Dupac

Studie rozpadu osobnosti, jedné z mála, která se hudebně i lidsky vymykala obvyklým produktům popkultury posledních let. Kvantum dokumentárního materiálu je úctyhodné, až mě napadá, jestli Kapadia nenakupoval od paparazziů. A pak to velmi profesionálně sestříhal, aniž by cokoli lakoval na růžovo, kohokoli soudil nebo překročil čáru. Klobouk dolů.

Z komedií, ve kterých de Niro vybírá herecké dividendy za svoji mafiánskou minulost, je pro mě Analyze this absolutní vrchol. Rodiny bossů spojuje mírná parodická nadsázka, funguje chemie s Crystalem i neskrývaná pocta podstatně významnějším zářezům do historie kinematografie. Dodnes milé.

Z poetiky mafiánských klasik vzývané v jedničce nezbylo zhola nic, chemie s Crystalem se vrátilo poskrovnu. Zato přibylo "dirty-grandpa" humoru z přesně toho typu filmů, ze kterého se de Nirovi pořádně nepodařilo vybřednout dodneška. Když už ve scénáři Vittimu koule nechali, aby se měl za co chytat, byla chyba je brát tomu zbytku.

Reunion Police, 2008, zákulisí natáčení rozhovoru s kapelou v TV. Stewart a Andy mlčky a s mírnou nervozitou sledují, jak Sting, hlavní hvězda večera, se svojí typickou arogancí dělá tĺustou čáru za nadějemi na další možnou společnou hudební budoucnost. Ta scéna je typická nejen pro historii slavného tria, ale i pro život Andyho Summerse, který jakoby pořád skromně čeká zastíněný slavnějšími kolegy a připravený na nějakou společnou šanci, aby ji rozvinul svým talentem. Právě to, že v The Police (a vždycky předtím i potom) nejsilnější světla reflektorů svítila na někoho jiného, mu dává neuvěřitelný odstup od svojí kariéry i od sebe samého (půvabná scéna, když skupinka Asiatů v karaoke baru zpívá neskutečně falešně největší hit The Police, Every Breath You Take, a Andy se k nim nenápadně přidává..). I díky tomu jsou mrazivě a bez emocí okomentované nejslavnější roky kapely jako masomlejnu tří eg, drog, odcizení, děvek a rutiny jednou z nejsilnějších výpovědí o zákulisí hudebního showbusinessu, jaké jsem kdy viděl. 90 %

Anomalisa má tu smůlu, že budí nedůvěru, jestli nehrozí animovaná verze Synekdochy, což jistě není úplně atraktivní představa. Proto je i tak moc nedoceněná. Ale těm, kteří se odhodlají, otevřou a nenechají se odradit lehce nečitelným rozjezdem, se bohatě odmění - nečekal jsem, že nejsilnější emocionální filmový zážitek za hodně dlouhou dobu mi způsobí malé loutky v měřítku jedna ku šesti. Tematicky nejde o nic výjimečného, co by kdekdo z nás nezažil - služební cesta na korporátní téma, osamělý večer v kulisách sterilního hotelového pokoje, náhlé citové vzplanutí, kdy vám celý svět kromě toho jednoho konkrétního někoho splývá v šedivou hmotu. Jenže největší síla je v kombinaci téhle všednosti, skvěle vystavěného scénáře a nikde jinde neviděným způsobem animace. Ty loutky mají naprosto reálné lidské emoce. A jiskra, která přeskočí mezi Michaelem a Anoma-Lisou (i to, co se stane potom), působí až hmatatelně skutečně. Finální zhmotňování Michaelových sílících paranoidních stavů je sice divácky míň atraktivní a uchopitelné, ale způsobem ztvárnění a promyšleností autorského záměru (SPOILER - Michaelovu propukající duševní nemoc vyjadřuje unifikovaná tvář i hlas všech ostatních postav) jde o naprosto geniální tah. Klobouk dolů před všemi, kteří tenhle přehlížený klenot takhle moc vypiplali. Těžko se v budoucnu někdo pustí do něčeho podobného.

I přes neskrývanou debilitu a otřesné triky uznávám, že to místy má svojí poetiku. 50 %

Clooneyho komediální role u Coenů mi neseděly nikdy a ani Caesar není výjimkou - ve spoustě epizodek z natáčení je ta Georgeova nejmíň zajímavá a nejvíc zdlouhavá (vtípek s komoušema je nosný tak na minutku nebo do vystřižených scén). Na silné tři hvězdy Caesara tahá naprosto stylový Josh Brolin a kamerové kouzlení Rogera Deakinse (například taneční orgie akvabel by si zasloužily náramnější film).

Vtipnej a nesmírně milej pohled do duší odstrkovaných dětí, žijících ve vlastním světě. Typický Anderson, tady trochu říznutý Střihorukým Edwardem. K tomu vzdorující dětství v dysfunkční rodině, že by autografické prvky? 90 %,

Jako by někdo na poslední chvíli, po natočení S02E07, rychle poupravil scénář a pustil do výroby další díly. Díky Charlottině zmrtvýchvstání, na efekt natočené a (záměrně?) přepálené honičce na mašině (kam se hrabe Frigo!) i závěrečnému "šokujícímu" rodinnému shledání (které vyvolává víc pochybností než odpovědí) jsem hořce zalitoval, že jsem neskončil o díl dřív a nezůstalo mi to hezký. Napraví rozpaky 3. řada?

Nejradši bych se díval jenom na starého Bebela, třeba i jen půl hodiny, a sledoval jeho tiché a krátké promluvy. Jeho oči a šibalský úsměv toho prozradí o dost víc než nahodilá koláž mluvících hlav, archivních záběrů a úporné snahy jeho syna vzít tátu na cestu do míst jeho mládí.