Othello

Vousaté ženy, kterým v práci zvoní alarmy na demonstrace, se odmítají pro muže holit, dokud ti nevynaleznou způsob, jakým o vousy definitivně přijít. A to i v případě, že se zrovna s nimi natáčí film, ke kterému přichází scénář přímo z OSN. Vedle toho si dělá Janžurka první (polariodové) selfie v dějinách filmu. No řekněte, že to nevypadá, jako upachtěná zápletka nějakého současného liberála se zánikem Římské říše v klopě, děsícího se, že mu emancipace sebere jeho nabytá privilegia. ___ Další z Lipskýho přepalů, kde se mu kamenem úrazu stala neschopnost uhlídat si rytmus u komedie, která dle scénáře měla stále gradovat. Jenomže pak je tam ten problém, že se to nesmí zasekávat na poselstvích o hrůze atomu, dlouhých striptýzech (leč uznávám, že nejsem cílovka, protože Brejchová je pro mě vizuálním ekvivalentem Moniky Babišové), špatně nasvícených přestřelkách a několika koncích. Navíc mi přišlo, že to proběhlo pod nějakýma dost tupýma korektorskýma nůžkama, které dávají tendenčně vyniknout větám jako "To máte v tom Princetonu divné způsoby!" namísto potenciálně dobrým vtipů. Každopádně filmům s Janžurkou se pod tři hvězdy nedává, protože ta ženská je prostě fantastický tele.

Ekvivalent zhuleného večírku, kde se využívá každé slovo jako pun a zasazuje se do špatných kontextů jen pro instantní výbuch smíchu. Zároveň film celkem překvapuje morbiditou (Otýlii Vranskou už nikdo neposkládá), naturalismem (jatka) i tím, jak je ve svý infantilitě maniakální. Super kombinace.

Pro Írán typicky těžkopádné téma, které navíc působí tentokrát hodně cílené na evropský trh. Na jednu stranu to z tohoto důvodu trochu na sílu vyjmenovává dokola ty samé, pro Evropana nepochopitelné, kulturní rozdíly se psama, zapovězenýma mužskýma návštěvama a žalobama pro ženy za neřádný život, na stranu druhou to má často výborně poskládanou scénu, a snahu neokázale propojit v jednom statickém záběru ideálně všechny elementy, které je třeba danou scénou říct. A Maryam Moghadam hraje tu životem ztřískanou a pomalu na nohy se vracející single matku vážně fantasticky.

Privilegovaná bílá kolonizace cizího utrpení vyrobená jako doprovod k etnickým rautům a craftovému pivu. Flugt naprosto rezignuje na to oslovit kohokoli jiného, než ty, kteří jsou z filmu naměkko ještě dříve než ho vidí a tedy očividně dost zapomínají během jeho sledování vnímat jak mizerně je to zdramatizovaný a jak líně animovaný. Maximální počet 2 obrázků za sekundu a hrané záběry v momentech, které by zjevně vyžadovaly více animátorské práce, naznačují, že tady byl někdo hodně líný a hodně to už chtěl mít hotový, aby s tím už už mohl jezdit po festivalech. Jedni jsou teď automaticky nadšení z animovaného dokumentu o homosexuálním utečenci z Kábulu, druzí znechuceni z toho, jak je pořád na něco nominovaný film o sexuálním utečenci z Kábulu, aniž by měli kdy důvod ten film vidět. Ničemu, krom autorů, to nepomohlo. Osobně bych rád přijal veškeré uprchlíky světa kamkoli se jim zachce už jen kvůli tomu, aby od těhlech filmů byl pokoj. Hvězdu dodávám za syrový dokumentární záběry z převratu v Afgánistánu a postkomunistický Moskvy

Při vědomí toho, že doposud Lipský stál akorát za naprosto rozbitými socialistickými sračkami, se může jevit obsahová i formální bravura Limonádovýho Joeho dost překvapivě. Nicméně při detailnějším vyšetření je vidět, že za tím stojí primárně Brdečkova předloha, vysoustružená stovkami divadelních repríz, která ještě vychází z českého uchopení westernů v rámci tehdejších trampských subkultur a rodokapsových příběhů. V době premiéry filmu bylo postavě Limonádový Joe již téměř 25 let a mnoho zdejších herců již s ní bylo spojeno divadlem dávno předtím. Zároveň je tenhle film vlastně prvním českým kaskadérským filmem (navíc v době, kdy se kaskadéři snažili jako povolání ustanovit, takže šli do všeho), což zřetelně dalo filmu velkou míru svobody během natáčení, protože ti chlapi fakt padali ze šesti metrů po zádech a seskakovali ze střech v botách na podpatku, takže nebylo třeba uchylovat se k různým střihovým trikům. A Lipský, který minimálně díky svým cirkusovým zkušenostem, byl alespoň režisér, který věděl, že z fyzického hlediska toho lze chtít po těhle lidech víc, než by si dovolili říct jiní. Co ale pořád nechápu je, jak přišel tento dosavadní břídil s tak perfektním a na rok '64 dost přelomovými záběrovými kompozicemi (odhalování skrytých informací v druhém plánu, práce s odrazy), které navíc téměř vždycky využije pro dobře vystavěný vtip. U který komedie ze 60. let, na kterou se díváte po padesátý sami doma se pořád smějete nahlas?

Dle všeho to vypadá, že klíčem k tomu si tenhle film užít, je neznat předlohu. Což je můj případ a tak jsem se naopak velmi bavil pozvolným rozšiřováním rozsahu děje a jeho nečekanými posuny, díky čemuž je vlastně prakticky celá první polovina filmu pouhou expozicí. Pokud jsem to ale během ní nerozeznal, přijde mi to v pohodě. Bavila mě zachovaná ta noirová naivita a dialogová těžkopádnost, stejně tak to převedení noirových vizuálních schémat pod aktuální natáčecí techniku. Nightmare Alley nikdy nevypadá jako věrná iluze doby, naopak je velmi scénická a vypulírovaná, což nám na jednu stranu posílá děj do laciných interiérů cirkusových šapitó, na stranu druhou nás to zas pozve do nejstylovější kanceláře všech dob, jejíž reálné vybudování by muselo stát přibližně stejně jako stavba Taj Mahalu. Podobně působily videohry kolem roku 2010 (předtím, než začal být trendy gritty look) typu FEAR, Deus Ex: Human Revolution či Doom 3. Vše se lesklo a působilo nepřirozeně čistě, včetně špíny. Často jsem si během sledování taky vzpomněl na Verbinskyho Cure For Wellness.

Když to vemem jako bezelstný nezávislý survivor burner od snaživého debutanta, tak mám z toho radost. Spáleniny od slunce, pouhé nekonkrétní zmínky o světě za pouští, písečné bouře a permanentní pocit úplného vyčepání. Jenomže já si tak trochu myslím, že se tady pošilhává po Lighthousu. Tedy neutěšená bezvýchodná situace, halucinace, zvířátka mlsně se olizující po vašich játrech, misantropie na sílu a bývalý teen idol, snažící se rebrandovat (na Pattison stupnici se ale pohybuje aktuálně na úrovni Rovera). A na tomhle přirovnání může celý film v bezpečně ztroskotat.

Výkladní skříň normalizace, která perfektně plní účel budování iluze naprosté dějinné stagnace. Každý den vyjde slunce, pulty jsou plné, před lahůdkami vždy fronta a každý si do prodejny musí vzít košík. Nikdo neprojevuje jakoukoli ambici z tohoto statického žití vystoupit a všichni nadšeně přijímají svoji roli do konce života leštit jablka. Mumraj v přeplněný sámošce vytvářející roztomilé podzápletky typu užírající Stašová nebo mrouskající Hanzlík, je prostě zábavnej. Jakkoli Menšík by tady fakt potřeboval titulky a maskérka na ty postavy musela nanášet pudr zjevně ožralá. Seriál má ale i druhou stránku, temnou, hororovou. Stránku mezilidských vztahů. To je vlastně jediná proměnná v jinak nehybném dějinném prostředí. Zde je přirozené odpočítávat vteřiny od svatby do doby, než manžel ženu podmete, prakticky veškeré trvalé vztahy jsou zde ve větších či menších troskách a na trůnu životní zmařenosti stojí lahůdkářka Anna - Jiřina Švorcová, žena vamp šedé normalizace. Společně s Haničincem vytvářejí bezpečně nejasexuálnější duet v Mléčné dráze. Dvě třetiny vztahu strávený v Haničincově embéčku, neustále se stěhující obočí švorcový, doma retardovaný syn a manipulátorská dcera, k tomu nakýblovaný bujarý exmanžel, který chce zpátky a ona s tím nemůže nic udělat, protože děti ho maj rády. A to jsem se nezmínil ještě o tom, že celý je to natočený pouze v barevné paletě odstínů khaki. Takže ve výsledku je seriál, který měl opěvovat socialistickou normálnost a její malé lidské příběhy, spíše dusivý psychologický horor o tom jak je přirozená neutěšenost v rigidním prostředí ze kterého není jak uniknout. Bravo Dietl!

Z plethory polských filmů o zločinech a nepravostech komunismu to sice pořád vyčnívá díky netypické práci s řazením scén a věrohodně zešedlou normalizační atmosférou, nicméně Matuszyńskiho debut byl film který jsem si ihned po dokoukání vrazil do své top10, což je laťka, se kterou jeho druhý film nesdílí ani směrovací číslo. Poslední rodina byla fantastická mimo jiné díky naprosto unikátnímu a radikálnímu úhlu pojetí životopisného snímku, plného nejednoznačných a komplexních postav. Nezanechat stopy je typická binární filmařina s jednoduchými emocemi, kde proti sobě stojí hezcí a oškliví lidé

Miliusův Conan the Barbarian pro současnost. Tedy hrdá barbarská sekaná, která se nad sebe nepovyšuje nějakou subverzí či poučeností, naopak se rochní ve své bájeslovné naivitě a tedy vytváří vnitřní svět, který spolehlivě funguje ve vytyčených hranicích. Když se do něj vnoříte, je to prvotřídní zážitek. Je zajímavý a potěšující sledovat po deseti letech ten opatrný návrat ambiciozních formalistických blockbusterů, vzorujícím meta-čtení (dále viz Reevesův Batman či Villeneuova Dune) zpátky do kin poté, co byly na nějakou dobu naprosto vyhubený. Z toho období je dobré připomenout například Immortals, které mají s Northmanem hodně společného (zaznamenávají přesně ten mezistupeň, kdy jsou události na pomezí skutečnosti a mýtu a navzájem se ovlivňují) a jejich nepochopení a neúspěch uzavřeli de facto kariéru Tarsema Singha.