Dupac

Inu, socha Panenky Marie, patřičně opracovaná nožem, se dá využít různě, obzvlášť když v klášterním celibátu moc jiných možností k lesbickému povyražení nezbývá. Jen jsem se ty dvě hodiny nemohl zbavit dojmu, že Verhoeven diváky používá k úplně stejným účelům jako Benedetta tu sošku.

Podobný pocit bych měl ze sledování dema k nějaké hodně zajímavé a promakané PC hře.

Richardu Linklaterovi se povedl husarský kousek (pokolikáté už?), když zrekonstruoval událost v jednom americkém vidlákově s několika herci a propojil je se skutečnými svědky. Hravé, herecky ukázkové (asi nejzajímavější herecká kreace Jacka Blacka up to date). Vrcholné číslo se odehraje hned na začátku - Blackovo vydesignování mrtvoly před pohřbem by obstálo jako samostatný kraťas! Daní za tenhle neobvyklý přístup a balancování mezi komedií a dramatem je, že Bernie moc neodsýpá a místy se táhne jako balzamovací pasta. Slabší, ale poctivé ****

Film, který musel být ve svojí době určitě nadprůměrný, ale dneska už ty herecké výkony a hlavně dialogy působí dost vyčpěle. To se OPRAVDU skvělým, i starším, filmům nestává.

Občas to svěrákovsky zajiskří v dialozích, jinak je to hodně smutné. Jestli natáčení Vratných lahví dlouho drhlo kvůli výhradám Svěráka ml. ke scénáři, pak nechápu, kam zmizel jeho smysl pro dramaturgii a autocenzuru tady. Tu potřebu udělat ještě jeden film s tatínkem ale samozřejmě chápu.

Ze zpracování Betonové zahrady mám stejnou směs smíšených pocitů jako z McEvanova románu. Což by mohl být i kompliment, nebýt strnulé režie a (vzhledem k tempu příběhu) natažené stopáže.

První hodina a půl je banální storka třicetihlavého boybandu z výletní lodi na moři, zarámovaná nádhernými záběry na moře a přímořskou krajinu. Následuje skvěle natočená sekvence ztroskotání lodi a všechno se definitivně utopí v moři slz amerického patosu. Schválně, co z toho Ridleyho bavilo natáčet. 55 %

Burton se v posledních letech pouští do projektů, kde producenti hlídají jeho, namísto toho, aby on pohlídal výsledek (a bráchové Weinsteinovi každopádně umějí různým nespoutaným kreativním živlům v případě potřeby ukázat záda, případně nůžky). Tady mu přerostl přes hlavu hlavně otravně přehrávající Christoph Waltz, který filmu podle skutečné události svojí exhibicí ukradl veškerou uvěřitelnost. Od filmaře Burtonova formátu a reputace mi bude vždycky milejší zprzněná srdcovka než takhle neosobní, zaměnitelnej a neurážející průměr.

Na začátku to vypadá, že by to mohlo mít podobně vyhrocený průběh jako slavný úvod ke Kubrickově Olověné vestě, ale pak se to začne vytrácet do ztracena, aby to nakonec skončilo v mlze sentimentu. Bezvýznamný film a průměrná položka ve filmografii Mikea Nicholse. Akurátní 3*

Když jsem si přečetl monografii Milese Davise, utkvělo mi jméno asi nejlepšího saxofonisty bebopové éry Charlieho Parkera alias Birda jako jeden z nejzajímavějších osudů, který by vydal na film. Ten film existuje, i když se o něm moc neví, natočil ho Clint Eastwood a hlavní roli vytvořil Forest Whitaker, takže očekávání byla nemalá. Bohužel BIRD selhává ve schopnosti vyprávět příběh, protože se omezuje jenom na poslední rok Birdova života s obvyklými životopisnými flashbacky do minula. Forest hraje jako o život, ale chemie s Diane Venora moc nezafungovala, kolem rasového problému se film jen tak komíhá, drogové šílenství představuje jen v závěru pár vpichů a ležící stříkačka (celou dobu předtím jenom zpocené čelo) a ze vzniku legendy, kvůli které to celé vzniklo, zbyla jedna flashbacková scéna a pár sól. Chybí kontext jazzové scény, aby si film vychutnali i ti, kteří nemají encyklopedické znalosti nebo naposlouchaný jazz 40./50. let, chybí vykreslení charakteru lidí kolem Birda (Gillespie, Davis a další), namísto toho se autoři soustředili na melodramatický rozpad jedné smíšené rodiny. Snímku těžko upřít poctivost, ale s vědomím toho, že měli tvůrci při ruce Parkerovu ženu a další pamětníky, jde o jednu velkou promarněnou životopisnou příležitost.