Confessions of a Vice Baron

Co mají společného klasické exploatační filmy The Pace That Kills (1935), Smashing the Vice Trust (1937), Race Suicide (1937), The Wages of Sin (1938), Mad Youth (1940) a Souls in Pawn (1940)? Všechny spojuje zkušený producent Willis Kent, který využil jednu z mnoha recyklačních technik používaných v exploatační produkci, aby udělal za málo peněz hodně muziky – neboli v případě kinematografické sféry – za málo peněz hodně filmové atrakce. I přes rozdílnou dataci vzniku zmíněných filmů, zcela odlišnou tématiku, zpracování a koneckonců režisérské vedení, sestříhal všech šest filmů do zcela nového díla. Tento film zastává extrémní příklad kategorie označované jako exploatační kompilace. Kent totiž vytvořil zcela nový, 59 minutový snímek, který je složen z 51 minut staré metráže, a pouze něco málo přes 8 minut stopáže zcela nové.  Příběh vypráví o padouchovi Luckym (Willy Castello – hrál různé role ve čtyřech z šesti původních filmů), jenž se před procesem soudního řízení zpovídá se ze svých kriminálních eskapád. Právě scéna doznání je jedinou dodanou scénou, která pracuje jako laciná zástěrka pro rozehrání nesouvislé skrumáže flashbacků, volně svázaných kauzální logikou, v nichž se divákovi přímočaře předkládají Hollywoodu a béčkové produkci dobově zapovězená témata prostituce, alkoholismu, obchodu s bílým masem, násilí, drog a interrupce. V rámci exploatačního vyjadřování sloužily tyto náměty pouze jako lákadla, jejichž nemravný potenciál není naplněn. I přesto bylo divácké očekávání – za jinak konzervativního projevu – uchlácholeno například odvážnou, leč z dnešního pohledu cudně ztvárněnou scénou pacientky v rouše Evině při čekání na lékařské vyšetření nebo svůdným tancem spoře oblečených tanečnic během varietního představení. (Blazena)