gudaulin

Sedm samurajů je pokládáno za jeden ze základních stavebních kamenů akčního a dobrodružného žánru. Je to film, o kterém se obvykle mluví v superlativech a který je mimořádně vysoce hodnocen i filmovými fanoušky. Tak mi tedy vysvětlete, proč jsem se po jeho zhlédnutí cítil jako po celodenní šichtě v kamenolomu, a to jsem ještě snímek sledoval s přestávkou a navíc jsem viděl pouze sestříhanou 160minutovou verzi. Původní má o 43 minut stopáže navíc. Filmoví kritici většinou kladou Kurosawovo vrcholné tvůrčí období do 50. let, já naopak zastávám názor, že v 50. letech byly Kurosawovy práce sice odvážné, ambiciózní a kvalitou jednoznačně vyčnívající z šedi japonské dobové produkce, k režijnímu mistrovství se ale teprve dopracovával. Jeho samurajské výlety do dávné historie trpí divadelním hereckým projevem, který často přechází do nepříjemného afektovaného přehrávání. Místy až nesnesitelné je v tomto ohledu pitvoření Toširó Mifuneho v roli chvastouna Kikučija. Je zvláštní, že tenhle rys Kurosawových historických filmů ostatní přecházejí téměř bez povšimnutí. Se slavnějším americkým remakem Sedm statečných nakonec Akira v mých očích uhrál remízu, byť slabiny a silné stránky mají oba filmy někde jinde. Původní snímek vyznívá realisticky, žoldnéři nevítězí nad téměř šestinásobnou převahou díky výjimečným bojovým schopnostem, ale díky tomu, že se spojí s obyvateli vesnice a vycvičí je k obraně jejich domovů, naučí je taktice a ovládání zbraní. Naproti tomu americká verze je svižnější a zábavnější, má rozumnou stopáž a lépe vymodelované charaktery, po uši ale vězí v žánrových klišé a je typickou westernovou pohádkou o nepřemožitelných pistolnících vítězících nad padouchy. Na závěr si neodpustím jednu skeptickou poznámku. Vysoké hodnocení na ČSFD nesouvisí při tak velkém počtu hodnotících ani tak s vytříbeným vkusem jeho uživatelů, jako spíš s konformismem a multiúčty, protože kdyby tu bylo tolik estétů, vypadaly by filmové žebříčky poněkud jinak. Celkový dojem: 60 %.

Druhá série Twin Peaks sice začala stejně dobře jako první, ale výsledné 4 hvězdičky jsou vlastně kompromisem - výsledkem procesu, kdy jsem se od počátečního nadšení začal od seriálu v jeho druhé polovině pomalu, ale jistě vzdalovat. Lynch nedokázal udržet na uzdě svou excentričnost a zálibu ve fantastičnu. Krok za krokem přibývalo surrealistických prvků a výletů do jiné dimenze. Narušila se citlivá rovnováha mezi prvky, které svět Twin Peaks držely pohromadě. Absurdní a zneklidňující to bylo od začátku - konec konců to byl vlastně důvod, proč jsem měl seriál tak rád. Jenže čeho je moc, toho je příliš, a poslední, dodatečně natočená a notně pošahaná epizoda přinesla poznání, že já jako divák a Lynch jako tvůrce směřujeme každý už někam jinam. Celkový dojem: 75 %.

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %.

Jeden z dlouhé řady filmů, které se snaží zprostředkovat současnému divákovi hrůzy holokaustu. Pocit výjimečného diváckého zážitku jsem určitě neměl. Některé výhrady, které se v komentářích objevují, mají reálný základ. Tu a tam to trochu drhne a některé scény vypadají nepřirozeně, nicméně základ, to znamená drama lidí odsouzených k smrti, kteří jsou nahnáni do dobytčáků a v tropickém horku umírají žízní, stále funguje. Příhoda s vylitým vědrem, drobná dramata vyplývající z nedostatku osobního prostoru, upínání se k marným nadějím, to všechno jsou silné momenty, díky kterým dokáže film fungovat obstojně, a herecké obsazení určitě není špatné. Nejvíc snímku ubližuje, že vznikl v německém prostředí a snaží se obhájit myšlenku, že přes odpudivý charakter nacismu mnozí Němci smýšleli jinak a snažili se v rámci svých možností "pomáhat a chránit". Proto vznikla i scéna, kdy se němečtí vojáci vracející se z východní fronty dělí se židovským transportem o své zásoby a dostanou se dokonce do ostrého střetu s hlídkujícími esesáky a riskují přestřelku s jejich velitelem. Kdo má ponětí, jak intenzivní indoktrinaci antisemitismem byl wehrmacht vystaven, jak velkou tradici měl antisemitismus ještě před nástupem fašistů k moci, jak moc byly jednotky na východě namočené do válečných zločinů, jak velká míra ztotožnění s režimem v armádě existovala a jak drakonické tresty za vstřícnost k nepříteli existovaly, ten se může nad podobnou fantasmagorií jen pousmát. Zvlášť, když si uvědomí, jak tvrdou kázeň služba ve wehrmachtu vyžadovala a jak výsadní postavení jednotky SS měly. Kdepak, ani moje slabost pro Danu Vávrovou mě nepřiměje ke čtvrté hvězdičce. Celkový dojem: 65 %.

Přiznávám, nemám rád aktivisty pro jejich jednorozměrné vidění složitých problémů. Aktivismus přinejmenším zplošťuje a znesnadňuje diskuzi, dívám se zkrátka na jeho projevy s podezřením. Fruitvale ale primárně nevyčítám aktivistické postoje a emoční manipulaci; snímek zkrátka spadá do kategorie angažované kinematografie. I když se s jeho cíli celkem ztotožňuji, zároveň konstatuji, že jsem už hodně dlouho neviděl titul, který by tak okatě vděčil za vítězství ve festivalovém klání svému námětu. Je totiž příliš dlouho nevzrušivý a nenápadný, schází mu důraznost a provokativnost, nekorektní rebelství ve stylu Spikea Lee. Nenacházím tady ani režijní a scénáristické mistrovství. Tři hvězdičky jsou tentokrát spíš ze slušnosti a pro ten námět. Celkový dojem: 50 %.

Výborně napsané drama, které klade velmi nepříjemné otázky ohledně morálky, zodpovědnosti, viny a trestu. Je těsně po druhé světové válce a dánské pobřeží je zamořené obrovským množstvím min. Nikomu se při jejich likvidaci nechce riskovat nejhorší a logickým důsledkem je povolání válečných zajatců. Voják pověřený dozorem nad jednotkou nemá nejmenší důvod být k Němcům shovívavý, vlastně jim léta ponížení a strádání chce vrátit i s úroky. Jenže na Jutském poloostrově se na sklonku války nevyskytovali zkušení váleční veteráni, bojeschopné muže hroutící se německá říše potřebovala na kritických úsecích fronty. Voják ke svému překvapení zjistí, že dostal na starost skupinu mladých kluků ve vojenských uniformách. Odhodlání srazit zajatce na kolena a zdeptat je dostává první trhlinu. Viník války a poražená strana jsou jasné, ale jak velký má být trest a kdo přesně má vinu splácet, už tak jasné není. Under sandet je film, který zlidšťuje protivníka tím, že ukazuje jeho tvář. Stojí v opozici proti starověkému oko za oko, zub za zub. V téže době, kdy se příběh odehrává, řešily evropské země problém kolaborace a menšin tvořených příslušníky poražených národů. Tam, kde se od počátku dařilo tlumit vášně a spoutat snahu o odvetu a kde dovedli říct stop morální otrlosti, dopadli nakonec daleko líp a odolali nástrahám politického radikalismu. Na druhou stranu je dobré nahlížet na události a problémy ze všech stran a pro pochopení pohnutek dozorce si dovolím doporučit ke zhlédnutí třeba Pianistu, Jdi a dívej se nebo Saulova syna. Celkový dojem: 95 %.

Všichni máme své představy o štěstí a spokojenosti, jenže zdaleka ne každému se mohou splnit. Adam žije sice v chudé neklidem zmítané středoafrické zemi, osud mu ale dlouho ukazoval laskavou tvář. Měl slušně placenou práci, která mu byla zároveň koníčkem, a jeho rodině se dařilo dobře. Jenže štěstí při nás nemůže stát věčně a Adam jednoho dne svou práci ztratí. Přichází o svůj sociální status a především o náplň svého života. Co bude ochoten zaplatit, aby si své postavení udržel? Cena se může zdát přijatelná, zvlášť když ji zaplatí někdo jiný. Jenže důsledky našich rozhodnutí a činů nás někdy nečekaně doženou a zasáhnou na nejcitlivějším místě... Adamovo břemeno bych opravdu nést nechtěl. Křičící muž je komorní nízkorozpočtový film klubového charakteru, kde se musíte vyrovnat s pomalejším tempem, ale emočně jde o silnou záležitost. Celkový dojem: 80 %.

Dexter je seriál, který stojí na charismatické postavě - od dob doktora Lectera se tu neobjevil tak zajímavý sériový vrah s tak dobře a divácky vděčně zkonstruovaným charakterem. Je tam všechno - napětí, zločiny, intriky, vášně, zvrhlost, zdařile napsané typizované postavy a řada nečekaných zvratů. Špičkový, rafinovaně strukturovaný komerční produkt, který boduje zejména díky atmosféře a vnitřním nezúčastněně ironickým komentářům Dextera. Máte rádi cool zábavu, provokaci, vybočení z šedi mainstreamu, ale zároveň nic hlubokomyslného a obtížně stravitelného? Sáhněte do Dexterovi. Tedy za předpokladu, že vám nevadí morální relativizace, která v seriálu zašla hodně daleko. Abyste rozuměli, Dexter je psychopat a sériový vrah, který má to štěstí, že pracuje jako forenzní vyšetřovatel pro miamskou policii a ze své pozice má jedinečnou možnost zametat po sobě stopy, nehledě na důvěrnou znalost policejních metod. Až na dva zmíněné drobné nedostatky je Dexter každým coulem sympaťák se slušným vychováním a pečlivě udržovaným zevnějškem, který upřímně slouží stát se normálním, založit rodinu a překonat svůj handicap. Zatím aspoň dodržuje kodex - mučí a zabíjí výhradně ty, kteří si to zaslouží. Tedy zločince a nemorální lidi. Aby to měl divák ještě jednodušší, jsou to lidé obecně nesympatičtí, navíc ukazovaní v nelichotivých situacích, zkrátka postavy, které vám nebudou chybět a nebudete s nimi soucítit. Dexterovy souboje s protivníky z podsvětí jsou napínavé stejně jako vědomí, že se Dexter pohybuje na nebezpečné půdě policejního okrsku a scénárista ho čas od času vystaví nebezpečné zkoušce. Pravda, z psychologického hlediska je koncept postavy naprosto nesmyslný, rozuzlení první série urážlivě hloupé, resp. jako by vypadlo ze ztřeštěné parodie. Úspěšná zápletka se ve všech sezónách neustále recykluje a závěr končí tím nejbanálnějším způsobem v momentě, kdy je publikum unavené a seriálu klesá sledovanost. Celkový dojem: 60 %.

V komentářích čtu výtky ve stylu příliš naivní a sentimentální, nevěrohodný pohled na válku, typický hollywoodský kýč apod. Musíme si uvědomit, že Zlodějka knih je stylizovaná podívaná, kde válečné hrůzy a krutost nacistických pořádků sledujeme očima dítěte, které se sice v průběhu vyprávění přiblíží k hranici dospívání a platonických lásek, ale nepřekročí ji. K tomuhle věku zkrátka určitá naivita a nevinnost patří. Příběh sice není bůhvíjak vynalézavý, ale zpracování je fajn, režisér si umí pohrát s detaily a místy dokáže pracovat s až "mrazivou" poetikou. Navíc obsazení je vážně luxusní, Geoffrey Rush a Emily Watson patří ve svých kategoriích k tomu nejlepšímu, po čem mohou fimová studia sáhnout, a i když se Sophií Nélisse jsem malý problém měl, určité kouzlo jí upřít nemohu. Ano, film chce dojímat, ale za tohle dojetí se stydět nemusíte. Kdyby americká studiová produkce vždycky vypadala takhle, můžeme si gratulovat. Celkový dojem: 75 %.

Zkušení diváci a fanoušci televizní obrazovky už dlouho ví, že to nejzajímavější v televizní nabídce posledních let obvykle nejsou filmové snímky, ale americké televizní seriály, které se vymykají tuctové komerční šabloně a zvyšují laťku televizní tvorby hodně vysoko. I u těch nejslavnějších a nejdiskutovanějších jsem ale měl pocit určité manipulace a přítomnosti nejrůznějších berliček nebo laciných motivů. Pro zvýšení sledovanosti si pomáhají různými "coolovými" postavičkami a nerealistickými zápletkami nebo momenty. Perníkový táta je seriál, který se bez těchto berliček obejde, zůstává pevně oběma nohama na zemi a přitom je stále divácky atraktivní. Příběh stárnoucího a rodinným stereotypem opotřebovaného středostavovského chlápka se spoustou dluhů a problémů, který z ničeho nic zjistí, že si měl spíš než penzijní připojištění vyřídil pořádnou životní pojistku a jehož životnost se náhle nepočítá na desetiletí ani na léta, mě od prvního momentu uchvátil jak špičkovým řemeslem od vynikajících hereckých výkonů přes režii až po střih, ale především příběhem a schopností vedle hlavní dějové linky ukázat reálný život a reálné problémy dnešní Ameriky. Přemýšleli jste někdy o tom, jak málo stačilo a osudy známých jmen historie se ubíraly úplně jiným směrem? Walter White byl kdysi špičkový student a nadějný vědec, před kterým se rýsovala skvělá kariéra. Nakonec skončil jako po uši zadlužený učitel chemie na bezvýznamné střední škole a zároveň jako muž pod pantoflem, kterého komanduje dominantní manželka. Náhlá nevolnost a lékařské vyšetření ho přiblíží konci životní cesty. Najednou nemá co ztratit, vidina blízké smrti v něm mobilizuje vůli a energii i ochotu riskovat. Je svědkem policejního zásahu proti drogové varně a uvědomí si, že jeho kreativita, inteligence a cílevědomost by ve světě nevzdělaných kriminálníků mohly slavit úspěch a vést k zabezpečení rodiny. Postupně ztrácí zábrany a objevuje v sobě dříve netušený talent manipulátora a lháře, který krok za krokem stoupá výš v hierarchii zločineckého podsvětí. Učí se orientovat ve světě, který mu ještě nedávno byl cizí, odstraňuje překážky a je na nejlepší cestě stát se v očích podsvětí i policie legendou. Ze starého Waltra zůstává skořápka, rodí se Heisenberg, vařič nejkvalitnějšího pervitinu, jaký kdy měly smažky možnost ochutnat, a zároveň muž, který pocítil, jak chutná moc a co jsou to ambice. Na poslední chvíli se snaží naplnit sen o vlastní velikosti a neohlíží se na své okolí. Breaking Bad je velkým příběhem o morálním pádu člověka, působivým a skvěle napsaným dramatem, kde na obrovské ploše více než 60 dílů nenacházím žádný významnější kaz. Jde o neskutečně vymazlenou jízdu, kde kvalita scénáře nejenže neklesá, ale naopak má tendenci stoupat a graduje ve finále, které patří k těm, na něž se opravdu nezapomíná. Scéna, kde vyděšené manželce sděluje s planoucíma očima: "Nejsem v nebezpečí, já jsem nebezpečí," se záhy po odvysílání stala v rámci televizní tvorby ikonickou. Breaking Bad v sobě spojuje vysoké umělecké nároky, které uspokojily kritickou obec, i skvělou zábavu pro diváky. Seriál umí být napínavý, černohumorný, stále překvapující. Navíc jeho síla spočívá i v tom, že narozdíl od jiných děl nepoužívá relativizující morálku. Nikdy činy svých antihrdinů nebagatelizuje a nehledá pro ně alibi. Nazývá věci pravými jmény. Celkový dojem: 100 %.