Othello

Několik věcí by stoprocentně neklaplo, herecké výkony nejsou z nejlepších, ale když se přihlédne k nadšení tvůrců, rozpočtu, nápadům (prohlížení místnosti skrze blesk u foťáku) a hlavně skvělému a formálně bombasticky podanému konci, tak si to bůra zaslouží. Škoda pokračování, které jen dojebávají jménu tohohle parádního thrilleru.

Na české poměry naprosto převratné, revoluční undergroundové dílo, důsledně schováváno v bezvědomí.

Pro mě rozhodně film u kterého jsem si uvědomil, jak se dnešní tvůrci bojí pořádných akčních scén. Vizuální nádhera, úžasná hudba, skvělá výprava a finální souboj s hlavním bastardem je choreografická laskomina. Zmíním ještě rychlou režii, vychytanou kameru a skutečně nadmíru povedený střih, hlavně akčních scén. Avšak vize světa bez citů - to si tvůrci užrali moc. Z tohoto hlediska tam celkem vrže. Proto nedávám 5.

Akce a některé hlášky (překvapivě i ve velmi slušném dabingu) narazí na úrodnou půdu. Detaily jako zasazení do našeho hlavního města nebo Roník rozhodně potěší, ale pátou hvězdu ubírají dvě podstatné zápory. Film totiž nerespektuje v některých ohledech první díl (setkání upíra a slunečního svitu v prvním dle rozhodně nebylo tak poetické) a jakmile se za sebou řeknou více nežli dvě věty, tak je to většinou dost průser. Ale jinak nářez.

Ouu. Naprostá debilita a Andersonova nechtěná příručka "Jak netočit velkofilm, respektive film vůbec". Anderson vezme dvě NEJBRUTÁLNĚJŠÍ sci-fi kreatury a vrhne je do PG-13, příběh umístí na zem, což může bejt dost jedno, protože celý to probíhá v papundeoklevých útrobách jakési pyramidy a jako žrádlo nahází směs tak dementních a nesympatických postav, že se snažíte ztotožnit alespoň s kusem ledu opodál. Vůbec najít si vztah byť k jedné z nich je úkol pro ty z největších mistrů empatie, protože když zrovna nekomentují to, co vidíme, analyzují fakta na úrovni dětí základní školy (první stupeň). Vztah mezi nimi je naznačen vždy jednou asi sekunovým záběrem a tim to končí. Dalším dozajista promyšleným tahem bylo, že z těhlech navýsost nazabití postav vybere tu naprosto nejvíc nanervyjdoucí, udělá z ní hlavní hrdinku a z predátora jejího mazla. Pak už se můžem uchýlit jedině k akci a akční scény jsou dvě... jedna naprosto zesměšní vetřelce jako stvoření a za moc nestojí a ta druhá s matkou vetřelců ještě docela ujde (to bude nejspíš ta jedna hvězda). Suma sumárum AVP je strašný béčko, narozdíl od slušného druhého dílu ale ze sebe dělá velkoprodukci a to mu neodpustím. Brak shit šunt zlo. PS: film obsahuje neuvěřitelně vtipnou scénu, kdy se v briefingové místnosti objeví přede všemi hologram pyramidy a Weyland praví: "Naši přední experti seznali, že to má tvar pyramidy." Proč nedostal práci na scénáři libovolný čtrnáctiletý kluk...

Nálet vesmírných stíhaček a vzápětí leteckej souboj nad střechami města. Likvidace celých planet. Vyvraždění celého letoplánu jedním člověkem pouze za pomoci dvou nožů. Podzemní věznice na planetě, jíž každou chvíli proletí ohnivá vlna. Hajzlové proti sviním. Zabjením hrnkem na polévku. Pekelní psi. Přestřelka v postindustriálních kulisách. Únik hrdiny před pádem obrovské transportní lodě. Vše si podmaňující rasa. Hra na nejlepšího zabijáka. Ostří na botkách. Vin Diesel...

Ronin není dokonalý, zejména ve srovnání s žánrově spřízněným Heat. Dialogy trochu vržou a místy je snad trochu nelogický. Ovšem postavy a zejména dvě scény z tohohle filmu nezapomenu. První je nájezd auty do kavárny plné lidí. Druhá je přepadnutí přes zábradlí na koloseu v Arles.

Totální imbecilita. Film se topí v neonové nepřehlednosti za asistence do očí bijícího papundelku, což činí už tak blbě natočenou, sestříhanou a zahranou akci absolutně nudnou a zmatenou. Val Kilmer je neuvěřitelně nesympatický herecký střevo, děj je klišovitý a ve filmu neukápne ani mililitr krve. Celé to působí jak dopolední produkce hallmarku a já nemůžu pochopit, jak takovej fušer jako Schumacher mohl natočit 8mm, nebo Volný pád. Možná je problém v jeho špatném vnímání komiksu, možná já mám úplně odlišný pohled na filmová zpracování této tematiky. Pravda je bohužel, že nebýt Temmy Lee Jonese, u který ho si ještě člověk musí vsugerovat, že se nesnaží napodobovat Nicholsnova Jokera a několika dobrých vtípků (záběr na latexovej zadek Batmana), je to jasný odpad.

Vynikající exploitation.

Ve svém amatérském bádání pozdní americkou filmovou historií jsem dospěl k přesvědčení, že od šedesátých let se filmová témata a přístupy obměňovaly více méně po dekádách a reflektovaly tak aktuální stav zámořské společnosti a popkultury. Každá taková obměna se dá vysledovat v nějaké kontextové množině filmů, ať už sledujeme snímky z éry Nového Hollywoodu ovlivněného probuzením společnosti po Vietnamské válce, období osmdesátkového hédonismu ve stínu raeganovského hospodářského rozkvětu či naopak vyčerpání a vzrůstající paranoia z 'konce dějin' let devadesátých. Na konci 90. let pak ale nepřišla nějaká další filmová množina, přišel jeden film - Matrix. A ten určil témata a podobu audiovize na dalších zatím dvacet let. Všechny ty současné filmy s undergroundovými hnutími odporu, s multikulturními týmy bojujícími proti útlaku, jinotaje na vymanění se z otroctví (až nyní mi došly všechny scény s Morpheem, kulminující přetržením řetězů, kterými je spoutaný, zatímco v reálném světě stroje sbírají lidské plody jako na bavlníkových polích) i queer manifesty v rámci žánrových filmů - všechno to začalo tady. Co je ale nejdůležitější, Matrix aktivoval do té doby naprosto uncool subkulturu nerdů a to hned tím, že jí v roce '99 umožnil být prakticky jedinou skupinou, co dokázala Matrix docenit nad rámec kolekce hustých scén. Až po Matrixu začalo být obecně 'in' sledovat anime, číst mangu, hrát videohry, nebo se třeba jenom oblékat do kožených plášťů a brouzdat tak ulicemi. Není tedy pravda, že by Matrix zahájil novou subkulturu, jak se často chybně říká, Matrix akorát některé subkultury prostě vyzvedl. A nezůstal s tím jenom ve filmovém rámci. Od doby prvního Matrixu se dá pozorovat i vzrůst obliby gotického a industriálního metalu, případně zavedené rockové kapely začaly do své hudby často vkládat elektronické vlivy. Mým dalším oblíbeným důsledkem úspěchu prvního Matrixu je pak stopa, kterou zanechal ve světě módy (a teď nemyslím, že by se něco změnilo na molech, nýbrž v ulicích). Zatímco Robert Halford z Judas Priest zařídil, aby se dosud metalisti oblíkali jako z Laaksonova obrázku, Wachowští zařídili, aby doposud fetišistická queer móda byla všeobecně uznána jako večerní garderóba. Důsledek svého vlivu nicméně Matrix samozřejmě nemohl domyslet a z poselství filmu, kde ti, kteří nezapadají do systému se stávají přirozenou součástí boje proti jeho estabilishmentu, kde se bojuje bez rukaviček, protože každý, kdo je na systém napojený, je nepřítel, se stal první kámen do inkluzivity subkultur pod hlavní proud, přičemž tento trend nešťastně pokračuje dodnes.