Dupac

Za mě to není čistých pět, i když o ně oči mladého Dustina Hoffmana žadoní zhruba v každém třetím záběru. Na vině je hlavně přepálený závěr, který mi vždycky trochu zkazí dojem. Ale kvůli vypiplanosti každého záběru a pečlivosti, s jakou jsou scény v těch luxusně dlouhých jízdách zrežírované, prostě nemůžu jinak. A taky kvůli tomu, co tak hezky popsala Kleopatra. 90 %

Atmosférou se občas vyrovná nejosobitějším zářezům v žánru - AD Astra v sobě má něco z Kubrickovy Odyssey (hlavně kameraman van Hoytema má nakoukáno), Vetřelce a při troše fantazie třeba i z Ikarie XB-1 a (staré) Duny. Jenže ani přes uchvácení z některých scén (působivě natočený Pittův úvodní pád z věže způsobený výboji, napadení opicí) se nemůžu zbavit dojmu, že celá ta výprava za tátou na Neptun (a hlavně její vyústění) je přitažená za vlasy, popírá fyziku i základní logiku. 70 %

Poslední čtvrtina, která úplně opouští knižní předlohu, aby obrousila veškeré hrany a křečovitě dosluníčkovala ke spravedlivému a Hollywoodem akceptovatelnému hepáči pro všechny, mě po té první nadějné a zábavné hodince dost zpražila a v mých očích srazila film na zaměnitelný romkom.

Neurážející, profesionálně odvedený filmový popík své doby. Svět nonšalance, kde cudné dámy z lepší společnosti nosí na uších Cartiera a zloději v roli elegantních protějšků nenechávají otisky, které by po nich někoho napadlo stírat. Milé, ale pro mě trochu ospalé a neživotné. Silné tři *

Nějak mě ten Colin převlečený za starověkého slizouna ne a ne chytnout. Tam, kde má vyprávět obraz, diktuje historická moudra starej pan Hopkins, Vangelisovy ulepené a táhlé plochy, které ne a ne skončit, spolehlivě pohřbí jakýkoli pokus o napětí nebo majestátnost. Občas se povedla nějaká hezká obrazová kompozice (bohužel se to až na malé výjimky netýká bitevních scén), ale když budu chtít vidět opravu geniální plátýnko, můžu jít za Kovářem (rozuměj, Ridleym) a nepaběrkovat u kovaříčka. Stone u zpracování historických látek nemá co nabídnout.

Nedoceněný, protože ne úplně konvenční životopisný snímek. Mannova precizní a nápaditá režie, skvostná kamera Emmanuela Lubezkiho, nabušený soundtrack (u Manna pravidlem) a herecké výkony v čele se zcela adekvátním Smithem staví ALIHO hodně nad průměr. Ale firmy, které od diváků něco chtějí (třeba pozornost a trpělivost), to mají vždycky těžší. ALI nestaví pomník, nevysvětluje, neokecává, nesoudí ani neospravedlňuje, jen nás s filmařskou bravurou bere s sebou na jednu zajímavou a neskrývaně rozporuplnou cestu. Meditativní entrée poslední části v Zairu se dotýká filmových nebes. 85 %

Takový gejzír ambic a touhy dokázat lidem svoji výjimečnost, že ho jedno tělo neunese. Málem ani film samotný. Bob Fosse se každou scénu snažil ozvláštnit nějakou originální choreografií, tanečním číslem, střihem, z filmu je hmatatelně cítit potřeba zanechat po sobě ve všech ohledech výjimečné dílo. Asi jako Stanley Kubrick, kterého film zmiňuje. Jenže ten šel ve svých filmech hloubš a vizuální ingredience dával na misku vah uvážlivěji. Po prvním zkouknutí silné čtyři *

85 % pro prodlouženou režisérskou verzi, která mě vtáhla mnohem víc než svého času kinosestřih. Na filmu je znát, že rozhodně nešlo o další námezdnou Ridleyho profesionální rutinu. Před absolutním vrcholem ovšem tuhle jízdu zastavila přece jen menší sevřenost příběhu a příliš doslovné finále. I tak ale čestný člen Ridleyho TOP5.

Tak pomalé, až je to umělecké. Clooney si Američana vytáhl z éry Šakalů, Francouzských spojek, Delonů a spaghetti westernů, kdy hypnóza byla součástí napětí a na plátně se v žánrovém filmu ještě mohla objevit bradavka (i víckrát). Corbijn využil krásných exteriérů a dodal tomu nevídanou fotogeničnost. Jenom o tom rozuzlení nejsem nějak přesvědčený.. 70 %

Nános kýče a rozmáchlých patetických gest naštěstí nedosahuje takových rozměrů, aby zakryl poctivý filmový kumšt. Slabší, ale pořád čtyři *