Blazena

Neoprávněně opomíjený thriller, který v mnoha ohledech předběhl svým uzpůsobením moderní „italské slashery“, a to do té míry, že jej lze považovat za již plnokrevné giallo rozvádějící výrazové prostředky raných předchůdců, ať už vzpomeneme na La lama nel corpo (1966), Il dolce corpo di Deborah (1968) či Sei donne per l'assassino (1964) průkopníka Maria Bavy. A byl to právě Bava, který se na předprodukci filmu Nude... si muore podílel, navzdory tomu, že o míře jeho otisku lze kvůli brzkému opuštění výroby pouze spekulovat. Řadou motivů dá naopak tento thriller režiséra Antonia Margheritiho vzpomenout na pozdější výkladní skříň gialli filmů – možná až přespříliš skloňovaného – Daria Argenta, v čele se Suspirií  (1977) či Phenomenou (1985). Záhy nadužívaným hororovým námětem z dívčího internátu thriller předstihnul i takové matadory, k jakým patřil Narciso Ibáñez Serrador (La Residencia, 1969). Od prvních minut snímek předjímá a zhušťuje dekorativní estetiku giallo éry 70. let do fetišistického diadému; od barevného bodového svícení utkvělého v lesku zrcadel přes šmíráckou kameru z pohledu první osoby, členitou architekturu až po groovy hudební skladby – mezi tím vším se plíží fantom v kožených rukavicích, jehož počínání dostředivě ohýbá vypravěčský sloh do té správně překombinované paranoie.

Ed Adlum typicky využil kvůli nízkorozpočtové produkci pro svůj film již existující hudbu, mimo jiné skladby Bohuslava Martinů či Josefa Suka, které vsadil i do svého dalšího exploatačního počinu Shriek of the Mutilated (1974).

Za speciální efekty polookénkové animace byl zodpovědný Stephen Chiodo, režisér obdobně stylizovaných Klaunů zabijáků z vnějšího vesmíru (1988).

Z názvu a loga snímku vychází známá společnost Something Weird Video, specializovaná na exploatační a béčkovou kinematografii.

Většina herců v rámci nízkého rozpočtu hraje dvojrole, ba dokonce trojrole. Například Jamieho Orlanda spatřujeme jako Dr. Fallatingsteina, jako ženu v dostavníku a na louce, Bud Coal se zase zhošťuje postavy dřevorubce a gorilly. Totéž platí o členech technického štábu, jejichž jména jsou v titulcích pozměněna. David F. Hurry se vedle scénáře a asistence režie zhostil dvojrole opilce a účastníka pikniku, samotný režisér Holbrook se zaujal rovněž pozici hudebního skladatele a střihače.

Během svatební orgie lze při snímání detailu vidět kameramana.

Herečka Arlana Blue, přírodní brunetka, má ve filmu blonďatou parku i falešné tetování.

Okolo roku 1948 se filmu ujala společnost Mack Enterprises, která film přejmenovala na Skid Row, a poslala jej opětovně do distribuce i se zcela novou reklamní kampaní, což je jedna z běžných taktik, jak prodloužit jepičí život exploatačním filmům. Diváci neměli důvod nevěřit, že utrácejí své peníze za šest či sedm let starý film, který je sám o sobě složen z materiálu starého v rozmezí osmi až třinácti roků.

V přidané osmiminutové scéně lze rozpoznat zcela bezostyšné čtení dialogů jak z úst vězeňského dozorce, tak i samotného Castella.

Zločincova zpověď kriminálního života bohatého na hřích má ospravedlnit vedle časoprostorových nesouvislostí jeho nelogickou změnu jmen Lucky, Tony, Dr. Von Hertsen a Count De Koven, ale i různé proměny vzhledu, zahrnující postavu silnější a hubenější i s knírem a bez.

V rámci exploatačního marketingu film doprovázely naléhavé reklamní apely jako: „Hired guns, sex slaves, easy money!“ a „The inside story of organised crime!“ nebo „Sex maniacs turned loose to prey on innocent women and children…. Innocent virgins now victims of passion.“