Orfeova závěť

Jeden by si myslel, že to bude intelektuálně nesmírně náročná slátanina pouze pro Cocteaua a pár jeho blízkých.. a ona je to přitom taková milá legrácka pro každého (chvílemi se mi zdálo, že Jean a Jára neměli společné jen iniciály). Zabývat se tím, jestli Cocteau byl nebo nebyl příliš zahleděný do sebe, je podle mě plýtvání časem. Chci-li natočit film, snažím se najít co nejzajímavější téma. Jsem-li já sám dost zajímavý, proč to točit o někom/něčem jiném? Je tu pochopitelně spousta vážných momentů k zamyšlení („If you wait long enough.. you change into a waiting room.“), stejně jako více či méně vyvedených vtipů (intelektuální milenci jsou skvělí.. a ten pes.. ten PES!). Jo, tohle budu chtít vidět znovu. (04.10.2011)

...vždycky si při vzpomínce na toto vybavím Eliotovu zlomyslnou poznámku ke Cocteauovi: "...jiskřil duchaplností... ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to jen zkouška na nějakou významnější příležitost" (Robert Craft, Igor Stravinskij, Deník ze společných cest, Supraphon, Praha-Bratislava, 1968, str. 35). V podstatě pak souhlasím s uživatelem mortak - je to hodně narcistní, nesourodé, teorematické. Nemluví to bez znalosti odkazů a i ty jsou podle mne vymyšleny asi tak, jako kdybych otevřel encyklopedii, zabodl prst a heslo použil do filmu - neprožité je to slovo... Samozřejmě některé postupy jsou z pohledu banality běžné kinematografie hodnotitelné jako výsostně nové, případně úžasné. Nicméně statičnost, staroba a především určitá bezvýznamnost - ve smyslu "bez tahu na bránu" "beze smyslu" - tohle všechno tu novost sráží. Lehkost francouzského espritu se všemi klady i zápory. (15.03.2012)

Cocteau jen a jen potvrdil svá úvodní slova: "film je obdivuhodný prostředník poezie". A kdo by to jiný mohl v praxi potvrdit, než poeta triumfující i ve všech ostatních sférách poezie. Básník balancující svůj život a dílo s vědomím, že se obojí již brzy uzavře, dochází s vědomím smrti k zdroji vší poezie, která skrze smrt a obětování básníka může stvořit květinu. A ta zrudne až s krví básníka. P.S. Nedělejte tu stejnou strašnou chybu jako já a nejdříve si sežeňte především Cocteaův film Orfeus (1950), ušetříte si časté spekulování o tom, co vám při sledování asi uniká za významy při četných autobiografických symbolů, vycházejících často z tohoto filmu. Ale i když divák všechno nepochopí a že četné komentáře, ať již pronesené přímo Cocteauem či jeho voice-overy (to krásně mimo jiné symbolizuje básníka nejen jako tvůrce díla /pozice vypravěče/, ale i jako aktéra pohlceného jeho dílem a vlečeného jeho zákony /Cocteau jako postava ve filmu/) vybízejí k opakovanému zhlédnutí, nemusí mít strach, vždyť přece "nesmíte chtít vědět vše!" (03.04.2014)

Seminární práce studenta druhého ročníku filosofie. Cocteau se zuby nehty drží romantické představy umělce a snaží se najít výměr básníka. Jenže jeho "ponor" do duše je vlastně mělký a banální - bez ladu a skladu vrší na sebe Junga (archetyp v moderní době), Augustina (duše jakožto spojnice minulosti a budoucnosti), reflektuje spor vědy a mystiky (rozhovor s vědcem), homosexuální kult oduševnělé mladosti (Symposion)... pokud se někdo chce na sebe zálibně dívat, od toho je tu zrcadlo, a nikoliv film. (02.05.2011)

Podle Jeana Cocteaua je každá báseň jako erb a je nutné ji dešifrovat. A platí to i pro tento film. Orfeova závěť je podobenstvím o osudu básníka, který ztracen v čase hledá návrat do reality a během své cesty je konfrontován s otázkami po podstatě a smyslu umělecké tvorby. („Malíř maluje vždy svůj vlastní portrét. Tuto květinu se vám nikdy namalovat nepodaří.“) Pro část putování je mu průvodcem Cégeste, postava, kterou básník sám vytvořil. (Popravdě, ten nápad, že by se člověk mohl potkat např. s postavami své povídky, mne poněkud znepokojil.) Po mnoha fantastických a symbolických setkáních se příběh jemně ironickým závěrem rozplyne jako dým… Orfeova závěť není nic pro začátečníky, vyžaduje alespoň minimální povědomí o životě a díle Jeana Cocteaua a otevřenost pro tento typ filmů. V epizodních rolích lze rozpoznat mnohé známé tváře, mně se líbil hlavně sekretář Yul Brynner. Za nejsilnější moment pak považuji výše citovanou scénu ve skleníku, kde básník rozdupe svou květinu, aby ji pak opět spravil. Pilířem snímku je samotný Jean Cocteau v hlavní úloze, křehký člověk s plachým pohledem („Mou hvězdou je květ ibišku.“); nezmínit nemohu ani vynikající hudbu (miluju Bacha :). Nevím, jak byl snímek přijat ve své době, z epilogu vyplývá, že sám Cocteau předem počítal s nepochopením. Ale jak sám řekl, umělec je skutečný boháč. Jede v autě a publikum ho následuje v autobuse. Není tedy divu, že zachovává určitou vzdálenost… (27.11.2012)