Max-Wesslo

Wilder míchá filmovou historii se smyšlenými jmény a nebýt IMDB, doteď bych asi nevěděl, zda Max von Hayerling nebo Norma Desmond byly či nebyly skutečné postavy. Psaní o nesmrtelnosti snímku je nošením dříví do lesa. Pro mladého člověka, který je zvyklý na moderní komedie a akční filmy a chce se přiučit na starých klenotech, je tohle jistě výborný odrazový můstek. Ve své slavné režisérské době výstřední Erich von Stroheim vypadá i ve svých 65 letech dost tajemně a exoticky a pro svou roli se báječně hodil. Malé camea jistě potěší, i když musím uznat, že jména jako Anna Q. Nilsson nebo H. B. Warner mi nic neříkají. Alespoň Bustera "Friga" Keatona jsem poznal (sedí spolu s výše zmíněnými nad kartami v domě Normy Desmond). Jen škoda, že taktéž Wilderovo Někdo to rád horké u nás v televizi běhá zhruba 2x ročně a Sunset Boulevard se objeví jen výjimečně. Přitom je to podle mě mnohem lepší snímek, aniž bych snižoval kvality Někdo to rád horké. To, že Sunset Blvd. nezískal ani jednoho Oscara v pěti hlavních kategoriích, svědčí o ne zrovna nadšeném přijetí v té době. Gloria Swanson by si ho určitě za svůj "nepříjemný" výkon zasloužila.

K Tenkrát v Americe jsem přistupoval s respektem. Když se člověk na film hodně těší, je velká šance, že bude zklamán. Ale u tohoto filmu to nejde, "netěšit se". Už v té době legenda Sergio Leone na režisérské židličce, velký Ennio Morricone u not a mafián Robert de Niro na plátně. To by v tom byl čert, aby film nebavil nebo snad nudil. Čtyři hodinky uběhly až neuvěřitelně rychle a na konci jsem si mohl vydechnout a pomalu si uvědomit, jak velký film jsem právě viděl. Tenkrát v Americe je pro mě symbolem dokonalého filmu. Skloubení výjimečně dobře odvedené práce na všech možných postech v jeden velký zážitek. A tohle Leoneovo dílo si nemůžu dovolit řadit do nějakých osobních filmových žebříčků a porovnávat s jinými. Patří do speciální kategorie. Je to totiž víc než film.

Výborné sociální drama o "únosu" dcery svým otcem. Co na tom, že podobné téma bylo zpracováno už tolikrát. Tento norský nízkorozpočtový snímek vás totiž dokáže pobavit, při napínavých scénách pomalu nedýcháte a naopak při emotivních scénách tlačíte slzu. Snímku vévodí hlavně herecké výkony. Jak Jörgen Langhele v roli otce, tak Vera Rudi v roli jeho sedmileté dcerky podali výjimečné výkony. Jejich charaktery se v průběhu filmu mění a divákovi chvilku trvá, než přijde na to, jestli jsou vlastně ti zlí nebo hodní (což se týče hlavně Langheleho). Za to snímek vděčí také inteligentnímu scénáři, který se vyvaroval zbytečných nelogičností. Ano, filmový rýpal vždycky něco najde, ale v porovnání s některými americkými snímky na podobné téma se nedá scénáři nic vytknout. Nenašel jsem téměř žádnou chybičku a výborně se bavil celých 90 minut, proto dávám zasloužené 4 hvězdičky.

Je možné, aby se někomu nelíbila faerská road movie? Samozřejmě, že ano. Bye Bye Blue Bird k tomu má dokonce nemá daleko, hlavně ze začátku. Hlavní hrdinky člověku připadají divné, vidina kvalitního filmového zážitku taky trochu chybí. Ale stačí nechat film rozjet, zalíbit si charaktery postav a nechat se unášet nádhernou ostrovní krajinou a nemůžete být zklamáni. Dvě mladé excentrické dívky Rannva a Barba se vrací na rodné Faerské ostrovy. Co vlastně od návratu očekávají, neví ani ony. Možná setkání s rodinou, možná chtějí ukázat konzervativním faerským lidem jiný svět. Obojí dost provokativně a drze. Nasednou do auta Rúniho, místního rybáře, který se vydává kolem ostrova, aby si něco "vyřídil". Začíná typická road movie plná zajímavých person, nechybí ani nadprůměrná hudba. Protiklad přirozené chladné faerské krajiny a extravagantního oblečení, líčení a mluvy obou dívek je zřejmý. Trochu jsem se ztratil v postavě Rúniho, který i přes jakési "vysvětlení" na konci filmu zůstal záhadným. Možná jsem nakonec trošičku zklamaný, přecejenom road movie a navíc z Faerských ostrovů, to je více než lákavý titulek. Ale jsem rád, že nešlo jen o zneužívání potenciálu zdejší krajiny. PS: Stopující dívka, která se objeví v průběhu filmu, údajně kopíruje život režisérky Katrin Ottarsdóttirové jako mladé dívky.

Charlie Chaplin Festival je kolekce čtyř mistrových grotesek z roku 1917. / The Immigrant (****) - Tulák Charlie jako jeden z imigrantů přijíždějících do USA. První půlka se odehrává na lodi a hned ze začátku mě překvapila kamera, která sebou lomcuje ze strany na stranu podle mořských vln, což se projeví v parádní scéně v lodní jídelně. Charlie sehraje několik miniscének, ukáže své karetní schopnosti a projeví se jako velký dobrák, když daruje své vyhrané peníze chudé dívce a její matce. Tou chudou dívkou nebyl nikdo jiný, než další hvězda němých grotesek, Edna Purviance. Po vylodění se Charlie přesune do restaurace, kde se znova setká s Ednou. Slušná zábava, vynikající číšník v podání Erica Campbella a především humorná pantomima Chaplina si ode mě jednoznačně vysloužily 4 hvězdičky. Adventurer (***) - Adventurer začíná skvěle. Typická groteskní honička mezi Chaplinem (uprchlým vězněm) a policisty odehrávající se na pláži mezi útesy skončí dobře pro vězně, který uteče. Poté už mě to ale spíš nudilo, což nezachránili ani Campbell a Purviance. Spíše průměrnější groteska. The Cure (*****) - Nejlepší groteska, kterou jsem zatím viděl. Charlie přijíždí do lázní léčit svůj alkoholismus. Ale poté, co mu sluha na pokoj přitáhne velký kufr plný flašek, zjístíme, že to s tím léčením asi pravda moc nebude. Zatímco jiné grotesky mi dokázaly vyloudit široký úsměv na tváři, tato mě přirozeně rozesmála. Hlavně scénky odehrávající se v masérně s obrovským masérem (Henry Bergman). Stejně jako v předchozích snímcích, ani tady nechybí Edna Purviance ani Eric Campbell. Eric Campbell byla vůbec zajímavá postava Charlieho filmů. Hrál celkem v 11 filmech, bohužel v roce 1917 zemřel po autohavárii. Pro Chaplina bylo těžké ho nahradit, jelikož to byl velmi originální charismatický herec a hlavně představoval jakýsi protiklad tuláka Charlieho. Jeho obrovskou postavu a typický dlouhý knírek budu mít navždy v paměti. Easy Street (****) - Tato groteska bývá označována za jednu z nejlepších vůbec. Charlie se stává policistou a snaží se uklidnit pořádek na ulici (její název odkazuje na East Street v Londýně, kde Chaplin vyrůstal). Ovšem v cestě mu stojí silák Eric Campbell. Nebudu prozrazovat, jak to dopadne. Tato poslední groteska mě i přes svoji pověst už tak nenadchla (asi jsem byl zmlsaný předchozími), ovšem bitky a souboje jsou špičkové. / Všechny 4 filmy můžete nalézt na www.archive.org (konkrétně zde), stejně jako spoustu dalších, spíše starších filmů. Na tyto filmy neexistují žádná autorská práva, proto můžou být šířeny zadarmo po internetu. Proto vzhůru do stahování!

Bill Plympton je úspěšný new-yorský animátor, jehož ilustrace plnily a plní dlouhá léta stránky světoznámých časopisů a denníků. Jeho možná nejznámější snímek Your Face byl nominován na Oscara. Tentokrát pospojoval čtyřiadvacet krátkých skečů na téma sex a násilí (ovšem některé skeče pod toto téma nakonec nespadají) do osmiminutového snímku. Zapomněli jste někde klíče od domu? Nevadí, stačí se začít dusit a při posledních vzpomínkách na život si jistě vybavíte, kde jste je nechali. Plympton má specifický smysl pro humor, který mě osobně dost sedí, což ovšem nemusí platit o každém. Taktéž jeho způsob animace je originální a pravděpodobně už jste možná nějaký ten jeho obrázek viděli. Z dosavadních 8 snímků, které jsem měl možnost shlédnout, považuju tento za nejpovedenější.

Film čistý, vyhlazený jako kamínek v horském potoku. Kim Ki-duk nemluví slovy, ale obrazem. A musím říct, že nádherným obrazem. Uprostřed hustě zalesněného údolí leží jezero a na jeho nezčeřené rovné hladině leží malý buddhistický chrám. V něm žije starý mistr a jeho žák, který se učí žít bez chtíče a pokušení, protože jak říká jeho mistr (a později se to i dokáže), chtíč a pokušení probouzejí vražedné úmysly. Cyklus ročních období plyne synchronně s cyklem života. V každém ročním období je krajina úplně jiná a pokaždé vám to vyrazí dech. Jaká škoda, že taková místa se na Zemi vyskytují čím dál méně. Fascinovaly mě některé symboly, jako například dveře, které stojí v pokoji a pomyslně oddělují ložnici od modlitebny. A přestože se dají obejít nebo nahlížet na spícího člověka, starý mnich si ty dveře stejně otevře, aby viděl. Stejné je to se vstupní bránou, která se také dá obejít, ale přesto jí každý návštěvník projde. Pomyslně odděluje svět tam venku se světem na jezeře. Přestože film je svým dějem prostý a jednoduchý, jen znalí lidé pochopí význam všech obrazů. Ale není to na škodu, naopak. I po skončení filmu vám tedy zůstává něco, o čem se dá ještě dlouho přemýšlet. Rozhodně doporučuju každému, aby se alespoň na 100 minut odprostil od uspěchaného rušného městského života a ponořil se spolu s Kim Ki-dukem a jeho filmem do meditací uprostřed překrásné krajiny neznámo kde.

15 postav v pěti taxících v 5 světových městech ve stejný čas, ale v různých časových pásmech. Opravdu originální nápad, který je také nadprůměrně zpracován. Jarmusch skvěle vystihl jednotlivé národnosti a města a lze říci, že i bez znalosti jazyka, kterým postavy mluví, se dá poznat země původu. Je těžké jednotlivé povídky nějak srovnávat a vybírat lepší, protože každému sedne jiná, ale za sebe můžu říct, že jsem se nejvíce bavil u New Yorku a samozřejmě v Římě, naopak Paříž se mi moc nelíbila. Finská povídka je chladná, smutná, ale vynikající, povídka z Los Angeles s mladou Winonou Ryder je spíše průměrná. Když se odteď řekne Noc na Zemi, jako první věc se mi vybaví excentrický Roberto Begnini v římském taxíku, protože je to z především on, kdo se zasloužil o 4* od mé osoby. Od začátku do konce je to od něj herecký koncert plný vtipných momentů. Jarmusch se tímto filmem konečně dostal do mé top5. PS: Jistou roli zde sehraje také Československo a Praha.

Druhá část z Takeshiho yakuzácké trilogie (Violent Cop, Boiling Point, Sonatine) plná násilí a černého humoru, tolik typického pro tohoto japonského režiséra. Našel jsem zde několik paralel s pozdějším filmem Scény u moře. Ale že by se oba nesly ve stejném nenásilném duchu jako Scény u moře, to rozhodně ne. V Boiling Pointu nám Takeshi ukazuje svůj typický film, lépe řečeno typické znaky svého filmu. On totiž Boiling Point ještě dost zaostává za pozdějším Ohňostrojem a Brotherem (a doufám, že i Sonatine, který uvidím zanedlouho). Film se rozjíždí hlavně až ve své druhé polovině, kdy na scénu přijde Beat a svými bizarními nápady a scénkami ihned zaujme diváka (např. v baru). Jedna část se také odehrává na pláži u moře, což se později stal také jeden ze znaků Takeshiho filmů, jelikož v každém dalším filmu se vyskytuje nějaká scéna u moře (nebo se film takto přímo jmenuje). Kitano to v jednom rozhovoru zdůvodňuje tím, že když točí ve městě, plete se mu na placu spousta přihlížejících lidí do práce, což samozřejmě nemá rád. Děj je v podstatě dost jednoduchý, ale v průběhu filmu jsem se občas trochu ztrácel (doteď mi uniká význam některých postav). Vysvětluju si to tím, že Kitano ještě nedokázal postavy napsat tak, aby je perfektně pochopil i západní divák (příp. je to mojí blbostí). Film jako celek mě bohužel nezaujal tak, jak jsem čekal a dokonce si troufnu říci, že je to Kitanův nejslabší film (pořád si ale zaslouží nadprůměrných 3,5*), ovšem scénky přímo s Kitanem jsou parádní. Věřím, že po druhém shlédnutí a doplnění trilogie o Sonatine už budu spokojenější.

Velmi pomalé tempo, ovšem pokud už jste nějaký ten Kitanův snímek viděli (např. Dolls), ani Vám to nepřijde. Kitano nepotřebuje dialogy, mluví obrazem, hereckými výkony. Tradičně znovu vynechává záběry, které si pak divák musí domyslet. Průběh vynechaných záběrů je samozřejmě naznačen mimikou herců atd. A kdo si záběry domyslet nedokáže, vidí jenom sled několika obrázků, což vede k nudě. Velkou roli zde hraje krásná Hisaishiho hudba, neboť oba hlavní herci jsou hluchoněmí a celkově se ve filmu znovu nic moc nenamluví. Ticho a hudba se tady účinně střídají. Ale zatímco jiný režisér by s tichem vytvořil nudu, Kitano vytvoří zábavu a vyloudí úsměv na tváři. Příběh je velmi jednoduchý a točí se hlavně kolem dvojice zamilovaných hluchoněmých japonců a surfingu. Čtyři hvězdičky proto, že to přecejenom má několik chybiček, které Mistr vychytal až o 11 let později v Dolls.