CaptNemo

S australskou kinematografií mám trochu problém. Až na výjimky jako Muriel se vdává mi jejich snímky přijdou takové nedotažené. Tam, kde by Britové vykřesali ze zajímavého tématu malý drahokam, zůstanou Australané na půl cesty. Přes všechny nápady jsem se nakonec nudil.

Tak tohle mi neskutečně sedlo. Britský humor dotovaný americkým rozpočtem vyšel na jedničku. Postavy praštěné, ale uvěřitelné, zápletka divoká, ale nápaditá. Megan Mullally alias Karen ze seriálu Will a Grace k nepoznání - a opět skvělá. Jediné, co mrzí, je absence druhé řady, na kterou bylo našlápnuto. Na rozdíl od bezzubých megasérií na Netflixu, jejichž počty řad stoupají úměrně jejich nudě, se pánové ze Sky1 a NBC rozhodli dále neinvestovat do projektu, který baví a světe div se - má i hloubku.

Přirozená a půvabná Táňa Pauhofová v nepřirozeném utahaném příběhu. Očekávání byla velká, ale výsledek je (po dvou dílech) rozpačitý. Kašírované obrazy nedávají dohromady ucelený děj, postavy jsou divákovi vcelku jedno. Strnulost většiny herců i jednotlivých záběrů mohou být buď vědomým odkazem na styl, kterým se natáčely detektivky v 70. a 80. letech, nebo bezradností nepříliš zkušeného režiséra. Sázel bych spíš na to druhé. Tohle je možná minisérie evropského stylu, ale srovnávat se můžeme jen se zeměmi, které jsou na tom filmařsky nedormle jako my. Na britské, francouzské či severské krimi to nemá ani náhodou, Až na tu Táňu. Díky ní hvězda navíc.

Po letech sleduji znovu a až to skončí, nevím, co budu dělat bez Karen. Ano, ona je závislá na všem možném a já jsem zásvislý na ní. Klobouk dolů před dabingem, česká Karen je lepší než originál.

Tady samá chvála a já se u toho nudím :-( To, co dokázali Švédi s Mostem - skvěle propojit severskou zasmušilost s mainstreamovým pojetím televizní zábavy - se Norům nedaří.

1. pokus: To se prostě nedalo vydržet. Leckterý studentský film má víc invence a tahu na branku, než tahle oblastní předváděčka plná plochých figurek vršících za sebe banalitu za banalitou. O to horší to je v případě, když ani dobří (a v případě paní Janžurové nejlepší) herci nedostanou pořádný text. Zatímco u seriálu Neviditelní se těším na každou hlášku a panu Bajgarovi tleskám, tady jsem to s pocitem trapna za všechny zúčastněné po 30 minutách vzdal. 2. pokus: Tak nějak jsem to dokoukal a pousmál se asi dvěma hláškám Pavla Lišky, tak z odpadu měním na jednu hvězdu. Víc už ale ani ťuk.

Meryyyyl! Byla na zabití, ale ruku na srdce - neměla vlastně ve většině věcí pravdu?

Že současná (měřeno v kontextu doby po roce 1989) česká televizní tvorba až na pár výjimek, které však většinou zaštítil někdo ze zahraničí (Hořící keř), nedosahuje ani evropského průměru, jsme si už tak nějak zvykli. Takové to "malé, ale naše" v řadě případů funguje. Buď tam máme trochu toho našeho humoru, nebo to táhnou schopní herci, prostě to bývá nějak tak koukatelné. Co na tom, že občasné ukázky seriálů z Polska, Maďarska, Ruska a nedávno dokonce i z Rumunska mají lepší kameru, lokace, scénář a hlavně atmosféru? Tohle my neumíme, a protože ani nemáme ambici dělat v tomhle směru díru do světa, tak to ani umět nepotřebujeme. Nová série s názvem Sever bude však podle prvního dílu mizerná i na český průměr. A to si dovolím tvrdit i po tom, co jsem to po 20 minutách přepnul. Nefungovalo tam vůbec nic - od nalezení mrtvoly a přes scénu v manželském loži nasnímanou stylem, o které jsem myslel, že u nás skončil v 90. letech, až po amatérský výstup herců/neherců ve výslechové místnosti. Tam by se měli ocitnout jak tvůrci, tak vedení ČT a zpovídat se z toho, jak je možné, že se něco takového za veřejné peníze natočí a navíc pak překládá divákovi v hlavním vysílacím čase. Zatímco prvotřídní světově uznávaná série Panství Downton putovala během let ve vysílání premiérových řad v ČT z místa na místo, tahle bizarnost opsaná ze všeho možného, co u nás v posledních letech vzniklo, má k dispozici primetime. Ona fleecová mikina vypadá možná zajímavě jako gesto na Hradě, ale když stejným způsobem prezentujete divákovi detektivní příběh, je to ostuda.

Tak zprvu to skutečně vypadá, že si divák bude pamatovat hlavně Brada Pitta, který si i v 55 může sundat tričko a pořád je to tam, nebo nebesky sladký úsměv Margot Robbie. Na všechno je tady dost času, ale je to proto, aby překvapivé finále bylo ještě překvapivější. Kromě zmíněných odkazů pro nejzanícenější filmové fandy si Tarantino tentokrát užívá i boření nejrůznějších scénáristických klišé, to všechno zabalené do krásně koutatelného retra. Vlastně by se dalo říct, že Quentin tentokrát dělá všechno pro to, aby diváka potěšil. Já jsem spokojen.

Spíše zklamání. Velké načančané nic, jehož únosná stopáž by byla tak hodinu a půl. Atmosféra klasické Agathy se ztratila někde mezi barevně přehnaným ateliérovým schodištěm a "komorou hrůzy", kterou si tvůrci vypůjčili z American Horror Story - Asylum. Nic proti flashbackům, ale pokud se opakuje stále to samé, nastupuje nuda. V panoptiku bezkrevných postav zcela si sympatie diváka měla šanci získat skutečně jen matka Rachel. Mám však pocit, že Agatha to napsala trochu jinak…