gudaulin

Americký remake jsem už shlédl a v konfrontaci s ním obstálo italské drama víc než se ctí. Z původních čtyř hvězdiček jsem zvýšil hodnocení na absolutní počet. Takhle vypadá poctivý film. Dino Risi dokáže velmi dobře pracovat s lidskými emocemi a se scénářem zacházet tak, aby nesklouzl k lacinému sentimentu. Přitom příběh invalidního důstojníka, který přišel o zrak, k tomu přímo vybízí. V první řadě je to drama o lásce, ale i o vyrovnávání se svým postižením. Velmi dobrá je hudební složka, ústřední melodie ve mě doznívala ještě dlouho. Vittorio Gassman se se svojí obtížnou rolí vyrovnal se ctí, jeho cynický zahořklý důstojník Fausto je skvěle zahraný a herec za něj dostal oprávněně celou řadu festivalových cen. Co oceňuju, je realisticky pojaté prostředí a to, že se režisér nebál do svého filmu začlenit hodně temné prvky. Celkový dojem: 90 %.

Ano, Terkel má problém a vlastně hned dva. Prvním je globalizace a tím druhým technologická revoluce, které spolu zapříčinily, že filmovému fanouškovi se bez námahy dostávají v nejkratším možném čase filmové i televizní novinky z celého světa, takže divák je zmlsaný a je těžké ho něčím překvapit. Terkel totiž nepředstavuje v žádném ohledu světovou špičku. Není tak prošpikovaný hláškami jako Simpsonovi, není tak odvázaný jako South Park, nemá tak promakaný scénář a špičkovou animaci jako velkolepé animované blockbustery od Pixaru nebo Disneye a nemá ani takový artový vizuál a imaginaci jako např. Bartův snímek Na půdě. Přesto není špatný a v podstatě představuje lehký nadprůměr v kategorii animovaných filmů. Určitou potíž představuje cílové publikum, protože tématicky by měl oslovovat starší děti, jenže pro dětské publikum je příliš cynický a krvavý, své dvě děti bych zkrátka na Terkela nepustil, no a pro dospělé je trošku infantilní. Celkový dojem: 60 %.

Originální? Kdepak. Překvapivý? Kdeže. Dynamický? Rozhodně ne. Přesto ale dobrý emotivní film. Jde o komorní melancholický příběh jednoho životního outsidera, který se musí vyrovnat se ztrátou svého zázemí a prožívá beznadějnou platonickou lásku. Přestože jde o pomalu plynoucí snímek, kde se nic zásadního neodehraje, vůbec jsem se nenudil především díky výbornému herectví Pruitta Taylora Vinceho a slušné režii Jamese Mangolda. Typický americký nezávislý kousek pro rozjímání a zamyšlení nad vlastním životem. Celkový dojem: 70 %.

Od Luise Buňuela se zkrátka čeká originalita a rafinovanost, takže hodnocení v případě tohohle kousku, který je víc posunutý vzhledem ke své romantické linii k hlavnímu proudu, je trošku střízlivější, ale já byl spokojený. Buňuel se dlouhodobě pohyboval v latinské Americe, znal mentalitu tamních lidí a podstatu fungování politického systému jako své boty a na snímku je to znát. Je v tom kousek samotného Buňuela, kousek Marqueze zbaveného nadstavby magického realismu a kousek starého dobrého Benito Travena a jeho Diktatury. Když jsem byl na střední škole, hodně jsem se o kulturu a dějiny latinské Ameriky zajímal a tenhle film myslím dobře vystihuje atmosféru tamních režimů v 50. letech. Dramatická linka je vyhrocená a na konci filmu čeká hrdinu hodně těžké rozhodování, kdy žádná z možností není čistá. Celkový dojem: 75 %.

Jeden z nejlepších Felliniho filmů, což je ovlivněné mj. i velmi sympatickou délkou pouhých 70 minut, která neumožnila režisérovi rozjet své tvůrčí orgie naplno a rozmělnit výpověď do řady symbolů a dekadentních obrazů. Film je ucelený a ve svém podobenství dobře pochopitelný. Symfonický orchestr vlastně představuje moderní společnost a její zrání. Na reakcích jednotlivých hudebníků, dirigenta a vedení souboru režisér popisuje vznik moderního státu, rozvolňování autoritářských režimů, nástup demokracie a její ohrožování plíživou korupcí až po příchod revolty 68. roku, která je zpodobněna jako vzpoura hudebníků proti dominantnímu dirigentovi. Stejně jako 68. rok skončil vyčerpáním revoltujících a víceméně návratem do vyježděných kolejí státních institucí, tak i vzpoura proti dirigentovi končí ve chvíli, kdy se objeví vnější nebezpečí a nastane potřeba autority. Celkový dojem: 95 %.

Obvyklá intelektuální hříčka pro festivalové publikum z dílny Petera Greenawaye, která tentokrát myslím obsahově uspokojí především feministky a zaryté masochisty z řad mužů. Film jsem viděl svého času ve filmovém klubu, kam taky vzhledem ke svému obsahu patří. Je to vlastně hodně černá komedie o svérázném řešení partnerských rozporů. Celkový dojem: 65 %.

S ohledem na to, že jde o studiovou televizní hru, je výsledek víc než dobrý. Ed McBain je zárukou vysoké kvality, takže scénář, který vyšel z jeho předlohy stojí za to. V porovnání s tehdejším průměrem detektivního žánru představovaném dlouhou řadou stereotypně natáčených televizních filmů o kriminalistech bdících nad lidem v socialistickém Československu je to hotové veledílo. Inscenace má kvalitní obsazení, vedle tradičně dobrého Josefa Abraháma je zajímavě obsazená Jana Šulcová, tkerá si zahrála sadistickou psychopatku. Je to patrně jediná vyloženě záporná role, ve které si ji vybavím. Velmi dobrý je rovněž - a to opět není překvapením - Miloš Kopecký jako jeden z detektivů. Svatopluk Skopal si zahrál labilního chybujícího člena policejního týmu, který způsobí vážný problém svému kolegovi. No a v malé roli se vyskytne i Naďa Konvalinková coby koketující nymfomanka. Hra snese srovnání i s dnešní produkcí z Kavčích hor, ba ji v mnohém předčí. Celkový dojem: 75 %.

Když jsem viděl tuhle televizní hru začátkem 90. let, nijak zvlášť velký dojem na mě neudělala a bylo by to na průměrné tři hvězdičky. Po 18 letech jsem si ji zopakoval a výsledek byl o trochu lepší, nicméně i tak nesdílím všeobecné nadšení, protože mé původní výhrady zůstávají. Plný počet hvězdiček by si Hřbitov pro cizince zasloužil za svůj námět a téma, protože letcům ze západní fronty vděčíme opravdu za mnohé a politická elita v poválečném Československu se k nim zachovala nanejvýš nespravedlivě. Problém je v tom, že zpracování ale má své mouchy, především mě odrazuje taková ta figurkovitost, zvlášť výrazná u záporných postav stoupenců režimu a členů státního aparátu. Někdy to má rozměr grotesky a netuším, do jaké míry chtěné. Donašečka, která odposlouchává rourou kamen, nebo úředník národního výboru ztvárněný silně přehrávajícím Rudolfem Hrušínským ml., to jsou vážně jen figurky, které plně nevystihují složitost a bídu tehdejší situace. Zachraňuje to především Josef Dvořák, překvapivě civilní a sympatický ve své roli muže, který se dlouho pokouší se systémem sžít, až zjistí, že existuje hranice, kterou nechce překročit. Celkový dojem: 70 %.

Tohle už není film, ale průser. Na takovou podívanou se dá reagovat buď smíchem nebo pláčem. Využitelné opravdu jen pro skalní příznivce akčního filmu. Propagandistický rozměr byl navíc s ohledem na dobu vzniku zjevným anachronismem. Celkový dojem: 5 % (za vojenskou techniku).

Všeho, tedy akce, mrtvol, kamenných Rambových ksichtů a krve, je mnohem víc než v jedničce, bohužel o poznání míň je kvalitního filmového řemesla. Producenti si jedničkou otestovali reakce publika a zjistili, že značná část návštěvníků kin spadá do kategorie kluků puberťáků, kterým tohle podání zkrátka stačí. Snímek měl navíc v polovině 80. let silně propagandistický rozměr, který už dnes může vyvolávat už jen shovívaný úsměv. Celkový dojem: 20 %.