luke774

Tady to všechno začalo...a ne jenom moje dětství..

Z tohohle filmu mám pořád respekt. Prostě jsem byl podělanej strachy a nic nezměnilo ani po stým shlédnutí

Můj auťák Brouk, nebo-li Disneym zresuscitovaný Herbie, mě snad ani nemohl zklamat. A po zběsilém traileru ani překvapit. Protože Herbie: Fully Loaded není normální film, u něhož by se daly klasickým kritickým pravítkem přeměřovat herecké výkony nebo účinnost jednotlivých scén ve vztahu k divákovi. Ne, Angela Robinson žije ve zcela odlišném světě, kde výčet filmových kladů prostě musí začít tím, že se na plátně díky bohu ani jednou neobjevily grafické prasárničky typu fialových srdíček a hvězdiček, které jsme si tak moc oblíbili v upoutávce. V tomto ohledu se drží režisérka nečekaně zpátky a nabízí jen různorodé variace na „Lucasovskou montáž“ – s jednoznačnou převahou červeno-modro-bílých proužků nebo prolínaček oříznutých podle siluety Brouka od Volkswagenů. Střih je prostě žůžový a každou druhou minutu za ním můžete vytušit nadšený smích Robinsonové – to že trumfla střihové studio na vašem domácím počítači jí už nikdo nikdy nesebere. :-) Šedesát milionů dolarů. Tolik dokázal Můj auťák Brouk vydělat jen v Severní Americe. Za tenhle relativně slušný úspěch můžou producenti blahořečit hlavně opět roztomilé Lindsay Lohan, pro kterou je Herbie doufejme poslední projížďkou s Disneym. Jinak jí totiž následníci mistra Walta zničí kariéru, o což ostatně bez debat usilují už ve scénáři k Broukovi. I z tak idiotské premisy, jakou je mrkající či olej vystřikující Beatle (jenž se o polední pauze povětšinou baví tím, že svůj nárazník tvaruje do podoby úsměvu), šlo vydyndat dvacetkrát lepší gagy i dialogy. Netvrdím, že jsem se (čistě vzhledem k neskutečné dětinskosti) nebavil, ale smát se Herbiemu se zhruba vyrovná chichotání na účet prvňáčka, který si na pískovišti ztratil hrabičky a teď je hledá pod maminčinou sukní. Opravdu podařené vtipy jsou suma sumárum tři, a z toho pouze jeden bych se odvážil označit i za výborně zrežírovaný (scéna se škrábajícím zrcátkem) – zbytek bych doporučil předat grémiu policejních psychologů a přestupkové komisi. Protože špatný srandista může být kdekdo, ale nasadit fórky s IQ lidského nemluvněte, navíc po lékařské „péči“ vědců na Planetě opic, a přivinout je k bujnému poprsí Lindsay Lohan, může opravdu jen velice infantilní, maximálně nesoudný anebo ve vývoji notně opožděný jedinec. Nebo hůře: Studio Disney ve své moderní éře. Můj auťák Brouk není nejhorší film všech dob. Určité tempo mu upřít nelze (dosaďte si za „určité“ něco o chlup lepší než „katastrofální“) a letmé pročtení dialogové listiny plné těch nejohranějších frází, fráziček a megafrází (umocněných na druhou smrtelně vážným moralismem tvůrců), by předpokládalo snad definitivní úpadek dětského žánru. Ten sice padá, ale aspoň za ty bleskurychle jezdící autíčka a příjemnou dvojici Matt Dillon – Michael Keaton ho z kvalitativního septiku ještě naposledy vyhrabu.

Na horory koukám rád, ale máloco mě dokáže vyděsit tzv. "k smrti". Povede se to Kruhu (i americkému) a několika jeho japonským kámošům, ale americké horory spoléhající na podpásové audiovizuální lekačky jsou v posledních letech až příliš "měkké", dá se říct, že Vřískot na další desetiletí prakticky pohřbil žánr, který se jen horko těžko zvedá zpátky na nohy. Ale... ono to půjde, stačí do něj napumpovat trochu čerstvé krve. Nejdřív jsem se příjemně rozklepal u Saw a teď u White Noise, přičemž oba se snaží tvářit proklatě uvěřitelně a drahocenný pocit "tohle se může stát i vám" oba opouštějí (poněkud nešťastně) až v samotném závěru. A je to velká škoda, protože když Jonathan Rivers v podání Michaela Keatona (prošedivělý, nicméně solidně hrající) surfuje po rozhlasových a televizních vlnách, aby našel svojí manželku a zjistil, jestli má ještě něco na srdci, než odejde do nebe (třeba prozradit, kdo jí to vlastně zabil), chce se vám zneužít vaší televizi úplně stejně a zjistit, jestli Elvis opravdu umřel, nebo kdo sakra zabil J.F. Kennedyho. Režisér Geoffrey Sax, televizní veterán, to zkrátka uchopil za správný konec a měl štěstí i na herce. U scénáře bohužel snímek tvrdě náráží. Niall Johnson se odpíchnul od velezajímavého fenoménu EVP, ale u vybájených novinových článků jeho fantazie končí, takže pro jistotu zařídil různé vedlejší linie a šokující pointu. S každou další minutou se tak "brajgl" zvětšuje a když to celé skončí, pochopíte, že nic nechápete. Je to škoda, protože se na to moc dobře kouká a je tu pár fajn lekaček. Jen nad tím nesmíte přemýšlet. Myslím to upřímně. ;)

NO nic moc, na to jak o tom všichni básní. jsou mnohem lepší seriály

Oh, vidět ten film v imaxu byl pro mě neskonalej zážitek. Jo, mohlo tam být trochu víc děje, ale to všechno zahladil styl režiséra. Naprosto mě odrovnal konec filmu, hodinu potom mě ještě pálily oči

Cole Hauser je prostě magnet na špatné filmy. Ten člověk má určitý potenciál, ale jak je někde ohlášená jeho účast, větřím průšvih. U Jeskyně jde zatím o jeho "vrcholné" dílo. Báječná gumová monstra, úchvatná jeskyně, ve které může být na témže místě led i oheň, do toho se někomu dokonce povede umřít dvakrát a jedna cesta umí mít hned několik podob. Hvězdičku za scénu na skále a za Marcela lurese, kterého je pro podobné shity vyloženě škoda, 4 dolů za vše ostatní..

Málokdy se mi stává, že narazím na film, o němž by se dalo u piva vyprávět celé hodiny, ale při formulaci krátkého kritického hodnocení se najednou nedostává slov. Ano, Save the Green je výjimečný počin, jenž se stejně tak dobře příčí žánrovým zvyklostem, jako recenzentským škatulkám. Proto budu tentokrát ještě víc osobní a ve svém hodnocení nepokrytě „divácký“. Korejský divočák Jang Jun-hwan ve svém debutu ukázal, kam až může postmoderní filmové umění dospět: K absolutní hře, laškovnému matení odlupujícími se žánrovými slupkami, či roztodivné kombinaci absolutního využívání klišé i jejich úpěnlivému nabourávání. Pro tenhle film neplatí pravidla. Jun-hwan vám totiž s ledovým klidem vybarví to nejhlubší poselství o neudržitelnosti naší existence na Zemi, aby hned za roh nachystal past v podobě toho nejnastavovanějšího a nejdebilnějšího (pochopitelně záměrně) konce v celé historii kinematografie. Nejde přitom ani o autorovu nepopiratelnou realizační zručnost nebo všudypřítomnou sebeshazující ironii, ale spíš o pojímaní nebanálních otázek nebanální formou, v níž se plagiátorství a bezbřehá originalita setkávají se samozřejmostí menstruačního cyklu. Což není bonmot, ale neobratná snaha vyjádřit skutečnost, že StGP není ve svém blbnutí okázalý ani malicherný. Proč tedy „jen“ osm hvězdiček? K osobě Jang Jun-hwan mě sice s odstupem několika týdnů, během nichž ve mně myšlenky i filmařská hravost StGP pouze uzrávaly, váže obrovský obdiv, pocitu, že té kombinatoriky bylo místy příliš (na úkor prosté zábavnosti) a že se StGP při své krkolomné snaze překvapovat stalo chvílemi příliš snadno rozluštitelné, jsem se stále nezbavil. Do divácké extáze mi prostě něco chybělo.

Kdo viděl Kick-Ass nebude vůbec překvapen stylem vyprávěním, já jsem dokonce čekal na nějakou epic scénu, jako byla právě v Kick-ass a dočkal jsem se. Ovšem tento film beru spíše jako nostalgii na pravý gentlemany. Herecký výkony byli naprosto famózní, akční scény zvládl režisér i herci tak dobře, že jsem byl zaříznutý v sedačce a pomalu jsem nedýchal úžasem. Děkuju za skvělý kino zazitek

Tohle léto si producenti řekli, že nás horory přímo zasypou. Hned z fleku mě napadají tři tituly jen za poslední měsíc a možná bych napočítal i víc, kdybych nebyl tak líný ;). Věc se má každopádně tak, že i když je pořád na co koukat, kvantita většinou převyšuje kvalitu. Originalita začíná být totiž těžce nedostatkovým zbožím. Pokud netočíte remake, těžko máte šanci něčím výrazným zaujmout. Vrazi s hákem místo ruky nikoho nebaví, strašidelné domy už nejsou strašidelné a na hlasy ze záhrobí nikdo nevěří. Skeleton Key měl potenciál být jiný. Lepší. A taky že je. Ale zase jen o kousek ;). Režisér Světa podle Prota hází do éteru neotřelou zápletku s velkou škálou možných rozuzlení a atmosféra komorního venkova dodává jeho filmu příjemnou pachuť beznaděje. Aneb tam někde na konci světa si musí každý pomoct sám… Herci jsou velice solidní a i romantikou prosáklá Kate Hudson výrazně nevybočuje a když je potřeba, dokáže se tvářit správně vyděšeně. Vizuálně Iain Softley také boduje. Zrychlené kamerové nájezdy ala Michael Bay, titěrné technické detaily (zejména při odemykání dvěří) jdou ve šlépějích Davida Finchera a Softley si velice dobře uvědomuje i to, jak funguje souhra světla a stínu při děsivých lekačkách. Tohle všechno je ok, v rámci žánru dokonce nadprůměrně ok. Problém Klíče je ten, že se v něm celou dobu relativně nic pořádného neděje a pak najednou bum prásk, přijde finále jako víno. A hned po něm zatraceně působivá pointa (i když pokud koukáte na horory často, jednoduchou kombinatorikou se na ni dá přijít už někde za půlkou). Právě tenhle dravý přerod ilustruje, o kolik mohl být první poločas lepší. Režisér si dává až příliš načas, na to, že má ve skutečnosti k dispozici něco málo pod devadesát minut a ještě v půlce vlastně nevíte, co se bude dít. Chybí tu nějaký spínač, který by uvedl vaše nervy do pohybu a držel v takové té (ne)příjemné nejistotě, nahlodával, naznačoval. Takhle zůstal Softleyho počin mezi vyděšeným a spokojeným divákem jen někde na půl cesty. Což je ale v tomhle kvalitním řemesle pořád dost na to, abyste na něj vyrazili do kina, protože šance, že vás dostane, je mnohem větší, než že se letos na poli hororů urodí ještě něco šťavnatějšího.