gudaulin

Zkušenost mě naučila, že člověka doopravdy poznáš až tehdy, když je vystaven extrémní situaci. Lidé odhodí masku, navrch vyplavou hluboce skrývané emoce a povahové rysy na první pohled skryté. Ten, kdo budil důvěru, zklame, outsider nečekaně překvapí. On je vůbec ošidný pojem hrdinství. Hrdinsky se může chovat i člověk, který si vůbec neuvědomuje rizika svých činů a jejich hrozivé dopady pro sebe i okolí. Hrdiny se stávají jedinci, kteří v jiném kontextu mohou působit jako dobrodruzi a nezodpovědní jedinci. Medaile za statečnost dostávají za války ti, kteří by v době míru skončili ve vězení nebo na psychiatrii. Smutný hrdina tohoto příběhu o hrdinství nestojí. Riskovat svůj život je to poslední, o co by stál. Jenže člověk míní a život, ta záludná mrcha, mění. Navozená situace mi nepáchne umělinou, ani jsem neměl problém s psychologickou přesvědčivostí postav. Pro mě je to jeden z těch zdařilých válečných filmů naší kinematografie. Oceňuji rovněž, že snímek není schématický při zobrazování nepřítele. Německý velitel není jednoznačná zrůda, jedná pod tlakem okolností a je evidentní, že se nesnaží situaci hnát do krajností. Celkový dojem: 75 %.

Jestli mi například Hanekeho Bílá stuha přišla zneklidňující a neobyčejně působivá, Láska pro mě představuje opačný pól jeho tvorby. Působí na mě silně předvídatelně a odtažitě, je na můj vkus zbytečně doslovná. Pravda, současná společnost má tendenci nepříjemné jevy vytěsňovat - a v první řadě mezi ně patří umírání, bezmoc a sám akt smrti. Pokud do téhle početné skupiny patříte, může vám snímek něco odhalit. Ale mně prostá ukázka nestačí. S tím vším jsem se už v minulosti potýkal a v Hanekeho filmu nenalézám filmovou magii. Režisér mi něco hotového servíruje a prostor pro sebe tam nevidím. Navíc je to vážně studené jak psí čumák. Tři hvězdičky jsou za nesporně kvalitní Hanekeho filmové řemeslo. Celkový dojem: 55 %.

Musím přiznat, že od Ráje hned teď se režisér Hany Abu-Assad posunul o poznání dál a jeho drama snese i ta nejpřesnější měřítka a srovnání se zahraničními vzory. Navíc je zřejmé, že je odkojený evropskou kinematografií a tamnímu publiku také přizpůsobuje tempo a styl svého vyprávění. Výrazně oceňuji pocit autenticity. Hany Abu-Assad v Palestině vyrůstal a umí přesvědčivě a poutavě vykreslit tamní reálie. Po herecké stránce rovněž nenacházím slabiny, které by stály za zmínku. Snad jen poznamenám - Omar je politické drama, které má (nezbytně) i propagandistický rozměr. Palestina má tu smůlu, že se o ni přou dvě etnika, a tudíž existují dva radikálně odlišné výklady její moderní historie. Divák s tím, že snímek po svém bojuje za prosazení "palestinské věci", musí počítat a brát Omarův příběh s určitou rezervou a vědomím, že problém je (mnohem) složitější. Kdyby se Palestinci, kteří jsou momentálně mocensky v nevýhodě, ocitli v roli hegemona, nedělal bych si o osudu židovské populace ani nejmenší iluze. Celkový dojem: 80 %.

Režisér Gillo Pontecorvo je podepsaný mimo jiné pod dokumentárně pojatým válečným dramatem Bitva o Alžír a patřil k levicově orientovaným filmařům své generace. Ani v tomto případě v sobě politické angažmá nezapře. Ostrov v ohni nemá smysl považovat za klasickou dobrodružnou podívanou v kulisách exotického karibského ostrova. Pontecorvo natočil politické drama, kde se na příběhu podivného spojenectví a pozdějšího konfliktu britského emisara Williama Walkera a vůdce domorodé vzpoury José Dolorese vyrovnává s v 60. letech 20. století v kruzích euroamerické intelektuální levice hodně přetřásaným tématem - neokolonialismem. Po 2. světové válce se evropské koloniální říše rychle rozpadly, někdejší centra moci se ale pokoušela udržet svůj vliv aspoň nepřímo podporou vstřícných místních pohlavárů, korupcí a nátlakem. Na ostrov Queimada ovládaném Portugalci přijíždí britský agent Walker s cílem vyhnat za pomoci místních obvyvatel koloniální pány a umožnit proniknutí britského kapitálu do oblasti. Vytipuje si vhodného vůdce lidové vzpoury a vyprovokuje místní elity k vyhlášení samostatnosti. Jenže ani zrušení otroctví neznamená zlepšení životních podmínek prostých obyvatel a jednou zažehnutý duch vzpoury ve společnosti hoří dál. Postava Williama Walkera je skvěle napsaná, nejednoznačná, komplikovaná a ve svých činech a cílech rozporuplná. Walker je skvělý pozorovatel, analytik a organizátor, navíc nebezpečný manipulátor a cynický pragmatik, který slouží tomu, kdo ho platí. Ale zároveň i člověk, který chápe těžký úděl lidí "tam dole" a kterému vůbec není proti mysli jejich postavení zlepšit. Třeba i tím, že se ve vhodném okamžiku poněkud přitlačí vládnoucí vrstva ke zdi. Jeho protějšek Dolores naopak dokonale odpovídá schematickým představám o rozhodném a nekopromisním revolučním vůdci tak, jak si jej představovali příznivci Fidela Castra a kubánské revoluce. V konfrontaci těchto dvou charakterů stojí Gillo Pontecorvo předvídatelně pevně při lidovém vůdci. Je mi líto, ale praktická zkušenost plynoucí ze studia dějin hovoří jednoznačně ve prospěch oportunistů typu Walkera. Uspějí reformátoři, nikoliv spasitelé. Ti umí bořit, ale roli vyjednavačů, tvůrců a garantů nezvládají, až příliš často končí jako samolibí autoritáři typu Mugabeho nebo zoufalí ztroskotanci schopní s sebou stáhnout i své okolí. Co si právem zaslouží pozornost, je výkon Marlona Branda v roli Williama Walkera, která patří k těm nejzajímavějším v jeho dlouhé a rozsáhlé kariéře. Celkový dojem: 65 %.

O Jossu Whedonovi vypovídá asi nejvíc, že za nejzásadnější kousek z jeho dílny se dá považovat Buffy, přemožitelka upírů, tedy seriál o středoškolačce, která prostřednictvím bojových chvatů svádí nekonečný boj s upíry a ostatními zplozenci pekel. Whedonova nepopiratelná výrazná stopa v současné popkultuře souvisí se schopností účinně oslovovat teenagerské publikum, přicházet se sympatickými hrdiny, se kterými je možné se bez problémů ztotožnit a předkládat líbivé nekomplikované příběhy, kde se nějakým minimálním způsobem otisknou i reálné životní problémy. Konec konců, i Buffy vedle efektních soubojů s démony řešila své první lásky a potíže s dospíváním. Zatímco Buffy oslovovala převážně věkovou skupinu mezi pozdním dětstvím a pubertou, Firefly je ideální pro diváky o několik let starší, kteří mají na dohled svou dospělost. Viděl jsem polovinu epizod; na první pohled mi mix dobrodružné sci-fi o vesmírných desperátech a westernových prvků v laciných kulisách přišel celkem slušně konzumovatelný, jenže postupem doby ve mě sílilo podezření, že někde v útrobách lodi se skrývá Buffy. Někde získává tvář mladičké River, jindy je anonymní, ale někde v pozadí je její přítomnost cítit stále. Na mě je Firefly zkrátka moc mělká a postupem času se můj zájem vytrácel, zatímco u dobrého seriálu tomu má být naopak. Série kvalitou scénářů nepředstavuje vybočení z produkce nanejvýš průměrných sci-fi seriálů, kterých kanadská televizní studia chrlí kvanta. Jedno se ale seriálu musí nechat. Serenity poráží celkem přesvědčivě, nejspíš proto, že ve filmu má teenagerka River se svými zabijáckými a mysteriozními schopnostmi mnohem větší prostor. Na 3 chaboučké hvězdičky to vytáhnou postavy, především kapitán a sympatická naivní mechanička Kaylee. Jinak je Firefly jen potvrzením mých dlouholetých zkušeností, že mě Whedon nemá čím překvapit ani zaujmout a prohrává u mě právě v tom, čím boduje u spoustu jiných. Celkový dojem: 50 %.

Kdybych si udělal žebříček oblíbenosti filmových žánrů, postavení westernu by nebylo příliš důstojné. Každý žánr vytváří a využívá oblíbená klišé, westernová mi jsou protivná víc než kterákoliv jiná. Titulů, které bych beze zbytku akceptoval, je pomálu, navíc by šlo většinou o alternativní produkci, která by nejspíš pravověrnému fanouškovi na mysl nepřišla. Velká země by ale mezi ony tituly jednoznačně patřila. Pracuje sice s typickými westernovými prvky, takže divák se dočká působivých záběrů krajiny, přestřelek i divoké jízdy na koni. Žánrová pravidla ale Velká země obrací naruby. Tradiční ctnosti a schopnosti tvrdých mužů amerického západu jsou tady spíš kritizovány a znevažovány. Příchozí z města, z civilizace místním ukazuje obrácenou stránku jejich "boje o čest". Klasický western éru divokého západu romantizuje, šíření řádu a moderní civilizace vnímá jako sice nevyhnutelý, ale bolestný a rozporuplný proces. Velká země ho naopak vítá. Snímek funguje velice dobře i jako milostný příběh, kde se milostná linka s tou dramatickou výborně doplňuje. Celkový dojem: 90 %.

Filmovat sice Jan Svěrák nezapomněl, jenže k plnohodnotnému filmovému zážitku nestačí vytvářet malebné obrazy a pracovat s retroatmosférou. Potřebujete taky funkční scénář. Netuším, proč Jan nevyužil schopností svého otce, který je jedním z nejlepších scénáristů posledních dekád. Po strništi bos nefunguje a když používám tenhle termín, myslím opravdu NEFUNGUJE po dramaturgické stránce. I když Honza Svěrák zaplňuje svůj snímek tím či oním, ve výsledku je ten film neuvěřitelně prázdný. Nepotřebujete jenom vzpomínky, musíte je něčím vhodně poslepovat dohromady. Tomuhle kousku pomáhá do značné míry sentiment, ale pomáhat mu nebudu, na to je tu dost jiných. Celkový dojem: 45 %. Neodpustím si ještě výhradu k obsazení Oldy Kaisera. Přece jen, i když věkový rozdíl mezi Vetchým a Kaiserem teoreticky velký není, léta, kdy Kaiser chlastal první ligu, se na něm bohužel podepsala, takže by s úspěchem mohl hrát tatínka Vetchého. Mimochodem, on i Ondřej Vetchý je na Terezu Voříškovou a malého synka taky trošku přestárlý... Scéna u rybníka, kde si Voříšková s Kaiserem vymění dlouhý emocemi nabitý pohled a je evidentní, že režisér chce u diváka vyvolat dojem ať už platonického nebo naplněného dávného vztahu, mi vyvolává asociace spíš s pedofilií než čímkoli jiným.

Než někoho napadne rozhořčovat se nad parazitováním na slavném divadle Járy Cimrmana a jeho neméně slavné mystifikaci, doporučuji si nejdřív něco o Jiřím Šebánkovi zjistit. Stál u samého zrodu českého génia Járy Cimrmana, právě on vymyslel jméno a Smoljak se Svěrákem jej považovali za "otce zakladatele" divadla. I když začínali společně, jejich cesty se záhy rozešly, protože měli o humoru kolem cimrmanovské postavy jiné představy. Smoljak a Svěrák znamenali mainstream. Jejich humor založený na slovních hříčkách byl přístupnější, patřili mezi výborné scénáristy a od počátku směřovali k projektu "velkého" divadla přístupného širokým vrstvám diváků. Šebánkovi neseděl pohodový, roztomilý humor autorské dvojice. Zajímala ho recese a absurdita, nebál se provokace a temnějších, nepochopitelnějších poloh humoru. V divadle vydržel pouhé tři roky a o něco později se spojil s hudebníkem Karlem Velebným, který byl konec konců u zrodu Cimrmana přítomen taky. Právě on koncem roku 1966 v Československém rozhlasem oznámil, že byl v Liptákově učiněn senzační objev Cimrmanovy pozůstalosti. Velebný v televizních záznamech nefiguruje, protože předčasně zemřel v roce 1989. Tahle dvojka spolu vymyslela projekt Salón Cimrman. Dají se označit za typické alternativce, vystupovali na klubové scéně a větší popularita se jim vyhnula - ostatně o ni ani neusilovali. Obě party si nekonkurovaly, ale navzájem se ctily. Humor Salónu Cimrman byl neučesaný a měl výkyvy - na rozdíl od Divadla Járy Cimrmana tady evidentně chyběl někdo, kdo by rozuměl dramaturgii a vystoupení řídil pevnou rukou. To všechno je z televizních záznamů poznat, ale stejně mám Salón rád a považuji ho za příjemné zpestření cimrmanovského mýtu. Celkový dojem: 75 %.

Snímek, který nadějně začal, aby posléze v rozpacích skončil. Ne, nelituji času, který jsem s Frankem a jeho partou strávil, místy je to opravdu vtipné, místy hravé, disponuje to zajímavými herci. Pohled na tabákovým dýmem zahalenou Maggie Gyllenhaal je k nezaplacení a nevinný kukuč Domhnalla Gleesona umí pěkně překvapit, skrývají se za ním totiž nemalé ambice. Slibné momenty ale střídají slabší pasáže a především - celým snímkem prostupuje snaha o nějaké hlubší sdělení, nějaké zásadní odhalení pravdy o alternativní hudbě, které se nakonec nekoná. Ambice jsou zjevně větší než výsledek. V neposlední řadě i proto, že příběh o alternativní kapele, která sí odmítá "zadat" s publikem v obavě, že se rozmělní a prodá, má nakonec sám sloužit coby komerční produkt. Dále i proto, že postoje členů kapely vypadají spíš jako důsledek sbírky duševních poruch než jako uvědomělý akt vyplývající z pevného hodnotového žebříčku. Každá skutečná tvorba má mít ambice nalézat a oslovovat svého posluchače a vystoupení na koncertu věru není akt prostituce zábavnímu průmyslu. Stálo by i za připomínku, že minimálně hudební produkci už v souvislosti s pádem hudebních vydavatelství a novými způsoby šíření hudby ztratily pojmy jako mainstream, nezávislá muzika a umělecký experiment svůj někdejší význam. Poslední, co bych Frankovi vytknul je, že film o hudební skupině mi naservíruje pouze partu podivných týpků, ale prakticky žádný hudební zážitek. Když si vybavím třeba švédský Zvuk hluku, to bylo jinčí kafe. Celkový dojem: 55 %.

V polovině 60. let se k nám ve filmové tvorbě z Francie přelila nová vlna a mladí filmaři dávali najevo, že chtějí točit úplně jinak než dosud, zajímají je jiní hrdinové a jiný styl vyprávění. Ve válečné a okupační tématice se do té doby vyžadoval heroismus, naturalismus a ideologický aktivismus. Jiří Menzel na to šel jinak. Jeho snímek je melancholický, plný poetické stylizace. Dusivou protektorátní atmosféru a tragický příběh jednoho dospívajícího kluka pojal jako tragikomedii plnou jemného humoru a ironie. I ukázkový kolaborant rada Zednicek v podání Vlastimila Brodského funguje spíš jako neškodný šašek než nositel zla. Menzel nemoralizuje a už vůbec nepoužívá v 50. letech tak oblíbený patos. Pro své chybující nedokonalé postavy má pochopení a jejich činy hodnotí shovívavě. Ostře sledované vlaky mě kromě toho, že raná Menzelova tvorba se dokonale trefuje do mého vkusu, oslovují i ze dvou dalších důvodů. S nejistým Milošem Hrmou skvěle zahraným Vaškem Neckářem jsem se do značné míry identifikoval, připomíná mi naivitu mého mládí. Rozumím té postavě a sympatizuju s ní. V neposlední řadě je mi i sympatické, že Menzel mezi radikálně experimentujícími tvůrci nové vlny neztratil chuť vyprávět - po svém a pomaleji - lidské příběhy. Celkový dojem: 90 %.