Vakosik

Nečekal jsem, že se mi v seznamu deseti nejlepších bude vyjímat francouzský film, protože velká část z těch novějších, které jsem měl možnost zhlédnout, byla z mého pohledu jen podívanou pro snoby od režiséru, co si rádi hrají na filosofy, ale nemají na to. A už vůbec jsem nečekal, že mě takto odrovná francouzský film o lesbách. Ale stalo se. Život Adele sleduje jedno z nejobyčejnějších témat, srozumitelné většině z nás. Nefilosofuje, politicky nijak neagituje a homosexualita ve filmu nehraje žádnou roli. Pouze umocňuje zmatenost hlavní postavy, která se nemůže najít, její vztah by ale mohl být i heterosexuální a na příběhu by se neměnilo téměř nic. Hlavní hrdinky sice pochopitelně chodí na levicové demonstrace, ale mohli bychom jinak věřit, že se film odehrává ve Francii? Život Adele je excelentní téměř ve všem, co mě napadá, ale co bych vyzdvihl ze všeho nejvíce, jsou herecké výkony. To, k čemu režisér donutil dvě hlavní aktérky (a sexuální scény jsou ještě to nejmenší) je za hranou lidskosti a nedivím se jim, že už s ním žádný film točit nechtějí. Každá scéna je zahraná tak opravdově, že se člověku ani nechce věřit, že se kouká na film. Do jakého rozpoložení se herečky musely dostat při některých scénách, aby je takto zahrály, si nedovedu představit, protože to ve filmech opravdu není standard (několik následujících filmů, co jsem viděl, mi přišlo vyloženě špatně zahraných, řekl bych ale, že spíše právě pod dojmem z tohoto filmu). Dále oceňuju výbornou close-up kameru a scénář, který velmi logicky staví jednotlivé úseky děje, a vypráví velice silný příběh úžasným způsobem. Tři hodiny je zcela odpovídající stopáž, každá scéna má v příběhu své místo. Snad jen sexem se mohlo šetřit o něco více, protože to zbytečně strhává diskuzi tam, kam nepatří, což je škoda. Přestože jsem film nezhlédl jen jednou, ale nějakou dobu se rýpal v jednotlivých scénách, jeho další budoucí zhlédnutí nevidím moc pravděpodobně. Je to film nesnesitelně smutný, zároveň realistický, lidský a ta opravdovost ho dělá skutečně depresivním, jen tak to z hlavy nedostanete. Ale zážitek je to obrovský a na poli kinematografie a umění je to pro mě naprostá špička. PS: Nechtěl bych, aby můj výrok o francouzských režisérech zněl příliš rezolutně, například Gaspar Noé podle mě patří k nejlepším na světě, ale těch negativních zkušeností jsem měl hodně.

Řekl bych, že posledních deset let se seriálům vede tak jako nikdy předtím. Každý filmový fanoušek, který tuto formu zavrhuje nebo ho jen míjí, se okrádá o moc zajímavé projekty, kterých za tu dobu vzniklo tak velké množství, že to průměrný divák vzhledem k jejich časové náročnosti ani nemůže stíhat sledovat. I na tomto poli se totiž rodí výjimečná díla a Westworld mezi ně rozhodně patří. Skvělé se mu podařilo využít seriálové formy. Do filmu by se tak rozsáhlý příběh s takovým vyjádřením nenacpal a první série není pobídkou k druhé sérii, ale sama tvoří soběstačný celek, který by dával smysl i bez dalšího pokračování (jež má ale stále dveře otevřené) a takový postup u seriálu velmi oceňuji (délka projektu by podle mě měla být vždy předem ohraničená, jinak se z toho snaží jen ždímat peníze). Svých deset dílů využívá plně, bez zbytečné vaty. Zatímco u některých seriálů mám pocit, že to snad museli psát a měnit v průběhu, protože to v jisté části začne zabíhat do zcela nepodstatných, nudných odboček (a ztrácí to tak dech) jen proto, aby se naplnil počet dílů, Westworld je naplánován do puntíku přesně. Divák sice může mít pocit, že se vše odehrává jen v náznaku a mnoho věcí nedává smysl, ale v posledním dílu do sebe vše geniálně zapadne, všechny příběhové linie se spojí a hlavní pointa se odkryje až v posledních dvou minutách. Toto finále je natočeno tak úchvatně a se smyslem pro detail a s úžasnou atmosférou, že jsem si ho pouštěl třikrát a stále mě uhranuje. Herecké obsazení se také povedlo. Asi nepřekvapí, že nejčastěji se bude mluvit o Hopkinsovi, ale ten svoji postavu (pro mě nejzajímavější) zahrál brilantně a se svým charismatem se k ní perfektně hodil. Evan Rachel Wood umí z té něžné tváře přejít k ďábelskému, nepříčetnému pohledu, což se na konci, při proměně její osobnosti, hezky uplatnilo. Zde by měl být prostor pro nějaké výtky, co mě při sledování nudilo nebo zamrzelo, ale opravdu o ničem nevím. Jedná se o neobyčejně chytrý projekt, o perfektní, poctivou a promyšlenou filmařskou práci se skvělými dialogy. Těch deset hodin tomu obětujte!

Pět hvězd spíše za to, že v naší kotlině je to s filmy už dlouhou dobu velká bída, a po přehlídce netalentovaných režiséru jsem moc rád viděl film, co má svůj styl a originalitu. Další plus přičítám za to, že někdo konečně natočil dobrý film ze dneška, protože je to právě současnost, se kterou si naši filmaři neví rady a raději neustále loví příběhy převážně z dob totality. Hodnocení na této stránce nerozumím.

Příběh filmu by se dal zasadit do dvou částí. První část se odehrává ve válce v Afghánistánu, v táboře dánské jednotky, která se musí vypořádávat s bojůvkami s Talibanem a jeho minami rozsetými po okolí. Ačkoliv je tato část skvěle natočená, vypadá realisticky a s dostupným rozpočtem je z ní vytěženo maximum, je spíše podkladem pro druhou polovinu filmu, protože hlavní motiv přichází až na konci první části a jeho podání teprve dělá tento film opravdu silným a výjimečným. Velící důstojník jednotky Claus je svou zemí obviněn z válečného zločinu, kterého se dopustil, aby dostal své vojáky z obležení, nikoli však úmyslně ale s vědomím, že jeho rozhodnutí takové riziko obnáší. Střet jeho dvou rolí – vojáka, který by měl nést zodpovědnost za katastrofu, již za sebou zanechal, a otce, který by svým dětem a manželce z vězení moc nepomohl – vyhrává pod tlakem rodiny otec a Claus se rozhodne za asistence právníka u soudu lhát a tvrdit, že měl od svých spolubojovníku echo o pozici nepřítele. Tento morální rozpor se odehrává v jinak slušném a čestném člověku, jehož špatné rozhodnutí učiněné během pár sekund lze pochopit a vcítit se do něj stejně, jako do jedenácti mrtvých lidí, kteří s konfliktem neměli co dočinění. Co je v této situaci dobré a správné si proto nedovolím tvrdit, nikdo z nás by nechtěl být takové zodpovědnosti vystaven a ne vždy si člověk může vybírat mezi dobrem a zlem. Tobias Lindholm podává toto téma úžasně čistým způsobem, bez zbytečného sentimentu a zaujetí. Potvrdil roli skvělého scénáristy, scénář má hlavu a patu, logicky postupuje až do finálního rozsudku, soustředí se na jedno téma a dostane z něho maximum. Už tak dobrý Únos přeskočil Boj ještě o pár čísel a já jsem si rád opět potvrdil, že dánským filmařům již dlouhou dobu v Evropě nikdo nemůže ani zdaleka konkurovat.

Film s otevřenými až pornografickými scénami má dva problémy. Ještě před jeho uvedením vyvstává otázka, zda nechce být režisér za každou cenu kontroverzní a scény nejsou samoúčelné, a taky se na něj nalepí úchyláčci, co jsou celí žhaví, že jdou do kina na porno. To je jediná paralela s Trierovou Nymfomankou, jakoukoli další nevidím. Jako přípravu na Love jsem si pustil Enter the void a přesvědčil se, že Noé je režisér schopný a velmi originální. A protože jsem se nešel do kina na Love dívat na kontroverzi, ale na film, mohl jsem vidět jeho další úžasný počin, který má hlavu a patu, má příběh i myšlenku. Líbila se mi perfektně zapadající hudba, skromné záběry i skvěle vymyšlené dialogy. Otevřených scén je tu sice požehnaně a skryté není vůbec nic, ale jsem přesvědčený, že všechny slouží filmu, nejsou tu proto, aby šokovaly (na světě už ale bylo publikováno tolik „zvrácených“ děl, že šokující už dnes nemůže být snad nic…). Love je pro mě o zamilovanosti, nikoli o lásce a sexu, o tom, jak vášeň a touha poznávat přespříliš s sebou nese riziko tvrdého pádu. Napadá mě několik paralel se spoustou filmů, které měly podobné téma, ale nedostaly nálepku kontroverzní, což bude asi největší prokletí tohoto filmu, protože svrhává diskuzi pouze na otázku, zda je to umění, nebo porno. Za mě je to umění, které pouze nic neskrývá a je doprovázeno pár nezvykle otevřenými scénami.

První série pro mě byla zjevením, už první díl mě vtáhnul do úžasné, stylové atmosféry a těšil jsem se na následující díly. Vystřízlivění přišlo kolem pátého dílů, kdy jsem měl pocit, že se tempo na začátku přeci jen přepálilo a do příběhu se vmísily rodinné problémy detektivů a jiné kraviny jen proto, aby to nakonec dalo osm dílů. Celkově slabší rozhřešení záhady v posledním dílu mi pocit moc nezlepšilo. Vzhledem k excelentní první půlce to pro mě bylo velkým zklamáním a na druhou sérii už jsem se nechystal. Názor jsem změnil až s informací, že nebude nijak navazovat na první (což považuju za dobrý nápad, protože nemám rád příliš dlouhé seriály) a budou v ní obsazeni jiní herci. Druhá série se v mých očích poučila z první, rozjíždí se pomalu, ale postupně vtahuje víc a víc a i vedlejší příběhy zde mají nějaký význam (vyvíjejí se od počátečních dílů na rozdíl od první série) a jsou celkově povedenější. Přesto mi dojem z ní zkazil přehnaný závěr, který chtěl být velkolepý, ale připomínal mi spíše akční filmy z béčkové kategorie. True detective je velice originální seriál, který má skvělý styl, oceňuju dobrou hudbu (však ji má taky na svědomí výborný hudebník), temnou, záhadnou atmosféru, nic podobného jsem dosud neviděl. Ale obě série mají podle mě zbytečně velké vady na kráse a štve mě o to více, že se jedná o opravdu dobrý počin.

Spousta vyhrocených situací je do filmu zasazena jen proto, aby ho udělala akčnější, emocionálnější. Agenty tajné služby si přesně takhle nepředstavuju, nevěřím, že by někdo tak labilní mohl dělat takovou misi pro Mossad. Po dobrém rozjezdu přišlo velké zklamání, které vygradovalo až úsměvnými posledními scénami, kdy si staří agenti uvědomili, že už s tou lží prostě nedokážou žít. Zajímavý námět, nicméně zbytečně znásilněný.

Celkem dobře natočený film, s pěkným prostředím, ale beze smyslu. Nechápu, co se stalo impulsem pro natočení, proč se režisér rozhodl natočit film, který od začátku nespěje nikam, jen sleduje dva, později tři lidi, jejichž příběh začíná i končí tím, že se někomu vloupou na horskou chatu a roztáčí tam party za cizí útratu. Konec mi připadal jako utnutý uprostřed děje. [50. MFFKV]

Pro mě možná největší překvapení letošních Varů, na debut těžké téma, které je podané velmi vyzrálým a upřímným způsobem. Snad jen zpěvačku (údajnou hvězdu polské scény), která byla někdy (bez nějakého významu) přímo v záběrech, bych asi oželel. Na festivalu se vyplatilo zůstat na diskuzi s tvůrci. [50. MFFKV]

Jestliže film přežije devadesát let, je němý a stále se lidem líbí, už to svědčí o jeho nepopiratelných kvalitách a netřeba více dodávat. Nově vytvořená hudba by nebyla špatná nebýt hloupých textů, jimiž je film v podstatě komentován zpěvem. Němý film rozhodně nemusí být komentován a ani mě nezajímá, co si o ději a postavách myslí zpěvák skupiny The Tiger Lillies, kterou stejně jako většina lidí neznám. [50. MFFKV]