Othello

Reevesův Batman je poučený origin, který ví, že málokdo je zvědavý na další dlouhé uvádění stokrát uvedeného hrdiny a proto spoléhá, že je divák již znalý obecného netopýřího kánonu. Proto jen prvních dvacet minut (které působí jako dlouhá montáž a je to naprostý žrádlo) popisuje odchylky od předchozích pojetí Batmana, aby se pak rovnou mohl pustit do toho onu postavu rozvíjet. A to skrze vizuálně opulentní epizody, které nechávají žasnout jak hluboko do temnoty je možné scénu ponořit, aby ještě vůbec bylo něco vidět. Z technického hlediska je to dechberoucí podívaná, která například v akčních scénách si vytváří až sebemrskačské překážky. Buď se odehrává v naprosté tmě a orientujeme se v ní skrze záblesky výstřelů či slabých odlesků na kostýmech postav či probíhá v kompletně zakouřeném prostoru. A když přijde automobilová honička, kamera jí téměř celou snímá z upevněných pozic na vozidlech. Reevese jsem doposud považoval za zdařilého moderátora promo-reelů Wety, ale na tomhle jde vidět tak strašně práce, že se mu musím omluvit. Jinde než v kině to dost pravděpodobně nebude tak dobrý, protože dobrou půlku filmu prostě vůbec neuvidíte.

Soudě dle recenzí a komentářů má Verhoeven specifické kouzlo, skrze které dokáže s každým svým filmem diváka překvapit tím jak něco dekonstruuje ačkoli on v zásadě celý svůj život nedělá ale vůbec nic jiného. Čehokoli se vždycky dotknul - žánr, společnost, historické období, zeitgeist, charakterové studie či předloha - to rozložil až na maso, nihilisticky se tomu vysmál, dropnul mic a šel se věnovat nějaké další revizi. Benedetta je zajímavé prolnutí jeho dřívějších snímků Flesh+Blood, (exploatace středověku plného špinavých banditů, morových ran, zdegenerovaných zástupců církve a nahatých nevěstek) Showgirls/Keetje Tippel (ambiciozní žena využívá své tělo, aby se po zádech ostatních vyšvihla v emeritním zkostnatělém světě) a Basic Instinct (až do úplného závěru zachovaná ambivalence a nejistota v tom, kde se skrývá pravda a zdali je třeba po ní pátrat). A zaujalo mě nakolik zpracovává téma nábožné extáze jako erotické zkušenosti podobně jako Bessonova Jeanne d'Arc. Poslední dva Verhoevenovy filmy pod francouzskou produkcí se vyznačují jednoznačně nejlepšími scénáři, které kdy měl k dispozici, bohužel však zároveň i nejošklivější režií. Benedetta často vypadá jak záznam z muzikálu, působí strašně inscenovaně a uměle. V tomto rámci pak je vtipný, že nejlépe zde fungují erotické pasáže, protože upomínají obvyklá porno videa, která máte o tab vedle.

Na střední jsme ukořistili s kamarády diktafon, což byl pro nás vstup do světa neskonalé zábavy, která spočívala v tom, že jsme se váleli v parku, chlastali alpu a vymýšleli naschvál co nejdebilnější příběhy a zápletky, do kterých mohl každý z nás libovolně vstupovat. Do nynějška jsem si nemyslel, že by to mohla být relevantní tvůrčí metoda. A vlastně si to pořád nemyslim.

Já mám zkrátka problém s těmi metaforami, protože jakmile se to provalí, tak vlastně zjistíte, že je všechno příšerně banální a tím surealismem se to akorát maskuje jako že není. Týpek dostane dřevěnou hůlku, kterou nejprve dokáže perfektně dirigovat svůj život, než objeví drogy, který mu to dirigování znemožní. Když pak hledá útěchu ve víře či společnosti, je doslova oškubán. Dva týpci s čepicema z map a dolarovek zamezují starému chlapovi dostat se ke kuřeti. Policie má od všeho klíče a na každýho číslo, ale jsou to byrokracií zahnilý ožralý zrůdy. Na křižovatce ve tvaru T se může hrdina vydat buď cestou zakřiveného pařezu (chaos) či úhledného dřevěného kvádru (řád). Celou dobu si nese sebou svoje jáství v pytli, o které ho chtějí připravit divoké ženy - ale dost už! Úplně přesně chápu, že se Bartalos dal dohromady s Matthewem Barneym u jehož kremástrů jsem si taky protočil oči do bezvědomí.

[FOD] Jestli pudete dneska do Aera, tak bacha - pod sedačkou 5 v 16. řadě je nablito.

Neexistuje filmová chyba, kterou zde nenajdete a je to naprosto skvělý.

"My mother ate half of the village, including few of her friends. She was so ashamed she saw her lips together." Originální námět i práce s čarodějnickým fenoménem mají zato, že ve filmu mohou zaznít přirozeně dialogy typu "I ate a worm." "Are your friends alright?" a to mi přijde super. Kamera má sice často své limity (zejména v interiérech) a mužské postavy vytvořil asi někdo, kdo o mužích jen četl v nějakém středoškolském feministickém časopisu, nicméně je to zase autorský, nevyzpytatelný a svébytný, takže buďme tolerantní.

[FOD 2022] O čem se ve filmu mluvilo zrovna moc nevim, protože simultánní dabing byl tentokrát ve všem vytočený hodně doprava. Pokud byla role tohoto filmu alespoň motivovat k onomu dabingu, zaslouží si pět hvězd. Ostrý monolog soudní obžaloby postupně se přelínající do obhajoby roztomilosti kaloně malajského by si normálně vysloužil nějakou nominaci za nejlepší scénář.

Etalon hrdého trashe přesně ve stylu "čím méně prostředků máme, tím větší úsilí do toho vložíme". Prošňupaná velejízda dle Helen Caldicott.

Šíleně utahanej blbinec, který usilovně válčí o dosažení celovečerní stopáže leklými scénami opakujícími ty samé informace. Kouzelný je pak jednoznačně nejneschopnější protagonista evr, který se chandlerovsky nosí po scénách, kde mu doslova všichni přímo do ksichtu vysvětlují řešení, k čemuž on je naprosto laxní, přezíravě všechny stírá ("Women!") a místo toho pokládá do zblbnutí tři zbytečný otázky a okrádá slepce.