Šimon na púšti

Šimon na poušti je anarchistickým rozvratem a nihilistickou anekdotou Luise Buñuela. Nastražená výbušnina je složena k nohám katolickému kléru. Znevažují se náboženské principy, nadřazeně střežená vlastní důstojnost stavu, rozpor mezi podstatou ideálu a realitou, tvrdošíjné setrvávání v asketickém mučednictví, výlučnost pravdy, štvavé odsuzování pouhé představy hříchu i morální pokrytectví. Nejzávažnějšími body obžaloby jsou neschopnost a neochota pochopení tělesné lidské stránky, nepřizpůsobivost se přirozenému vývoji společnosti, rituální sobectví, pro víru opouštění blízkých osob a přetvářka slov i skutků. Nástrojem anarchistického ničení katolické církve je Simón (velmi zajímavý Claudio Brook), syn Simeona Stylita. Láska k Bohu je jedinou smysluplnou hodnotou života a vše světské je malicherné, včetně rodné matky. Je pokoušen a odolává, je hanoben a setrvává, je konfrontován s mamonem a realitou a odvrací se zády. Osm let, osm týdnů a osm dnů a stejně prohrál na pýchu. Nejrozkošnější postavou je sám ďábel (pozoruhodná Silvia Pinal), smyslové a smyslné pokušení potřeb a chtíče. Miluje Boha a usiluje o jeho pozornost. Koketuje, velebí, hrozí, škádlí, laje, ponouká a raduje se krásou života. Z dalších rolí: pro marnivost čistoty z kláštera vyhnaný mnich Matías (Enrique Álvarez Félix), pokorně skromná a synem opomíjená Šimonova matka (Hortensia Santoveña), ďáblem posedlý a falešné statutární obvinění podávající mnich Trifón (Luis Aceves Castañeda), ctihodný představený mnišského kláštera Zenón (Enrique García Álvarez), zázrakem uzdravený a nevděčný zloděj (Enrique del Castillo), svědomí zpytující a zásadními otázkami Šimona do rozpaků přivádějící mnich Daniel (Eduardo MacGregor), prostoduchý a laskavý trpaslík a pasák koz (Jesús Fernández), či bohatý mecenáš honosného sloupu pokání Praxedes (Ángel Merino). Šimon na poušti je anarchistickým šturmem proti principiální podstatě katolické víry. Nihilismus odhaluje své možnosti uměleckého využití. Luis Buñuel nezapomíná ani na své surrealistické zaujetí a uvádí v život úchvatné obrazy procesu katolické nadřazenosti a morální přetvářky s cynicky stylovým výsměchem. (16.04.2019)

(LFŠ 2022) V Šimonovi na poušti se střetávají mnohé náboženské výjevy a symboly s notnou dávkou ironie a s tím spojeným humorem. Chvílemi se mi zdálo, jako bych sledoval film od Pasoliniho. Jednotlivé scény se Satanem a pokušením mě fakt bavily - byly nápadité a humorně obscénní. Největší bizár se však dostavuje (respektive přilétá) se závěrečným časovým skokem. P. S. Zajímalo by mě, co měl Buñuel na tom kopání do zvířat (viz toto a např. Zlatý věk)? (30.07.2022)

Oproti Viridianě poměrně zjednodušené, nicméně to vynahrazuje Claudio Brook coby bratr Šimon, který náboženského fanatika ztělesnil mnohem dokonaleji. Což ale není nějaká výtka k Silvii Piňal, která zde ve víceroli dítěte, anděla a ďábla byla neméně skvělá. Když už jsem u té lepší stravitelnosti, vůbec to není na překážku, jelikož věty typu "Smrt Kristovi" se dokonale vyrovná nejsilnějším okamžikům z Viridiany. Ač se vždy snažím satiru spíše vstřebat a rozjímat nad ní, než abych se smál, zdejší závěr mě skutečně zaskočil. P.S. Alegorie trpaslíků mi lehce připomínala Jodorowského Svatou horu. (08.06.2010)

Bystrý divák, jako např. já, záhy vidí, že Šimonem Buňuel rozvádí postavu otce Scholastika z Hrátek s čertem (srov. zvl. ďáblovy svody). Je zde ale jeden podstatný rozdíl: Scholasticus byl představen karikaturně jako pokrytec, což Šimon není. Také se nejdná o satiru, byť mnohé momenty satirické jsou. Spíše jde o nadnesenou zkusmou sondu do života skutečného Šimona Sloupovníka, čímž se Šimon na poušti řadí vedle Čapkových apokryfů. Na rozdíl od nich však netraktuje určitou (časově vymezenou) historku, nýbrž jistou osobnost v dlouhodobé perspektivě. Rozdíl je také ve způsobu pointy, kterou nás Buňuel z celého příběhu úplně vytrhává. Lze ji vnímat obousměrně: Buď jako konečný soud nad Sloupovníkem a jeho sebeurčením (o čemž v komentáři d-fensově), nebo naopak celý předešlý film jako podobenství onoho moderního doslova "povýšeného" nehybného intelektuála. Že by Buňuel závěrečnou scénou přitakával bezuzdnému reji, považuji za vyloučené jak celkovým dojmem (silně určeným už pohledem na mrakodrapy), tak zvláště ďáblovými slovy "radioaktivní maso". Film se každopádně nevyčerpává jakoukoli myšlenkou, kterou z něj vyždímáme. Tancovačka je působivá zrovna tak, jako je na sloupu stojící Šimon impozantní, s čímž zase kontrastují jak ďábelské přeludy, tak komičnost Šimonových všedních trápení. Při rozjímání po filmu jsem si uvědomil, co na něm vnímám jako hlavní: že není nikdo, kdo by za něco stál, ani ti dole, ani ten na sloupu; Šimonův extrémní, chcete-li pošetilý, pokus je marný - je právě tak nízko jako ostatní. Ovšem pozor - nejde ani o ukazování prstem na "rádoby světce", ani na druhé straně o beznadějnost jeho "oběti pro ostatní", nýbrž čistě o smutek z všeobecné nuzoty ducha. Významné však je i to, že jedna postava se tomuto hodnocení, tomuto všeobecnému marasmu vymyká, totiž Šimonova matka. Žijící pod sloupem. Vedle d-fensova stojí také za pozornost komentáře Pohrobkův, kobejnův a Deverantův. (06.06.2015)

Dokonalá záležitost. Ostrá, černá satira, u které nejde se nesmát, i když tušíte, že všechny vtípky jsou vlastně velmi tvrdé. K načrtnutí děje: Zbožný a neustále se pokrytecky modlící a žehnající Šimon čelí na poušti nájezdům (dokonale ztvárněného) ďábla... Scéna "sabatu" mi vyrazila dech. Nejde o žádnou kritiku současného světa, podle mě režisér v ostrém kontrastu ukazuje, co je podle něho "život" :) kouzelné ... (02.02.2006)