Říjen, 3:4

Mladý japonský nekňuba, kterému to nejde v práci, u dívek, ani v baseballovém mužstvu, se jednou dostane do křížku s yakuzou a do drsného světa japonské mafie se propadá stále hlouběji. Zajímavá konfrontace dvou světů, druhý, paralelní příběh, v němž hraje hlavní roli sám Kitano, je o něco povedenější - především co se tempa a víceméně komediálních (občas značným cynismem zavánějících) nápadů týče. Hlavní linie postupně poněkud ustupuje do pozadí, ovšem je o něco složitější, mnohoznačnější a propracovanější. Výborné jako komedie i brutální exkurze do světa nevybíravé yakuzy. (22.07.2006)

Druhá část z Takeshiho yakuzácké trilogie (Violent Cop, Boiling Point, Sonatine) plná násilí a černého humoru, tolik typického pro tohoto japonského režiséra. Našel jsem zde několik paralel s pozdějším filmem Scény u moře. Ale že by se oba nesly ve stejném nenásilném duchu jako Scény u moře, to rozhodně ne. V Boiling Pointu nám Takeshi ukazuje svůj typický film, lépe řečeno typické znaky svého filmu. On totiž Boiling Point ještě dost zaostává za pozdějším Ohňostrojem a Brotherem (a doufám, že i Sonatine, který uvidím zanedlouho). Film se rozjíždí hlavně až ve své druhé polovině, kdy na scénu přijde Beat a svými bizarními nápady a scénkami ihned zaujme diváka (např. v baru). Jedna část se také odehrává na pláži u moře, což se později stal také jeden ze znaků Takeshiho filmů, jelikož v každém dalším filmu se vyskytuje nějaká scéna u moře (nebo se film takto přímo jmenuje). Kitano to v jednom rozhovoru zdůvodňuje tím, že když točí ve městě, plete se mu na placu spousta přihlížejících lidí do práce, což samozřejmě nemá rád. Děj je v podstatě dost jednoduchý, ale v průběhu filmu jsem se občas trochu ztrácel (doteď mi uniká význam některých postav). Vysvětluju si to tím, že Kitano ještě nedokázal postavy napsat tak, aby je perfektně pochopil i západní divák (příp. je to mojí blbostí). Film jako celek mě bohužel nezaujal tak, jak jsem čekal a dokonce si troufnu říci, že je to Kitanův nejslabší film (pořád si ale zaslouží nadprůměrných 3,5*), ovšem scénky přímo s Kitanem jsou parádní. Věřím, že po druhém shlédnutí a doplnění trilogie o Sonatine už budu spokojenější. (18.01.2005)

Najbzytočnejší Kitanov počin na poli kinematografie. Príbeh o mladíkovi, ktorému sa nedarí a pri napadnutí jedného yakuzáka sa rozhodne pomstiť aj za poranenie svojho kamaráta, tým že sa vydá do Okinawi zaobstarať si zbraň je natočení bez emócií alebo pamätných scén. nebyť samotného Kitana v úlohe bisexuálneho gangstera a pár scén, v ktorých badať Kitanov neočakávaný a roztomilí humor, bolo by to oveľa horšie. Lenže samotný fakt k tomu neprospieva. Od začiatku som vedel ako sa to skončí a koniec je pre samotný vývin hlavného hrdinu absolútne zbytočný a ťažkopádny. Preskakuje sa tu zo scény na scénu, objavujú sa tu postavy, ktorých prítomnosť nie je ani naznačená ani vysvetlená, stotožnenie sa s hlavným hrdinom alebo kýmkoľvek v tomto filme je absolútne nemožné , pretože kamera všetko sníma z diaľky a detailom sa ako keby vyhýbala a tých pár čo sa nájde nám neukazujú emotívnosť ale len ďalšiu zbytočnosť, ktorá tento príbeh podkopáva do vôd podpriemeru. Kitano šliapol vedľa. Ako jeho prvý film v ktorom sa snažil dať aj nejakú tú svoju poetickosť je neohrabaný a je to na ňom vidieť že Kitano skúšal ako to bude vyzerať a až v scénach u mora sa dá povedať že natočil poetický film. Opäť tu zasadil gangsterov a tí to viac menej zachraňujú , lebo s akčnými scénami vedel Kitano vždy robiť, ale na veci nemení nič že sa jedná o najslabší z jeho filmov a aj najzbytočnejší. Vďaka bohu za to že je len jeden. (22.12.2008)

Aby se Kitano vymezil své komediální kariéře napsal si zde pro sebe jednu z nejzápornějších postav vůbec. Spolu se syrovým minimalismem, který ještě lehce doladil v pozdějších snímcích je Boiling Point je Kitanovsky typickou kombinací ostré yakuzárny a černočerného humoru. Vtip i násilí přichází nečekaně a v nevídaných kombinacích díky kterým vyniká špičkový střih. 9/10 (06.05.2015)

Vcelku jednoduchý příběh s ještě jednodušší zápletkou sází především na důsledné vyobrazení světa jakuzy a jeho zákonitostí, v určitých aspektech mi Boiling Point připomínal Scorseseho Špinavé ulice. Film samozřejmě táhne podstatnou část filmu Kitanova postava, jejíž bezdůvodné násilné sklony, které neztrácejí především vtip, dynamičnost a určitou míru absurdity, naplňují film prvky tak typickými pro většinu Kitanových děl. Nejde ale jen o míru explicitnosti, kterou film divákovi zprostředkovává; jde i o jistý přesah, který film bezesporu má - např. srovnání začátek/závěr. (13.06.2011)