Réžia:
Jean CocteauScenár:
Jean CocteauKamera:
Roland PontoizeauHrajú:
Jean Cocteau, Yul Brynner, Lucia Bosé, Charles Aznavour, Claudine Auger, François Périer, Daniel Gélin, Jean-Pierre Léaud, Jean Marais, Pablo Picasso (viac)Obsahy(2)
V Orfeově závěti, svém posledním filmu, vyhotovil Cocteau (tři roky před svou smrtí) jednu z nejkurióznějších závětí, jaké po sobě kdy který umělec zanechal. Splynutí mytického básníka s moderním klasikem je tentokrát naprosté – Cocteau hraje v hlavní úloze sám sebe, někdejší interpret mladého Orfea Jean Marais na sebe vzal podobu krále Oidipa... zbytek obsazení je stejně překvapivý jako výmluvný. (NFA)
(viac)Recenzie (14)
Cocteau jen a jen potvrdil svá úvodní slova: "film je obdivuhodný prostředník poezie". A kdo by to jiný mohl v praxi potvrdit, než poeta triumfující i ve všech ostatních sférách poezie. Básník balancující svůj život a dílo s vědomím, že se obojí již brzy uzavře, dochází s vědomím smrti k zdroji vší poezie, která skrze smrt a obětování básníka může stvořit květinu. A ta zrudne až s krví básníka. P.S. Nedělejte tu stejnou strašnou chybu jako já a nejdříve si sežeňte především Cocteaův film Orfeus (1950), ušetříte si časté spekulování o tom, co vám při sledování asi uniká za významy při četných autobiografických symbolů, vycházejících často z tohoto filmu. Ale i když divák všechno nepochopí a že četné komentáře, ať již pronesené přímo Cocteauem či jeho voice-overy (to krásně mimo jiné symbolizuje básníka nejen jako tvůrce díla /pozice vypravěče/, ale i jako aktéra pohlceného jeho dílem a vlečeného jeho zákony /Cocteau jako postava ve filmu/) vybízejí k opakovanému zhlédnutí, nemusí mít strach, vždyť přece "nesmíte chtít vědět vše!" ()
...vždycky si při vzpomínce na toto vybavím Eliotovu zlomyslnou poznámku ke Cocteauovi: "...jiskřil duchaplností... ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to jen zkouška na nějakou významnější příležitost" (Robert Craft, Igor Stravinskij, Deník ze společných cest, Supraphon, Praha-Bratislava, 1968, str. 35). V podstatě pak souhlasím s uživatelem mortak - je to hodně narcistní, nesourodé, teorematické. Nemluví to bez znalosti odkazů a i ty jsou podle mne vymyšleny asi tak, jako kdybych otevřel encyklopedii, zabodl prst a heslo použil do filmu - neprožité je to slovo... Samozřejmě některé postupy jsou z pohledu banality běžné kinematografie hodnotitelné jako výsostně nové, případně úžasné. Nicméně statičnost, staroba a především určitá bezvýznamnost - ve smyslu "bez tahu na bránu" "beze smyslu" - tohle všechno tu novost sráží. Lehkost francouzského espritu se všemi klady i zápory. ()
Film-báseň odkazující na Cocteaův předešlý film Orfeus. Úvahy o životě, poezii a básníkovi. Básník z 18. století (moc sympatický herecký výkon samotného Jeana Cocteaua) uvízl v cestování časem a vyhledá proto vědce, který mu umožní znovuožít v současnosti. Protože ale do tohoto světa nepatří, putuje v šerém bezčasí světem přízraků. Doprovází ho Cégeste, postava z filmu Orfeus. Putují přízračným světem a zažívají těžko popsatelná a mnohoznačná dobrodružství. Setkají se s Heurtebisem (Křehomráz) a princeznou, kteří za trest soudí jiné lidi. Později se básník setká sám se sebou, v kafkovské scéně ho sekretář (Yul Brynner) ujišťuje, že ještě pár minut a setká se s ministrem, prezidentem a králem, kteří ale nikdy nepřijdou. Nakonec se setká se smrtí (v jednom záběru se tu objeví Pablo Picasso) a odchází do podsvětí, cestou míjí oslepeného Oidipa (Jean Marais). Básník má zpočátku dobový kostým, ale v novém světě má i nové šaty. Postupem času je směšován se samotným Cocteauem (mluví o „svých filmech“, policisté chtějí autogram). Film vynalézavě používá záběry pozpátku. V roli třináctiletého vědce se mihne mladičký Jean-Pierre Léaud. ()
Orfeova závěť je podmanivým rozžehnáním se Jeana Cocteaua se světem vtěleným ve film, čili: s proteovským zrcadlem pravdy a snu. Motivy a obrazy využité v jeho starších snímcích se vracejí a mytologie lidského života, dosud jen tichou archeologií ošetřované střepy, se skládá ve velkém dramatu Života a Lásky, jejichž pravým jazykem je Umění. Ač závěť je to dílo mimořádně vitální, dynamické, a to i přesto, že jej povléká stříbrná moudrost. Ostatně, jak napsal Ramón Lull ve své Knize o Příteli a Miláčku, když se ptali Přítele, „v kom je láska větší, zda v Příteli, jenž žije, či v Příteli, jenž umírá?“ – Odpověděl, že v Příteli, jenž umírá. – Proč? – Poněvadž nemůže býti větší v Příteli, jenž umírá z lásky, a může býti v Příteli, který z lásky žije.“ ()
Seminární práce studenta druhého ročníku filosofie. Cocteau se zuby nehty drží romantické představy umělce a snaží se najít výměr básníka. Jenže jeho "ponor" do duše je vlastně mělký a banální - bez ladu a skladu vrší na sebe Junga (archetyp v moderní době), Augustina (duše jakožto spojnice minulosti a budoucnosti), reflektuje spor vědy a mystiky (rozhovor s vědcem), homosexuální kult oduševnělé mladosti (Symposion)... pokud se někdo chce na sebe zálibně dívat, od toho je tu zrcadlo, a nikoliv film. ()
Galéria (8)
Fotka © Madman Entertainment NZ
Zaujímavosti (3)
- Ve snímku se mihne Cocteaův přítel, Pablo Picasso. (Arbiter)
- Film je závěrečným dílem trilogie. První díl nese název Krev Básníka, druhý pak Orpheus. (Arbiter)
- Film vznikl na motivy Cocteaovy vlastní divadelní hry. (Arbiter)
Reklama