CaptNemo

Tohle jsem objevil díky náhodnému surfování na BBC iPlayer a nemůžu to dostat z hlavy. I v dnešní přehnaně korektní době, kdy se tvůrci geniální Malé Velké Británie museli omluvit za svou "nekorektnost" se může objevit humor, co vás (nebo aspoň mě) vystřelí z pantoflí.

Opravdu skvělé. Jemnější a propracovanější než poslední adaptace. Black and white ladění perfektně sedne, každý obraz je dokonale promyšlený. Kouká se na to výborně. Ripley Andrewa Scotta není šílený psychopat jako v podání Matta Damona, spíš je to emocí prostý znuděný asociál, kterému chvílemi i držíte palce. Jediné, co se nepovedlo, je obsazení nebinární osoby do role Freddieho Milese. Všichni vidíme, že to je fyziologicky žena, všichni to (i v dabingu) slyšíme, ale tváříme se, že to je muž. Kdyby se osoba i v rámci seriálu profilovala jako nebinární, OK. Kdyby po pitvě lékař zvolal "byla to žena!", OK. Ale aby se i do obsazení klasického příběhu z 60. let promítala násilná genderová korektnost, to je zbytečné a rušivé. Jak říkáme spolu s Joanne Rowling - chromozomy neukecáš. Netflixu držím palce, aby měl i přes zřejmě menší diváckou odezvu, než je u svých seriálů zvyklý, dost odvahy jít do druhé série.

Tohle se opravdu povedlo. Konečně pohádka, co má nápad, ducha a originální zpracování. A herci zde opravdu hrají!

Tuhle dadaistickou muzikálovou psychedelii postrádající logičnost a uvěřitelnou emoci že stvořil režisér úžasného Paddingtona? Všechno, co fungovalo tam, Wonka postrádá. Když Paddington lovil z klobouku marmeládový sendvič, bylo to kouzelné, Wonka loví odkudkoliv cokoliv a je to jedno. Po původním Karlíkovi a továrně na čokoládu jsem měl okamžitě chuť zakousnout se do hořké tabulky, po Wonkovi mě chuť na sladké na nějakou dobu přešla. Děti se těmi barvami a tunami cukrovinek bavily určitě královsky, já ne. Vrcholem blbosti byla podojená žirafa.

Proč, k čemu, na co?

Vcelku sympatický počin německé produkce, který však až příliš okatě kopíruje své úspěšnější (a lepší) předchůdce. Hlavní hrdinka je ze 3/4 Villanelle z Killing Eve a z jedné připomíná 11 ze Stranger Things. Ani zdaleka však v sobě nemá šílenost, charisma a eleganci první z nich, ani odhodlání a sílu té druhé. Těžko říct, co konkrétně dělají tvůrci špatně, ale tohle je prostě slabší odvar, chybí skutečné napětí i originální humor. Dimitrij Schaad, který se shodou okolností objevil už v jedné epizodě zmíněného Killing Eve, představuje policistu, který jakoby vypadl z komedie Dva nosáči tankují super. Jinak motiv roztomilého nešiky, který má kvůli hlavní hrdince problémy v manželstvi, je opět vybrakován z geniálního britského seriálu. Dlužno říct, že Shaad charisma má a díky tomu si většinu scén s nepříliš výraznou hlavní představitelkou ukradne pro sebe. Podmanivé syntezátory 80. let tvoří slušný hudební podkres, jenže po prvních Stranger Things už tohle najdeme na každém rohu. Na druhou stranu toho všeho - na Němce to je velmi, velmi dobré.

Mě by zajímala jedna věc - na čem zrovna jela schvalovací komise. Nebo ČT nic takového nemá?

Nuda bez napětí a humoru prvních dvou dílů - takové dětské mojito bez rumu. Miniscénka se Sigourney a Billem v titulkové scéně je jednoznačně to nejzábavnější, co film za 2 hodiny nabídne.

Chvílemi civilní, chvílemi úsměvné, mohl to by být takový příjemný český televizní průměr. Veškerou snahu o cokoliv však spolehlivě válcoval cimrmanovský výkon manželky hlavního hrdiny, který připomínal slavný dialog "předseda - papírník" z filmu Trhák. Tady však tvůrci rezignovali na důležitou podmínku angažmá dřevěných herců do filmové tvorby: "Toho přemluví někdo jinej...". Jinak na komedii málo vtipu, na krimi málo (žádné) napětí. To je ale právě ten český televizní průměr.

Problém spousty hororových příběhů je, že vidíte, co už jste viděli, a máte pocit, že poprvé se to povedlo lépe. Tady bylo nosné téma, slušný rozjezd, pak přišlo pomalejší tempo a zhruba od šesté části jsem si začal hrát s mobilem a dokoukal jsem jen ze slušnosti. Postavy, co měly potenciál, mi postupně začaly být jedno. Během osmi dílů (stačilo by s přehledem pět) jsem zaznamenal pár žánrových déjà vu, které ve finále korunovala scéna jak okopírovaná z pohádky Princ a Večernice. Tam to ale bylo mnohem napínavější... Na druhou stranu bych rád vzkázal některým kolegům recenzentům, kteří mají potřebu se tady s námi dělit o své duševní výkaly, že tak nepovedené, jako jejich vulgární slovní exhibice to teda rozhodně nebylo.