Frankie

K úplné dokonalosti tomu scházelo pouze jméno Danikena v titulcích, ještě pomalejší tempo a ufon hovořící o síle lásky.

Zkratkovitě přežvýkané páté-přes-deváté, jenž si nezazlouží prakticky v žádném ohledu divákovu pozornost. Zajímavé je, jak se popírání mýtů obrací proti autorům samotným, kteří si pečlivě budují svoji metanaraci nárokující si onu Pravdu. Opět známé symptomy každého všeřešícího a průzračného receptu na pochopení světa; nezpochybnitelná dualita dobra x zla a především obrazy (možného) zlatého věku a doby temna minulosti i současnosti - to vše představeno v zákeřné dramaturgii "šoku" a "jó ahá efektu". Blbé, průhledné a východiska sloužící pouze k omluvě nenaplněné existence u pasivnch jedinců...................................... Potenciální úspěch podobných "dokumentů" je možný pouze za dvou předpokladů; chaosem postmodernity a línou neochotou mas se do tohoto kotle idejí ponořit. Jednoduchá řešení jsou potom ta nepřitažlivější. A to je zábavné a vlastně i v otázce po svobodě člověka příjemné zjištění. ;)

Charakteristický tvůrčí rukopis Jana Švankmajera se odráží i v této variaci na putování Alenky říší fantastična, světa neuchopitelného, bizarního a takřka hororově vyhlížejícího. Alenka zde, ve vesmíru bez kauzálních příčinností a důsledků, působí jako cizorodý prvek, přesto jí erupce omračujících setkání a zážitků nezbavuje čehosi člověčího. Je to sen, ale ne pouhý sen. Kdo sní ten žije a poznává, neboť někdy „musíme zavřít oči, abychom konečně viděli“.

Koncept vtipné satiry na totalitu dovedl Podskalský do dokonalosti. Zrcadlo je to ale nejenom legrační, ale vlastně bytostně zrůdné. "Pravda" je tu jenom nástroj manipulace, regulativ systémového pořádku. Když už nemůže být Dobro (Bílá paní) vyvráceno, je začleněno do struktury, zneužito a zprzněno. Totalita totiž vyžaduje homogenizovanou lidskou hmotu, bez subjektivity, ale s neposkvrněným kolektivním vědomím. Kdo naruši její jednotu (svědek „metafyzickeho“ Dobra Brodský) musí být jako nebezpěčný „agent narušitel“ označkován, pokárán a „léčen“ – zbaven důstojnosti. To se nakonec v tomto případě pod tlakem násilné společenské doktríny daří (Brodský peskující dítě za „lež“), režim zahlazuje stopy a obnoví dokonalost, zde pod praporem studeného pragmaticky uvažujícího vědeckého socialismu, přesto nám tu Podskalský nechává prostor k uchování naděje na autonomii přesvědčení individua (umravněný Brodský divící se, že tu most vlastně žádný není). Malá, ale přeci naděje, neboť pochybnosti lidské jsou cestou z jakékoliv společenského znásilnění. Proto není žádných mříží, ze kterých by se Dobro nemohlo dostat a bezelstně si na nás občas zamrkat.

Je možná až žádoucí pohlížet na tento dokument nikoliv jako na jakýsi politický testament, ale spíše jako na fresku o muži, jenž moci čelit neumí a vlastně ani nemůže, protože ví, že "demokracie svazuje ruce těm, co to myslí dobře a těm ostatním poskytuje neomezené možnosti". Dokument se silnými momenty ukazuje, jakých mimořádných morálních i intelektuálních kvalit Havel dosahoval a které mu byly paradoxně ve výkonu funkce prokletím. Přesto duch občanské společnosti, která se tehdy v bolestech rodila, bude vždy upomínat na svého strůjce, občana Václava Havla. Filosof na trůn nepatří a Havel nebyl vyjímkou, vyjímkou byla zmatená doba do níž nás dějiny uvrhly a která nám tak dala pocítit závan satisfakce po dehonestující minulosti.

Baseň o bloudění, ztrátě nevinosti a pochopení. I tady, podobně jako v dalších černobílých eposech, v Trierově Evropě či Coenovic Muži, který nebyl, je pozemské putování našeho hrdiny lemováno kafkovskými absurdními situacemi, které ukazují v detailu komičnost a paradoxnost života, v celku pak tragičnost a existenciální skepsi vedoucí k nevychnutelnému zániku. ........................... Podstatná je pouze to, co se člověk naučí, co prožije a pokud se s tím vším smíří. Náš hrdina, nesmělý účetní, prožívá duchovní proměnu; s vědomím svého blížícího se skonu počne utvářet život odvážný, stává se psancem nejenom čistě formálním ale začne na tuto svoji (vnucenou) roli i aktivně reagovat - začne žít autenticky. Musí, protože to tak má být. Ztrací tak svou nevinnost, aby svým prozřením získal nevinnost vyšší - nevinnost tvora, který neměl na výběr a přistupuje pouze na to, jaké karty mu osud rozdal, tak jak pravil Arthur Schopenauer .................... Střelná rána v srdci Williama Blake nám má připomínat neoddělitelnost života a smrti a jejich společnou podstatu. Mrtvý muž je každý z nás; jsme odsouzeni jako jediné bytosti pod Sluncem žít s vědomím konečnosti našeho bytí ..................... Jenom poznámka na okraj; básník William Blake (1757 – 1827) byl manicheista, člověk který vidí rovnocenost mocností zla i dobra, kdy bez jednoho nemůže být druhé a myslím, že do jisté míry se to promítá i do Jarmuschova filmu, hlavně v osobě indiána který vidí svět jako věčný cyklus zrodu a zániku a stěhování duší. Druhá poznámka jest odkazem na pozoruhodný projekt skupiny Ulver, které se v roce 1999 podařilo hudebně skvěle zpracovat Blakeovu báseň "Snoubení nebe a pekla" (Themes From William Blake's the Marriage of Heaven & Hell).

Doba, která nebyla určena snílkům. Věřme, že ta naše Evropa bude k našim snům shovívavější a nenechá je bez slitování utopit v moři beznaděje . A já doufám, že alespoň toto mé přání mi nikdy nebudeš chtít vzít, pane režisére.

Názorná ukázka, jak se metafyzická hloubka křesťanství může vyprázdnit a kdy se z takového křesťanství může stát pouhá opora či zástěrka pro ideologickou manipulaci. Možná je důležité připomenout, že fakt, že se jedná o křesťanství je až druhotný. To zde vystupuje pouze v roli jakéhosi pervertovaného náboženství, jehož samotným jádrem je ale vyhraněná nacionalistická a politická doktrína. A tohle jádro může vzniknout kromě zprofanovaných totalitních režimů prakticky kdekoliv - viz. ekoteroristi, některý feministický postoje či nově se rodící tzv. ageismus......Nicméně okamžiky, kdy je malým dětem brána svobodná vůle a stávají se z nich poslušné figurky na šachovnici v "boží armadě", která má vyhrát "svatou válku", neboť oni jsou ti, kdo "mají pravdu", jsou opravdu zaražející. Zaražející hlavně v tom, jak civilně jejich náboženský "generál" (Becky Fisherová) působí a jak pochopitelné jsou pri letmém pohledu jeho úmysly. Dobrota Boží je opět zaklínadlem v místech, kde vlastně dočista absentuje. Pokolikáté už?

Cocteaova poslední filmová báseň. Pod silnou a těžce stravitelnou vrstvou symboliky a alegorií, probíhá iniciační pozemské putování básníka z "bezčasí", odsouzeného "aby žil".

Bezmála dokonalý triumf Nolanova umu odvyprávět komplikovaný příběh složitým způsobem s elegancí spanilé baletky. Svár obou soků postupně graduje do nebeských filmových výšin, na kterých sice Nolan film udrží až do závěrečných titulků, v něčem přesto značně zaváhá............ Sledujeme stupňovanou posedlost lidské pošetilosti, jenž je destruktivní, paradoxně ale i tvůrčí. Uhlavní soupeř se obvykle stává vlastně nejbližším spojencem v usíli a motivaci zdolávat nezdolatelné. Okamžik, kdy boříme myslitelné hranice, je také okamžik velkých obětí, pro které často nemáme v našem rozvrhu místo. Je toto daň za lidskou zvídavost a pokrok? Nebýt temných úmyslů, kdo ví, nikdy bychom třeba neobjevili teleportační/duplikační stroj. Nolan ale neukáže tragickou osudovost takového počínání v celé své velikosti, uchýlí se pouze k mechanickému a osvětovému exkurzu proč, jak, kdy a kde - je to pro vyznění příběhu ale skutečně důležitý? Nolan tak vyměnil magický překrok k cestě za pochopením za iluzorní hru s již značně přepointovaným divákem. Abdikoval na možnost, aby se jeho trik stal opravdickým kouzlem.