Othello

Takřka redefinice thrilleru, v němž se úžasně mísí únava tradičního chlapáctví 80. let s překotností, rychlostí a neuchopitelností let 90. Z toho důvodu film téměř úplně postrádá klasické schéma akce-odpočinek-akce-odpočinek a od prvního záběru si drží neustávající divoké tempo. Motání se přelidněným letištěm (kde všichni chodí všemi směry, někdo stojí, někdo sedí, každý něco nese) dusí přímo z obrazovky a to ještě žádná akce nezačala. Jakmile to všechno vypukne, začne ukázkový příklad práce s prostorem jako organismem. Sem a tam pobíhá hrdina od hypermoderních kontrolních věží přes vnitřnosti z vlhkých chodeb a ventilačních šachet až po obří natřískané letištní haly, sbíraje přitom jednu pecku za druhou. Důraz na budování chaosu na scéně je vidět v každém detailu. Stoly jsou plné všemožných klumpů, postavy dělají obvykle více věcí naráz, krev stříká až splatterově, zdi jsou polepeny fotografiemi, nástěnkami a plakáty, statisté jsou neustále v pohybu a pokud zrovna v okolí žádní nejsou, jako při první akční sekvenci, alespoň se všude kolem vozí kufry po pásu všemi směry. Pro unaveného newyorského poldu, pro nějž je vrcholem technologického pokroku mražená pizza, je to všechno pochopitelně naprosto vyčerpávající i bez desítek teroristů s jejich šíleným plánem a proto jako nejkouzelnější scénu ve vší její upřímnosti vnímám onu poslední po příletu letadla s McLanovou ženou, kdy se John zkrvavený potácí mezi lidmi na runwayi a zoufale volá její jméno. V tu dobu ale už ví, že ona to přežila a její letadlo bezpečně přistálo na zemi. Nemá už tedy důvod se o ní bát. Už je totiž akorát jen naprosto vyčerpaný a potřebuje svojí ženu, protože po tom všem chce už prostě obejmout.

Naprostý opak současných trendů na poli hororů. Film, který formálně neodlišuje vědomí od podvědomí, hlasy znějí buď šeptem nebo z dálky, zdi mluví a zrcadla se dívají. Horor, který začíná umíráním a končí usmířením. Je třeba více projekcí, abych byl schopný trocha nadhledu a nějakého rozplétání. Takto na jednu stranu mě šepotavost a neměnné tempo Suspirie často ubíraly na pozornosti, což možná dost odvádělo zrak od toho, že film není kdovíjak dobře sestříhaný a Dakota Johnson je pořád herecký střevo. Nicméně nová Suspiria je film, který je výraznější a lepší den po projekci než během ní. A to je jedna ze zásadních a přesto vzácných vlastností hororu. EDIT 2023: Kecy prdy vomáčka, remake Suspirie je v každém aspektu ultimátním hororovým dílem, historickým komentářem i smířlivým příběhem o ztracené lásce. To vše v neuvěřitelným způsobem inscenovaných scénách. Celý ten film je tanec a Guadaghnino je Kubrick naší doby. Prove me wrong or so long.

Přepisy scénáře, nepřepisy scénáře, během prvních dvaceti minut jsem uznale sledoval, jak film naznačí bez uzardění 10 podzápletek, které hodlá během necelých následných devadesáti minut nějak vyřešit. Každá scéna, která by mohla zavánět pouhopouhou epizodičností, v důsledku toho budí dojem, že je přirozenou součástí celého narativu. Uhlídat se nepodařilo snad akorát linku s novým detektivem a otcem dítěte Mourthagovo dcery, jehož hraje nesnesitelný Chris Rock, jenž měl být původně gay postavou, ale během natáčení zjistili, že to takhle nepůjde, tak z něj narychlo udělali Rogerovu podlejzku. Jakoby roli uřvané a otravné koule u nohy jeden Pesci nebyl schopný utáhnout. Jenomže jinak se nedá svítit, Gibson s Gloverem si pořád to špičkování dávají a funguje to mezi nima jak za mlada. Jakkoli věk a změna charakteru se zejména na Riggsovi podepsali již skutečně výrazně. Nejvíce bodů ale stejně opět čtyřka dostává, ze poctivou nálož nápadité akce, tvořené s dětskou kreativitou.

Jakkoli karty jsou ze začátku rozdány více než slušně (parádní zločin, zásah do trudné dánské historie, převedený relativně bezbolestně i do dnešních témat) po polovině se to začne nehezky rozpadat, pitomé chování postav začne nepříjemně iritovat a celé to pohřbí opět ten nádech obyčejné televizní detektivy, který tížil i díly předchozí. Celý domov pro nezvedené dívky má dle všeho dva zaměstnance, u ústředních detektivů v zásadě nezískáme nikdy důkaz toho, že jsou nějak výrazně schopnější, protože na většinu posunů v případu narazí náhodou nebo se jim ozvou sami a dostaneme-li se k dynamičtějším pasážím, film začne nepříjemně připomínat Kobru 11. Není divu, že má celá série u nás takový úspěch, je to přesně tak neambiciozní a zamrzlý, jak to má český televizní divák rád. Snad jen ta neměnná postava Carla, která se opravdu až do posledních vteřin celé série nikam svojí čurákovostí neposune, na konci umožní nějakou katarzi. Ano, té ženské v restauraci jsem fandil, aby ho prokoukla a hned potom, co jí dožere mandle, na něj zavolala policii.

Jakkoli mám předchozí Lanthimosovy filmy rád, nemůžu u nich ignorovat osobní problém, že všechno co v nich je - každý lísteček, každý chlup, každý obláček - je alegorie. Favourite je jeho první film, ke kterému si sám nepsal scénář, takže tahle dosavadní překážka padla. I tak je ale zábavné sledovat v zásadě nevědomou alegorii toho, jak to pravděpodobně již několik let vypadá u nás v Lánech. Noha included.

Donnerův a Blackův oldschoolový pokus o drsný urban western, který se s dalšími díly odklonil od původní atmosféry, což je nejspíše třeba dávat za vině jedinečné a podle mě i pro tvůrce neočekávané chemii mezi hlavními představiteli. Já svět šestiraňáků, houkaček, špinavých ulic, fastfoodových stánků a krve na asfaltu zbožňuju, takže pro mě se jedná o nejsilnější díl.

Ta úmorná touha odevzdat se duchovnu. Obzvláště ve stáří, kdy hrozí, že mnoho vyvstaných otázek již navždy zůstane nezodpovězeno. Těžký dospělý (možná až trochu zaprdle) film o velkých tématech bez velkých obrazů.

Kursk se topí v očividně xkrát přestříhávaném postprodukčním pekle, kde není čas prakticky na nic, takže role postav jsou buď melodramatické, expoziční nebo prostředníky spravedlivého lidového hněvu, aniž bychom z nich měli možnost líznout si něčeho opravdového. Zejména sekvence s kvokajícími manželkami vyznívají až legračně ve snaze propašovat do celého příběhu nějak ženské postavy, které se postupně v oněch všech svých třech scénách nedozví, co se stalo s jejich manželi. Dle filmových fotek ze scén, které ve filmu vůbec nejsou (viz galerie), ale nejspíše jejich vzájemnému vztahu a následné zoufalé nemožnosti konání byl přikládán daleko větší význam. Jedna věc je ale na Kursku poměrně unikátní. Sledujeme totiž hrdiny, jež se ocitli v situaci známé z mnoha jiných snímků, z nichž jsme zvyklí na to, že ji překonají ve jménu šťastného konce a naší odměny za napínání. Scény z vnitřku ponorky mají úplně stejný charakter a vývoj jako všechny ostatní scény tohoto typu, akorát od začátku víme, že to nedopadne dobře a všichni zemřou. Přesto zažíváme stejné situace, velké oběti a neokázalá hrdinství, jež by v případě dobrého konce zdůraznily jejich důležitost v zachování charakteru protagonistů. Ovšem pocit, když zadržujete dech v podvodních sekvencích s hrdinou, který se snaží vytáhnout nad hladinu kamaráda v bezvědomí, ačkoli víte, že mají stejně akorát pár hodin života, vlastně nebudí toliko napětí, jako poučení o síle sebezachování tváří v tvář blízkému a naprostému konci. Sebezachování o kterém se nikdy nikdo nedozví, ale které dává existenci smysl do její poslední chvíle.

Moje přirozená citová obrana vůči roztomile ošklivým breburdám se srandovními hlasovými projevy překonána nebyla, takže jsem tam pořád viděl toho beznohého mládežníka navlečeného v kostýmu. A to, že si z toho Williams v zásadě udělal operu a ty vzletný smyčce po celou dobu ani na minutu nezmlknou, tomu vůbec nepomáhá. V místech, kdy z toho vysvítá to pravé a nezapomenutelné klučičí dobrodružství, to ale pořád funguje dobře a dospělé instituce, jak je znázorňuje film vizuálně, vnímám stále naprosto stejně. Jen je škoda, že místo toho, aby v pozadí více probublávalo ono předměstské prostředí plné rozložených rodin, junk-foodů, rozbitých hraček a dětí bez dozoru, film veškerou pozornost upírá k nevinnosti protagonistů, zrcadlících se v olbřímích panenských očích přátelského a neškodného mimozemšťana.

Pitomé sociální porno (chudá single matka, státní správa, uprchlice, drogy, homosexualita), které sbírá scénáristický berličky jak Pokémony. Babetida Sajdo je redukovaná na pouhý nosič útrpných výrazů, lidi se náhodně potkávaj, jako by celej Island měl na šířku padesát metrů a pořád se kolem potuluje blonďatej fracek, který rozdává trefné příměry na počkání. "A kdo rozhoduje, že ty kočky mají žít v klecích?" Bože!