luke774

Slabý duch v silné skořápce lákající na velkolepou předlohu a pulzující cyberpunkový svět. To druhé zvládá Sanders s pomocí vizuálních příkras jakž takž črtat, to první je tu jen v náznacích pro ty, kdo o předloze slyšeli, ale neviděli ji. Prohra pro fanoušky, výhra pro nenáročné, plichta pro všechny ostatní.

Začátek Boogeymana dává příslib lahodné horrorové podívané. Skvělá souhra světla a stínu, obligátní bouřka a jedno malé dítě uprostřed velkého pokoje. A i když je tu všechno jen na efekt, dostaví se příslušný pytel s ledem a je vám nekompromisně vyprázdněn za krk. Téma strašidla ve skříni nesměle poťukává na malé vystrašené dítě ukryté někde hluboko v každém z nás a navodit patřičnou atmosféru není zprvu žádná potíž. Po pár minutách však přijde první problém. Boogeyman najednou nemá příliš jasno, čím by chtěl vlastně děsit. Zda oživlými mrtvolami, divným chováním zvířat, paranormálními jevy ala Akta X, efektně aranžovanými snovými sekvencemi nebo pootevřenými dvířky, za nimiž čeká bubák. Když se díváte třeba na Ptáky, karty jsou zřetelně na stole – měli byste se bát ptáků. A kdyby vám do filmu někdo přihodil létající talíř se zelenými pidimužíky, asi by výsledek vypadal poměrně divně. A právě takhle nesourodě a divně vypadá Boogeyman. Lepí k sobě všechno, co se mu právě hodí do krámu a spoléhá na to, že se divák přišel do kina pouze bát a ne si odůvodňovat tohle a tamto (zejména otázka Proč? je obzvláště palčivá) a bádat o tom, zda film funguje skutečně jako film a ne jen jako prostá sbírka nejzákladnějších klišé a podrazů. V jisté scéně pak dojde k fatálnímu přelomu a všechno, co se dosud vysvětlovalo v racionální rovině (tedy předchozí hodinu), nabere natolik fantaskní rozměr, že se neubráníte smíchu. A pak už není cesty zpět. Nezajímá vás, co bude dál a jak to vlastně všechno dopadne. Přiklepněte k tomu opravdu neskutečně hloupé finále, ve které je víc digitálních triků a logických kiksů než si vůbec na ploše několika minut dokážete představit a samotného Boogeymana, který vypadá stejně kvalitně jako ta loutková podivnost uvádějící seriál Příběhy ze záhrobí. Ne, ne a ještě jednou ne. Boogeyman se třemi (!!!) scenáristy za zády je jedním ze nejzásadnějších žánrových omylů v historii a zvláště v porovnání s kolegy z poslední doby (White Noise, Amityville Horror) vypadá jako nedomrlé batole s jednou ručičkou. Neotvírejte skříně, nic tam na vás nečeká.

Režísera Graye mám zafixovaného kvůli třem filmům – vynikajícímu Vyjednavačovi, příjemnému Italian Jobu a mizernému Osamělému mstiteli. Důvod, proč tenhle chlapík s akcí v krvi dostal na starost pokračování lehce nadprůměrné komedie Chyťte ho!, je mi podobonou záhadou, jako proč má někdo stále a stále potřebu obsazovat do svých filmů Johna Travoltu. Gray bohužel vůbec nechápe, co dělá komedii komedií a je sice hezké, že vyplňuje scenáristovo poselství do posledního puntíku, ale nedává mu nic ze sebe. Dialogy nemají jiskru, vtipy nejsou vtipné (vy víte, proč by měly být vtipné, ale prostě nejsou), děj tak nějak plyne neplyne a ukazatel nudy se k limitě v nule blíží rychleji, než děcko po prvním kari. Buď v klidu je zcela vlažným a sterilním pokusem o sofistikovanou satiru na hudební průmysl a okrajově i na Hollywood, které chybí jak mozek, tak pořádné koule. Nejen, že jako satira nefunguje, ale především v globálu nedává přílišný smysl, což je při dvouhodinové stopáži nedostatek fatální. Scenárista Peter Steinfeld by si moc rád lajsnul nářez ve stylu Guye Ritchieho, ale jen snahu asi divák neocení. Je prima, že se všichni potkávají, všichni si lžou a šijí na sebe boudy, aby v závěru v souladu s žánrem náležitě zúčtovali. Jenže tam, kde Ritchie používá účelové dějové zkratky, se Steinfeld a potažmo i Gray plácá jako nešikovné batole po prvním vhození do bazénu. Co na tom, že se herecký ansámbl může směle porovnávat s posledním Soderberghem, co na tom, že se všichni baví a dávají to náležitě najevo? Ten film nefunguje jako film. A těch pár poschovávaných mrknutí na vnímavé diváky vás prostě nevytrhne. Protože po pár minutách vnímaví určitě nebudete. Co jde z toho zmatku vytáhnout jako pozitivum, je brilantním nadhledem ověšený The Rock a zábavně přehrávající Vince Vaughn. Jen za scény s nimi si tvůrčí tým zaslouží skutečnou pochvalu a jsou to právě oni dva, díky kterým si budete pamatovat o pár minut déle, že v minulosti nějaký film jako Buď v klidu vznikl

Vypadalo to na jasný průšvih. Velkolepá produkce na pomezí vlažného zájmu a ignorace, Keanu Reeves s kravatou vařící znovu svou Matrixovskou image a přetlak comicsových adaptací, jenž musel Johna Constantinea zákonitě ušlapat. Ovšem to by adaptace (pro mě naprosto neznámého) Hellblazera nesměla tak mile překvapit. Režisér Francis Lawrence se ukázal jako náramná volba, když Constantineův trudný úděl spalovače démonů pojal bez okázalých klipových manýrů a místo toho vyprávěl osobní story bohorovného týpka, který nemůže do nebe, nechce do pekla a větší radost než lepá děva v náručí mu dělá pořádně procítěný šluk z cigarety. Keanu sedí do role jako ušitý, s ledovým klidem trousí hlášky a fuckuje Satanáše, což ve výsledku nepůsobí o moc méně cool než mučení a upalování démonů, nebo jejich efektní cupování pomocí brokovnice a svěcené vody (jednoznačně nejlepší scéna filmu). Pokud i v případě filmového comicsu existuje něco jako režijní řemeslo, Lawrence jej naplňuje dokonale. Parádně vybroušená práce s hudbou, úžasná gradace dramatických sekvencí a herecký ansámbl (vskutku odvážně sestavený) využitý do poslední kapiláry, to jsou Lawrencovy trumfy, které ladně překryjí i pomalejší tempo a ne-úplně-bezchybné triky. Sakra kvalitka. A úrodná půda pro dvojku.

Don Cheadle sedí na předním sedadle svého vozu a rozjímá o něčem neuchopitelném, co lidi v L.A. nutí být k sobě tak rezervovanými. Když se chceš někoho dotknout, musíš se s ním srazit… A protože L.A. je slavné město mnoha lidských osudů, je v mžiku jasné, jaký filmový styl nás čeká - jde však pouze o samoúčelnou příběhovou mozaiku, umění nebo něco mezitím? Oddělit v Crashi ve světle probíhajícího okamžiku zrno od plev je věc nadmíru složitá. Více než často se zdá, že chce Haggis vynášet odvážné soudy a porušit pověstnou hranici politické korektnosti, ale hned na to nastíní i druhou stranu bariéry a alibisticky se tak odsouvá do pozice nezávislého pozorovatele. Jeho jediným odvážným soudem budiž tvrzení, že život je občas pěkně na ho*no. A tuhle nezlomnou pravdu si vychutnáte obřími doušky jednoduše proto, že je to realita, kterou podvědomě známe všichni moc dobře. Stejně jako všechno v tomhle filmu, jehož neochvějně interpretované teorie o lidském chování jsou něčím tak výstižným, že by spousta vlivnějších tvůrců mohla tiše blednout závistí. Většinou mi vadí, když se postavy v podobných filmech neustále potkávají a ovlivňují své osudy, aby vznikaly ty nejnepravděpodobnější situace a bylo na co koukat. Haggis dokázal tohle klišé položit na lopatky a obrátit naruby. Zvládá totiž dokonalým způsobem přesvědčit diváka, že příběh slouží postavám a nikoliv naopak. Každý dílek Crashe má svůj smysl, nutí k zamyšlení a precizně dopilovává celkový obraz, který není jen naaranžovaným pozlátkem pro větší lesk, ale nefalšovaným poselstvím se silným chuťovým jazykem. Více než kdy předtím tlačí v tomto směru na vaše libido perfektní hudba, v jejímž uhrančivém podkresu působí Crash správně pseudo-filozoficky; Tak, abyste se dostali za tu hranici, kdy o tématu začnete opravdu přemýšlet a ne jen povrchně vstřebávat plynoucí děj. Vizuálně Crash zapadá někam mezi Mannovskou vizi nočních neonů a Soderberghův neuhlazený ruční styl (místy připomíná Traffic). Je to mix vydatný a pro film naprosto ideální – krásně podtrhuje podivnou ponurost, která na vás čeká za každým pomyslným rohem. Sem tam ji vystřídá ryzí napětí nebo čirá divácká hrůza, plynoucí z dramatického vyhrocení naprostého nesmyslu (na dvě scény nezapomenu do smrti), ale pak už se zase směle jede dál, zdánlivě na půl plynu. Což v Crashi znamená to, že za pár vteřin bude zase až na podlaze. Je však třeba vypíchnout, na čem Haggisův snímek stojí nejmarkantněji - jsou to herecké výkony jednotlivých protagonistů. Crash svým konceptem připomíná „zábavné“ filmy Roberta Rodrigueze nebo už zmiňovaného Stevena Soderbergha, kde se přední hollywoodská smetánka předbíhá, aby si za pár šupů zahrála u kámoše a ještě z toho vytřískala věhlas, protože onen kámoš je v továrně na sny náhodou poměrně vlivným tvůrcem. Tady však paradoxně většina tvůrců film ještě zafinancovala a nezahrála si v něm pro radost, ale proto, že vycítila potenciál, který scénář nabízí. Snad právě proto, že rozsah role každého z nich nepřesahuje pár stran, vymačkávají se jako citron a působí zatraceně přesvědčivě. Těžko někoho vypíchnout – každý se svým velkým dílem zaslouží o to, že tohle soukolí šlape jak má a snad dvacetiminutová katarze působí zatraceně přesvědčivým dojmem a jen nepatrně slaběji něž v Magnolii či 21 gramech. Scenárista Milion Dollar Baby vyšplhal na stupeň žánrových vítězů a pohodlně si ustlal vedle „mozaikových“ velikánů typu Paula Thomase Andersona či Alejandra Gonzáleze Iñárritu. Na debut určený pro kina to je zatraceně dobrý verdikt.

V jednom reportu víkendových tržeb (které dopadly pro xXx 2 prachbídně) jsem četl, že Pacifier už má na kontě nějakých 140 milionů a Vin Diesel se někde v pozadí hlasitě směje. Inu... úspěch rodinné komedie mu možná vydělá na třetí díl Riddicka, ale stojí to za tu potupu před jeho fanoušky? Myslím, že ne. Rád bych zdůraznil, že nemám nic proti tanečním choreografům, dokonce ani ve chvíli, kdy se rozhodnou režírovat. Adam Shankman však doposud nepředvedl žádný rozumný důvod, kvůli kterému by mu studio mělo nadále svěřovat práci. Jeho filmy jsou nevýrazné, nudné, plné klišé a vždycky se v nich najde prostor na taneční scénu (stará láska nerezaví ;). Ale bohužel vždycky vydělají nějaké ty peníze, což Shankmana udrží v sedle (teď bude točit pokračování Dvanácti do tuctu, což je vzhledem k námětu Pacifiera zatraceně předvídatelné... studiová logika je občas průhledná jako křišťál). Abychom to zkrátili. Pacifier je úplně stejný jako předchozí Shankmanovy filmy a zachraňuje ho jen aura Vina Diesela a pár průměrných hlášek pronesených jeho bručákem. Jinak je to neuvěřitelně otravný film plný provařených situací, opravdu MIZERNĚ hrajících dětí a smutných okamžiků. Nevím jestli mám být smutný z agresivní československé chůvy (která mluví rusky ;), ukázky toho jak si Vin Diesel hraje na Jackieho Chana (nefunguje to vůbec, ačkoliv choreografii dělal jeden z Jackieho kolegů), nebo jak přebaluje dětské plínky... Rád bych věřil, že tuhle komedii natočil jen proto, aby měl co ukázat svým dětem (musí jim to ale pustit do deseti let věku, jinak se hrozně ztrapní), a měl štěstí, že docela dobře vydělala, takže by mu to mohlo pomoci k lepším rolím. Ale ať vás na to proboha nenutí nikdo koukat. ;)

Neviděl jsem xmen, a ani jen tak asi neuvidím, je to moc dílů....ale to mi vůbec nevadilo při sledování týhle dvouhodinový řežby, kdy jsem se ani chvílí nenudil a brečel smíchy

Blbější film už jsem dlouho neviděl, nebýt toho, že jsem chtěl slyšet všechny písničky , tak to vypnu už ve čtvrtině. Nemělo to vůbec žádnou logiku, postavy začali o něčem mluvit, najednou se zastavili a mluvili o něčem jiným. Fuj

ůzračně čistý film. Na konci jsem oněměl. 100% Zajímavé komentáře: Jossie, kiddo, Radko, Martyr, wipeout

Tohle je přelomový díl. Všechnu je tu jiné, postavy dospívají a začínají mít i jiné starosti než jenom bojovat proti Voldemortovi.