) či ... no uvidíte, nebudu spoilovat, ale vše je pojato zase tak nějak jinak. Body za pravděpodobně morálně nejpřímější postavu v Tarantinově snímku vůbec (no hádejte) a za opět vytříbený soundtrack. Moderní kovbojka jako řemen, ač bez hlášek a (téměř) násilí. Případně alespoň láskyplné ohlédnutí se za jednou érou kinematografie a Ameriky obecně (dělal vlastně QT kdy něco jiného?). Těším se na druhou projekci. P.S. - paralela s The Wild Bunch (byť v mnohem optimističtější podobě) mě napadla až ráno, ale on ten rok 1969 možná nebude náhoda.

Dahlovská povídka roztažená na celovečerní film. Nápad jistě dobrý, herecké výkony obstojné, ale chybělo tomu něco víc; atmosféra skutečně není tak hutná a minimálně některé pasáže téměř nešlo nebrat spíše jako černou komedii. Jako příjemná jednohubka ucházející, hudba pěkná (ten motiv pod závěrečnými titulky mi ještě chvíli bude hrát v hlavě), celkově tak za tři a půl, ale víckrát asi ne.

“Did you think your song and dance and your superstition would help you, Eli? I AM THE THIRD REVELATION!” Paul Thomas Anderson obecně není a pravděpodobně už ani nebude mým oblíbeným režisérem. Na jeho filmech je mi většinou cosi protivného, jako režisér mě neumí příliš strhnout, velmi často se utápí ve vlastních tématech a hereckých exhibicích a i přes jisté “vyměknutí”, které u mě s léty nastalo, stále nejsem schopen hodnotit Magnolii nad tři hvězdy… a to ještě s odřenýma ušima. Konečně i Boogie Nights, přestože jsou vlastně výborné, by pravděpodobně bylo lze učinit ještě mnohem lepšími. Nicméně i přes to přese všechno se mu podařilo natočit jeden z nejlepších filmů vůbec. --------------- Vyvolávání démonů v umění je veskrze ošemetná věc. Riskujete hodně a pokud se vám nepodaří vše na sto procent a více, riskujete výsměch a prudký pád. Konečně problém PTA dle mého tkví právě v tom, že se často sápe po epice a filozofii, na kterou tak docela nemá a krotě své ambice trochu víc, byl by stvořil dílo dozajista skromnější, ale daleko více odpovídající jeho vypravěčským a režisérským schopnostem. Nicméně tady se mu podařilo natrefit na něco, co nemá obdoby nejen v jeho filmografii, ale v žádném z těch odhadem dvou tisíců filmů, jež jsem v životě dosud viděl. Nemusí vám nic říkat kniha Uptona Sinclaira (film s ní v zásadě mnoho společného nemá) ani nemusíte vědět historické souvislosti či faktografii ropného těžařství v “Gilded Age” a na přelomu devatenáctého a dvacátého století, protože tento snímek je o něčem docela jiném. Ano, první dějství zakončuje se vším výše uvedeným související požár vrtu, který díky Elswitově kameře a Greenwoodovu tribálnímu, perkusivnímu soundtracku působí vyloženě apokalypticky a závěrečný zvrat, díky komentářům a memům a obecné popkulturní znalosti vyzrazený prakticky stejně jako kaneovský “Rosebud” odkazuje na reálné těžařské skandály včetně Teapot Dome, ale film o tomto ve skutečnosti není. Ne, Až na krev sleduje Daniela Plainviewa (Day-Lewisova životní role, ve které překonává limity lidského herectví) a jeho rozpad mysli až k absolutní hnilobě; divák si v průběhu filmu neustále vytváří další a další omluvy, znovu a znovu se snaží nalézt důvody, proč by si vlastně měl protagonistu oblíbit, ale toto dílko jej v tom zklame ještě mnohem škodoliběji a rázněji než Sopranos, Breaking Bad, The Godfather II, Raging Bull… protože divák postupně přichází na to, že v této mysli, v této duši Bůh nikdy nebyl ani náznakem. Postupně, jedna po druhé se naše iluze tříští a na konci zjišťujeme, že Anderson zachytil tvář Satana, šklebící se diváku vstříc, obžalovávající i diváka samotného, progresivisty a rozumného moderního člověka s lokty. PTA zachytil něco, co lze nepochybně nalézt i v jiných filmech, ale nevím, zda takto koncentrovaně a ryze. Vytvořil snímek, na který se rozhodně nedokážu dívat příliš často, protože mi dělá téměř fyzicky špatně a způsobuje mi noční můry, ale vypovídá o pravdě a o člověku. Za to mu patří dík. “I’m finished!”

"Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: 'Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.' Odpověděl: 'Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.'" (Jan 9, 24-25) Scorseseho "sekulární" opus magnum nemůže nevyvolávat rozporuplné reakce. Na pozadí životopisného vyprávění o dnes dávno zapomenutém boxerovi rozehrává příběh o vzestupu a pádu, o pokání, které přichází pozdě a nezaručuje automatické odpuštění, o síle lidského ducha drát se cestou, kterou už ne-duch jít nemůže. Fanoušci životopisných snímků budou pravděpodobně rozpačití z ladění a zaměření filmu, fanoušci existenciálních dramat zase ze sportovní tématiky. Jen láska ke Scorsesemu (případně k De Nirovi) vás může přimět udělit hodnocení nejvyšší.