Mythago

Kdyby Wind River bylo vyprávěno jako indiánská legenda.

Odvrácená strana éry květin a lásky. Film odehrávající se ve svém vlastním vesmíru, který je naprosto izolovaný od zbytku světa a skvěle tak odráží postavy, které jsou každá uvězněná v bezvýchodnosti vlastního života. Dvou hodinové putování téměř literárního charakteru, které sice ničím nepřekvapí, ale atmosférou, podáním příběhu i skvělými herci se vám zapíše do paměti. Alespoň mně se určitě zapsalo.

Film, který v sobe ukrývá až překvapivé množství folk hororových paralel. Geografická izolace, uzavřená lidská komunita, která se zpočátku zdá být snad až idylická (s přimhouřenýma očima a stále se výrazně odlišující od toho, na co jsme ve folk hororových dílech zvyklí) a tajemné zlo, které jako by bylo vázáno k okolní krajině, jsouc její manifestací. Alespoň zdánlivě. Závěrečné scény tohle zdání posouvají do jiné roviny, blíže k lovecraftovskému kosmickému hororu. Přesto má v mých očích Black Mountain Side blíže k folk hororu než ke Carpenterově Věci, jíž může na první pohled být nejblíže. Zatímco totiž u Věci je explicitně řečeno, že se nejedná o entitu pocházející ze Země, a film tak daleko více směřuje naši pozornost k tomu, co se skrývá za hranicemi nám známého vesmíru, tajemná síla obklopující archeologický nález tisíce let starého chrámu dávno zapomenuté kultury v Black Mountain Side vyvolává dojem daleko přízemnější, nám bližší (a o to děsivější), což je ještě podpořeno jejím vyobrazením jakožto jelena. Další faktor podporující tento dojem je syrovost celého filmu. Té je dosaženo skrze naprostou absenci hudby (jen tu a tam dojde na nějaký zvukový efekt) a skrze jednoduché záběry a až primitivní práci s kamerou, která se nesnaží přinášet umělecky vzletné a uspokojující záběry, ale spíše jen dokumentárně snímá realitu. Celkově jde o překvapivě povedený film, který ale kvůli svému tempu a přístupu k látce není pro každého.

Rituální film, který je místy možná až moc doslovný (například při promluvách k bohům, jež by dle mého bylo lepší zachytit spíše vizuálně, nebo v závěru, kdy se dozvíme...), ale vše vynahrazuje svou symbolikou prodchnutou specifickou a mírně stísněnou atmosférou doplněnou o jemný humor, který pomáhá závěru vyznít o to mrazivěji.

Nevím, co to mělo být, ale jediné, co si z toho odnáším, je dojem otřesu mozku. Možná je dobře, že to Anger nedokončil.

Přesto, že se jedná o fragment, nutno říci, že patří k filmům, které se mi od Angera líbily spíš více. Na jednu stranu je sice asi tak vyprázdněný jako byl podle Angera pravděpodobně i Hollywood, na druhou stranu fascinace paničky sama sebou je téměř hmatatelná a plus je rozhodně i hudba a zatím asi nejlepší Angerovy úvodní titulky.

Noření se do pohyblivých písků neonového vesmíru. (Doporučuji si pustit s jakoukoliv částí alba Lucifer Rising od Boba Beausoleila).

Pro někoho, kdo četl knížku je to ten nejhrůznější očistec po jehož skončení nepřijde tolik očekávané vysvobození z muk, naopak, dojem zprznění je stále intenzivnější.

Jen takové nevinné hraní si.

Interaktivní trip.