Blazena

Monster-spermie, plážová chlupatost, nacistická chanuka, hovna, zombie, nostalgie a Orson Welles.

Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch

Jeden z nejstarších dochovaných "stag" movies amerického kontinentu.

Kučeráci se s tím nemazali, stejně jako vrah s Ivetkou Bartošovou, když se jal patřičným nástrojem zkoumat, kde že to má princezna českého popu ta zkažená játra. Před projekcí, jsem se vedle otázky, zda-li mám s sebou dostatečné množství alkoholu, sám sebe ptal, jak to ti kucí udělali, že film esteticky ukotvený na úrovni nezávislé videodistribuce 80. let dostali na plátno. Snímek brzce nabídl odpověď i na to, kdo zaplatil ona herecká lákadla. Ostentativní product placement v čele s Hanáckou vodkou by nepřehlédl ani Ray Charles. Bál jsem se, že to bude tak blbé, až to bude nuda. A ono ne, ono je to tak blbé, až je to věru vtipné od počátku do poslední litery titulků. Kučerovci jsou zcela očividně seznámeni s konvencemi slasher sub-žánru mnohem více, než ti znalci, co Poslední výkřik naprosto mylně staví do negativní opozice vůči takovým dílům, jakým je Vřískot. Slasher už od svého „zrodu” v průběhu 60. let začal ironicky reflektovat sám sebe a Kučeráci přispívají do ranku těchto děl. Očividně PŘIZNANOU nadsázkou zrcadlí vcelku neměnné principy tohoto odvětví, které vytěžují humorným hlediskem. Delikátní scénář filmu by udělal blbce z jakéhokoliv herce, a bylo by jedno, jestli se jmenujete Šmajda nebo Al Pacino. Řemeslné zpracování Posledního výkřiku by dokázalo obstojně zaučit epileptického študáka řekněme 1. ročníku FAMU, jak se nemá dělat sensibilistický film. ʵ˥ϛ

Tommy Wiseau má k Edwardu D. Woodovi asi stejně blízko, jako Éda k nejhoršímu režiséru všech dob. Přesto mají jedno společné: vášeň pro umění, které tvoří s romanticky vážným úmyslem… což se hroutí pod náporem vyhřezlých bránic vysmátého publika. Málokdo ví, že umělci jako Lloyd Kaufman (študák z Yale univerzity) jsou obdivovatelé Lubitsche, Langa, Renoira či Brakhageho... – a hle, následuje natočení Toxického mstitele (1985)! Stejně tak Wiseau miluje Občana Kanea (1941), a pak zplodí The Room: melodrama s náběhem na porno se sportovními prvky o přátelství, nevěře, nepřátelství a americkém fotbalu v oblecích. Jedno ale Wiseau odkoukal od Deana a Branda (oblíbení herci) znamenitě – díky perfektně zvládnuté stanislavského metodě ani nerozpoznáte, že hraje. Když se svým východoevropským přízvukem (Wiseau tvrdí, že je „Američan“) pronáší „Ha-ha”, roztečou se i ty rudé svíce na růže, co doprovázejí 7 erotických scén (zprůměrováno každých 12 min.), stylisticky kopírující jedna druhou. Wiseau vůbec opakování schémat povýšil na ctnost, jako když záběry z jednoho pokoje (kde se odehrává drtivá část děje – proto se možná snímek nejmenuje The Rooms) prolíná nekonečně pomalými švenky na městskou aglomeraci (pověstný 20 s. záběr na Golden Bridge zleva doprava je pro zpestření vystřídán švenkem zprava doleva). I repliky jsou reprodukovány replikujícími reproduktory do zblbnutí stále dokola. Jak se asi musel cítit Wiseau, když si na premiéru pronajal limuzíny a červený koberec a v sále se rozpoutalo rozřehtané peklo? Tommy však přijal roli ďábla svého podsvětí a dodnes ponouká publikum k tomu, aby projevovalo své emoce – The Room je tak asi jediným filmem na světě, u kterého je při promítání zvykem házet lžíce a ragbyové míče. Proč? Podívejte se na film...

Měl jsem celkem rád ovce. Jeden čas jsem s nimi navázal důvěrný vztah, pokud jsem zrovna nerejdoval na hřbetu rezatého prasete, co se jmenovalo Čenda – ten byl fajn, dokud jsem ho tehdy jako malý klouček nevědomky nesežral na zabijačce. Kohouti byli většinou agresoři, aby ne, když jim člověk střílel kuličkovkou do prdele; stejně i ty syčící husy, co měly tendenci dělat mi cucfleky na krku. Ale ty ovce, z těch jsem měl vždycky takové ambivalentní pocity. Na jednu stranu něžná stvoření, jejichž vlna byla nadto ověnčena biblickým milosrdenstvím, na stranu druhou hrozivě podivné spiklenectví masy, od níž člověk neví, co má čekat. Black Sheep, ryzí novozélandská ovečkoploatace ukazuje jejich od/zvrácenou tvář, která pěkně kouše. Film konvenčně přejímá zobrazovací módy Pána Prstenů; klade důraz na vizualizaci přírodních krás novozélandské krajiny, do níž s urputností sobě vlastní vsazuje všudypřítomné ovce, co mají rády maso (takový bílý skřeti – s lidskou DNA mutují, a poté opravdu vypadají podobně). Exploatační tendence s trefnou sžíravostí poukazují na všeobecné problematiky (genetické inženýrství, předsudky o duchovních disciplínách v sekularizované společnosti atp.), avšak vzhledem k akcentu na národních specifika i ty lokální (přizpůsobování domorodců, zátěž tradice na rozvoj zemědělského podnikání). Vždy v dnešní předigitalizované době potěší vidět ančou dlaňovkou zpracované speciálních efektech, které ve filmu co do počtu převyšují ty virtuální. Palec nahoru dostává od Tittelbacha postava Anguse Oldfielda, který věru nemá vzezřením k Mikeu Oldfieldovi daleko. À propos – Focaultově konceptu pastýřské moci tento film dodává zcela nové asociace.

U Trautenberkových koulí. Jenom společnost The Asylum si může dovolit vyprodukovat dílo s názvem Titanic II. Původní katastrofické melodrama Jamese Camerona je nahrazeno nepůvodním katastrofickým melodramatem se sci-fi prvky; zkáza Titanicu se překlenuje do variace na Dobrodružství Poseidonu (1972). Dick Van Dyke by si asi nechal sebrat důchod a vnouče, kdyby mohl tušit, jaký talent bude mít jeho příbuzný. Na druhou stranu jedině člověk s komediantskou krví jako Shane může dodat Titanicu ty správné kvality. Solidní hudba dělá z této sračky alespoň vycachtané hovno. I přes charakteristický styl speciálních efektů The Asylum, který se snaží docílit úrovně PC her počátku 21. století, je užitečné porovnat z dnešního hlediska obdobně úsměvné digitální efekty Cameronova díla. To vypadá lépe spíše kvůli bohatší výpravě, kdežto Titanic II využívá vedle prostých ateliérů nesourodých reálií Queen Mary, vodárenských tunelů a čističek odpadních vod (ples zde vypadá, jako kdyby se natáčel v sokolské tělocvičně). CGI efekty došly obrovského posunu a demokratizace, využívá se jich v mnohem širším spektru produkce; to, co se dříve stálo nemalé úsilí a peníze, se dnes dělá mnohem přístupněji a za „pakatel”. אמן

Něco na způsob Pretty Woman: akorát bez šlapky, co neumí řádně dloubat hlemýždě, a milionáře, který nemusí hledat slovník, aby zjistil, co znamená výraz machistický. Toto dílo je mnohem méně zrůdné a vůči divákovi výrazně otevřenější. Hlavní postava, trpaslík, není vzdálený příbuzný rusého škvrněte, jež se sekerou láme rekordy ve sprintu na Středozemi, nýbrž je nositelem tradice, kterou například ztělesňuje voyeurský Oskar Güntera Grasse, jenž staví diváka do role návštěvníka peep-show, kde se za kulatou špehýrkou promenáduje skřet, hrbatý šašek […] – vypravěčská perspektiva vychází z nízkosti samotného „dětského“ vypravěče. Leč naše děťátko třímá injekční stříkačku plnou heroinu, kterou stimuluje padlé ženy, aby byly ve správném rozpoložení, než přijdou zákazníci s jinými stříkačkami. Celému podniku vévodí bývalá kabaretní kurva, nyní kurva s kabaretními sklony, pokud si přiloží do nálady flaškou Beefeatera. Film rozhodně není pro zkušenějšího diváka tak „šokující”, a už vůbec ne „nudný”, jak se můžete dočíst od těch prasat, co se k této perle, jež porodila liberální | libertinská 70. léta v Dánsku, dostaly. Naopak. Překvapuje elegantně řešenými ruchy a hudbou, asociativní montáží i vkusnou prací kamery; vedle příjemné nadsázky nabízí bizarní (plyšově vykřičenou) stylizaci. Výsledkem je útulná, podmanivá a romantická atmosféra. Latinské slovo pro dílo – opus – je odvozeno od optacio (žádost) a hříšník vždy žádá rozkoše a poskvrňuje se jimi (VITA CAROLI QUARTI).

Pakliže neumětelské a naprosto nevkusné filmy, jež elitáři nemohou jinak než nutně svrhnout do horoucích pekel vyčpělé nezralosti, disponují alespoň něčím, co stojí za povrchní pohled (minimálně pro cinefilovo pobavení nad nejapnou obskurností), pak je to naprosto originální námět, leč vyvedený do neutuchající zhovadilosti, kterým se kryje tupé zpracování. Přesně takovým nádherným klenotem jsou díla Minoru Kawasakiho. Melodramatický příběh o wrestlerovi, bojujícího nejen o profesionální kariéru uvnitř ringu, avšak i o svou lásku mimo svět arény. Stačil nenápadný zásah do jinak všedního rastru – místo Rockyho dosazen hlavonožec – a máme zde dílo, na které se (na rozdíl od Kawasakiho růže) jen tak nezapomíná. [Při konzumaci filmu se doporučuje uždibovat smažené kalamárové kroužky]

Originální dílo, které pouze nabývá na síle, když si uvědomíme, jak vypadala předešlá díla socialistického realismu. Hlavní hrdina není typickým kolchozníkem, který seje pole srpem a v druhé ruce třímá kulomet – vše pro lepší zítřky a plnění pětiletky (což ostatně nebyla ani Malá Věra s velkým „apetitem“ do života). Kdepak. Moro to je drzoun, flákač a stejně tak vypadá hlavní dějová osa. V některých sekvencích se na diváka valí přehršel nápaditých postupů a energických zvrat(k)ů, což je efektivně střídáno oddramatizovanými, hluchými místy, která vedou akorát tak do slepých uliček. Proti schematismu tehdejších děl se bojuje absurditou a uvolněným směřováním; možná jen Lenin s papírkem pod jazykem ví, jak se bude vyvíjet další záběr. Disco, rock a folkové motivy burácí proti zarezlému hukotu kombajnů. Většina děl, která reflektovala očekáváný pád režimu, nebo již těžila z jeho zániku, disponuje obdobnými rysy. Rozpad, šeď, grotesknost, vzdor, nuda, barvy (Kouř/Assa/ Astenický syndrom). Paradoxem u nich je, že často zůstávají jedněmi z mála děl v lokálních kinematografiích až do dnešních dnů, která nesou autentickou výpovědní hodnotu, než se filmový trh zhroutil pod jeho demokratizací, tzn. tuny náklaďáků s porno-videokazetami a rybími prsty. I český film stále čeká na výrazné dílo, jež by vykouřilo hřebejkovsko-koljácké líbivosti.