Othello

Pošle lidi na Dextera a nabídne jim svoji vlastní terapii, načež mu diváci po zaplacení vstupného poslušně odcházejí pohoršeni z kina. Já toho vocase miluju. Trier překročil laťku jež nakreslil v Nymfomance a diskutuje sám se sebou o podstatě umění jako vykoupení. Přitom se snaží vyrovnat s trýznící dualitou umělce a pragmatického technika, která je mu jako režisérovi jeho kuřím okem. Vlastně všechno je zde obětí autorovi duality. Je to nafoukané, ale omlouvá se za to. Je to naprosto sobecké, ale ten film je první, kdo to přizná. Otázka je nakolik film funguje bez znalosti kontextu. Zde mě ale naprosto utrhla logika snu, která provází všechny sekvence. Vše je bez časového a prostorového určení, v podivně odlidštěném světě, děj se libovolně přesouvá v ostrých střizích a vše se odehrává přesně na hranici uvěřitelnosti. A jakmile to skončí, tak stejně jako ráno hodinu civíte v posteli na strop a snažíte se zpětně propojit svůj živý a z vašeho pohledu smysluplný sen dohromady, tak i zde máte teprve po skončení možnost oddechu a prostor k tomu začít si to všechno skládat do svého domu.

Finální titulky to všechno shrnou - Ant-Man není vlastně nic jiného než sobotní odpoledne malého fakana nad obrovskou stavebnicí lega. Na jednu stranu to irituje nahodilostí situací, kde v zásadě nic nemá nějakou větší vnitřní integritu, na stranu druhou potěší spousta nápadů v akčních scénách a obecně druhé polovině filmu, kdy si hromada lidí přehazuje mezi rukama barák jako horkou bramboru. Mimochodem bych teda pak po zvětšení chtěl vidět interiér oné budovy. Bohužel se to nikdy neodváže natolik, abych film začal respektovat a spíše se to pořád drží juvenilního humoru postaveného na zmatkovitém hrdinovi ve zvláštní situaci, kdy Paul Rudd tu vyloženě hraje rodinnější verzi Deadpoola, tudíž není legrační a je na ránu. Po deseti letech by už všichni měli chtít od Marvelu něco víc. Z toho důvodu jdu o hvězdu níž, ačkoli oproti Black Pantherovi nebo Infinity Wars je tohle alespoň zábava.

[spoiler párty] Navazovat na Villeneuveho Sicaria, jež je z hlediska realizace jedním z nejvýraznějších a nejosobitějších příspěvků do diskuze o americko-mexickém neporozumění, je jobovka, obzvlášť při téměř kompletní obměně tvůrčího týmu. Z toho však zbyl scénárista Taylor Sheridan, jehož práce nadále čerpá z témat naznačených dílem prvním, z nichž nejvíce vyniká flustrující nemožnost podchycení podstaty zla, aby ji bylo možné vykořenit. Zde je flustrace ještě silnější z důvodu propojení převaděčských kartelů s islámským terorismem, jež je sice hybatelem děje, ale někdy za půlkou filmu se vlastně dozvíme, že to byla slepá stopa. Neustále se skloňující jméno vůdce cartelu Carlose Reyese by mělo značit, že u něj příběh tak nějak skončí, ovšem za celý film jej neuvidíme. Vidíme ale celou řadu gun-fetish scén, perfektně zkoordinovaných vojenských akcí a nemálo americké vojenské techniky, která sice za sebou nechá slušnou hromadu těl, ale ani na chvíli nemáme pocit, že by vítězila. Protože Sicario překládá konflikt dobra a zla na střet řádu a korumpujícího chaosu, který řád nemůže nikdy vyhrát, protože chaosu není ze své podstaty schopný porozumět. Proto filmu nezbývá než beznaděj a cynismus. _______Po realizační stránce sice zůstává původní film pochopitelně naprosto nedotčený, leč to ani zdaleka nesvědčí o tom, že by pokračování bylo špatně natočený. Jen se v něm víc mluví než předvádí a vyloženě na tenký led se pouští při revitalizaci některých témat z jedničky (nervozní jízda vojenské kolony, náhled do přechodu obyčejného mexičana na šikmou plochu), kde jde vidět jak daleko je Villenueve před všemi ostatními. Sollima ale není žádný Jan de Bont, nýbrž režisér s vlastním vnímáním tempa a prostoru. Nejvíce jsem ho poznal v poslední cestě Alejandra po silnici, kde všechno trvá tak nějak o sekundu-dvě déle, než bychom čekali a každé sebemenší gesto má svůj úvod i epilog. Bohužel je zřejmé, že se na něj jako nového přírůstku do hollywoodské stáje, dívalo s počátečním podezřením a zjevně byl tlačen do nějakých pozic.

Jmenuje se to Zákon Helena, ale o Helené Káhnové je to minimálně. Snaží se to mluvit o podsvětí 90. let, ale když se k němu autorka dostane, přizná, že se bojí jít dál. Je to o vině, trestu, šílených devadesátkách a deziluzi z policejní práce, ale režisérka věnuje první a poslední záběr sama sobě jak jde po náměstí. Kde se v člověku najde taková egocentrická arogance obtočit takto zásadní témata a příběh kolem sebe? Nesvačilová je totiž archetypem špatného dokumentaristy, protože se nedokáže ve všech načatých tématech odrazit od ničeho jiného krom sebe ("Já bych..." "Teda já nerozumim..." "Pro mě je to..."), přičemž se snaží věnovat době a situaci, kterou "nezažila" (v roce 96 jí bylo 10 let). V dialozích obvykle mluví častěji než ten, s kým rozhovor dělá, neobratně tlačí aktéry do nějakých pozic, kde by je chtěla mít a fyzickou bolest jsem zažíval prakticky kdykoli, když byla ve vzduchu nějaká otázka typu "Myslíš, že skončíš v nebi nebo v pekle?" Přičemž zkorumpované a morálkou naprosto nedotčené struktury českého podsvětí 90. let jsou nepřebernou studnicí varovných témat, jimž se dá dnes jen těžko věřit. Koho alespoň trochu zajímá, jak to vypadalo v devadesátých letech za plentou, ať zkusí třeba dokument Tělo bez duše.

Dynamická frat-pack legrace, která chápe, že největší chybu by udělala, kdyby se zpomalila. Vzhledem k příslušnosti k maloměšťácké komedii se sice celou dobu ocitáme v jasných kulisách (svatba, kancly, předměstský domky, nemocnice či golfový hřiště), ale přiznává se alespoň, že postavy jsou v nich ne úplně šťastné, protože se neustále stahují ke svým nezávazným středoškolským letům, ať již nepřerušovanou hrou na babu či slintáním po školních láskách. Nejhřejivějším momentem filmu byla tak jednoznačně plácaná na pohřbu svýho fotra. Jinak v bodech 1) Kdyby to natočil Edgar Wright, byl by to film roku a ploty by padaly jedna radost; 2) Nesnesitelnému frajírkovi Rennerovi bych rád předal babu kapotou auta; 3) Věkový gap mezi ženskými a mužskými herci byl minimalizovanej, ale děvčata na to rozhodně nevypadaj, takže to musí být pro divačky čtyřicátnice snad ještě bolestivější podívaná. 4) Obecně se zde ženské postavy používaj fakt prapodivně, ale to je asi postavený na tom, že v reálném předobrazu žádná kdovíjakou roli neměla.

Who is who v moderním umění prostřednictvím hereckého eskamotérství Cate Blanchett. Není to drama, je to výstava a čistý experiment, který by neměl mást nikoho, kdo "jde na film". Jako takový snese a musí pochopit celou škálu hodnocení. Není to edukativní, protože u monologů nejsou úvody k tomu, na co jsou vázány (pokud si tedy nezapamatujete oněch čtyřicet jmen, jež se na začátku v půlsekundových prostřizích objeví - Gaspar Noé se tam holt frackovitě nacpal a to nemusel říct ani slovo, frajer), není to analýza ani srovnání. Více než cokoli jiného je to divoký hive-mind potřeby odporu, protože citace vycházejí z nejradikálnějších období zmíněných autorů. Pokud existuje nějaká korelace mezi stylizovanými sekvencemi a pronášenými myšlenkami, moc jsem jí neobjevil, respektive citace Marxe v troskách průmyslového objektu vypadá, že je na místě, diktování bodů Dogmy 95 malým dětem při kreslení výkresů (jako nejspíš oponentura předtím citovaného art brut) je nejspíš divnej vtip, co má však společného fluxus se scénickým tancem a proč citovat dadaismus nad rakví, to budu muset odposlouchat někde od vedlejšího stolu v kavárně Jericho.

Ghost Stories měl oproti prachbídné úrovní současných duchařských hororů sympaticky našlápnuto. Tři rozličné hororové minipříběhy zcelené pak do jedné pointy nás zavedou do opuštěného ženského blázince, temného nočního lesa, supermoderní vily, na opuštěné nádraží či do chodeb staré kanalizace. Hrdinu také nehoní jedna omletá brebera, ale setkáme se s jednookými děvčátky, ohnilými zubatými mrtvolami a na otočku se zastaví i zlostný ent se samotným bafometem. Hlavní hrdina také není každodenní rodinka, která za nic nemůže, ale skeptický vědec pátrající po racionální pravdě (byť je v průběhu celého filmu naprosto pasivní trouba). Tenhle multi-feature mi připomněl v něčem laskavě debilní hororové kompilačky jako Bavův Bloody Sabbath či Carpenterovo Body Bags. Bohužel celý koncept je rámován veskrze současným přístupem k hororu, kdy vlastně ve všech třech epizodách se hraje do znavení stejná formální hra, kde divák čeká s roztaženýma nohama na zádech na lekačku, která se pořád oddaluje. Navíc všechny tyhle štěkající scény mají dokonce i stejný hlasitý sample, čímž se opět zaboříme po pás do marastu aktuální všednosti na poli žánru. Prosím ať mě Hereditary nezklame, moc prosím.

Kolem cedule Reagan/Bush projde patnáctiletý metalista v křiváku s placičkama a trikem Bad Religion, u pasu má vysílačku a walkmana se sluchátky kolem krku. K tomu hraje synťáková hudba. Čtveřice chlapeckých kamarádů drandí po předměstí na malých BMX kolech, ze kterých sesednou do bowling baru, kde během hraní na arkádových automatech očumují nejen sexy roztleskávačky, ale hlavně okšandovanou krásnou DJku pod discokoulí, která pouští hudbu z desek a hrdinu hlídala, když byl menší. Otec protagonisty se dívá na televizi a stěžuje si, že ta Studená válka snad nikdy neskončí a když mu žena podá plakáty na městskou slavnost, postěžuje si, že tam bude hrát nějaká synth-rocková kapela. Atd atd atd. Bože můj to neni film, ale mauzoleum. Ve vypočítávání nezbytných osmdesátkových rekvizit chlapeckého dobrodružství bych mohl pokračovat ještě hodinu, zato o nedostatečně rozvinutém vztahu mezi hrdiny (kteří jsou přesně tím, čím se jeví od první scény, tedy brýle a košile = šprt, metalové hadry - tvrďák, co svojí zdánlivou vychilleností kryje problémy doma, tlusťoch - nervóza se srdcem na správném místě) to můžu uzavřít už tady. Summer of '84 je stejně nekriticky fanouškovská podívaná, jako byl předchozí počin režisérů Turbo Boy - tedy film pro ty, kterým stačí své oblíbené artefakty jenom vidět. Valnou většinu z nich jenom film totiž skutečně jen ukáže a jde dál, s dějem nemají nic společného a díky tomu, jak strašně násilně jsou rvaný před kameru, tak ani nepomáhají ve tvorbě dobové atmosféry. Hvězdu zvedám za konec, který trochu zbavuje film dosavadní bezzubosti.

Nadhodnocovat poslední Avengers z hlediska toho, že je to dobře ukočírovaný znamená už hodně lízat prefabrikovanou Waltovo ambrozii, pečlivě vysoustruženou pro děti od 3 do 130 let. Je dost možné, že v rámci dané stopáže to ani lépe pospojovat nešlo, což je ale úplně jedno, protože chyba je v samotném konceptu narvat dvacet hlavních postav do dvou a půlhodinového filmu a rozprostřít je po prostoru jak máslo na chleba, aby všude bylo tak akorát. Výsledkem toho je jejich naprosto minimální verbální interakce, stavění nových vztahů a neschopnost vybudovat s k nim afinitu jinak než tu, kterou jste si přenesli z předchozích snímků. Po otevření celého širého vesmíru, dimenzí a tedy takřka nekonečných možností, jak vést děj, je tato naprostá svoboda využívána pouze k tomu, aby se v průběhu stopáže na plátně objevil prakticky kdkoli, kdo měl doposud v MCU universe větu. I takhle přesto přicházejí hrdinové do filmu často velmi nahodile a často ještě z důvodu nijak odůvodněného chování. Je tu i klasický superhrdinský neduh posledních minut filmu, kdy pro udržení nějaké dynamiky jako zdržovačka je vypuštěno na plátno nekonečno generických zubatých příšer, které jsou tak ukradené a natolik účelové, že film nemá ani potřebu nám je nechat nějak vysvětlit či předvést.____ U filmu za nekonečno miliard nebo kolik tohle stálo hodně překvapí divadelní scéničnost téměř každé scény. Postavy se v jednotlivých scénách pohybují a komunikují na velmi omezeném prostoru, kde jsou pečlivě poskládané, aby každá byla vidět. Kamera je tentokrát často dost v klidu a snaží se zdržet se komplikovaných úhlů a změn hledisek. Ve srovnání s neuchopitelnými orgiemi nadlidství v Man od Steel vypadne z Avengers další uondaná sázka na jistotu, která se bojí vyžadovat o svého diváka soustředění. V Infinity War navíc již naprosto odpadla jakákoli starost o svět, vesmír a vůbec, protože s tím naším nemá definitivně nic společného. Ubohý pozemský civilista kromě jedné scény není ve filmu už vůbec vidět, jeho možnost do čehokoli zasahovat je zredukovaná na nulu a je v zásadě vyklizen již z celého MCU universe, protože se stává posvátnou modlou, které se nesmí ani zprostředokovaně nic stát, takže všechno už se odehrává na nějakých bezpečně vyklizených prostranstvích či někde kdesi za zadními vrátky, kam oni nemůžou. Co to drží na hladině průměru je CGI/Josh Brolin postava Thanose, jež je plastičtějším charakterem než kdokoli jiný, pak několik peckovaček (hrozně mi to připomínalo místy stará izometrická RPG typu Baldur's Gate či Icewind Dale, kde nastane nějaký super souboj, já si můžu stopnout obrazovku a rozdávat pokyny, ty aktivuj plamenný bič, ty pošli prokletí, ty oslep protivníka, juggernaut se promění v berserka a bude zdržovat...) a úplné finále, které jsem nečekal a kdyby tim skončili Avengers třeba na deset let dopředu, jdu s hvězdou nahoru. Obávám se však, že se všemi těmi nahlášenými sequely a dalším dílem Infinity War, otevřenými možnostmi změn času a prostoru, dalšími dimenzemi atd, tak pokud si budou chtít nějaký oblíbený postavy vrátit zpátky, tak se to nějak vymyslí. Už teď se netěším. Nicméně představa jak na MCU schůzi se sejdou zástupci studia se všemi herci a hned z kraje vyhlásí "Tady jsou smlouvy na dalších osm let, koho to už sere a nechce to dělat, ať zvedne ruku." a následně sledují překvapeně les dlaní, mě baví.

Zpětným pohledem projekt, který mě silně formoval v mém dalším vnímání filmu. Příběh postavený na náhodách, chybující postavy, přirozený surealismus a drive. A ten drive je neskutečnej. Prvních patnáct minut se prakticky u filmu nedá sedět. Pro Tykwera to byl experiment, sám takovýmto způsobem formálně neuvažuje a to, že Lolu vytvořil v této podobě z něj dělá opravdu mocného režiséra. Ačkoli jeho ostatní filmy kdovíjak nemusím.