Max-Wesslo

Ač téměř tříhodinový, přesto dostatečně poutavý a dramaticky natočený příběh pěti bratrů. Vyrovnaně podané příklady toho, jak dokáže původem vesničany změnit městská aglomerace a její nástrahy (konkrétně Milán). Zatímco Simone propadne alkoholu a prostitutkám, Ciro naopak dokáže vystudovat a získat místo v rozvíjející se továrně. Někde mezi těmito dvěma pak stojí Rocco perfektně zahraný mladým Delonem. Simonem způsobená tragédie v závěru nepostrádá dostatek gradace napětí a herecké dramatiky němých filmů, čímž ohromuje.

Zpracování slavného románu Daniela Defoe Robinson Crusoe v této pro Buñuela netradiční formě je docela překvapivé. Tento film z mexické éry, za který byl představitel Robinsona Dan O'Herlihy nominován na Oscara, však i tak dává Buñuelovi prostor k experimentování ze snovými sekvencemi nebo teologickými dialogy. Ty pak rozvíjel především ve filmech natáčených po návratu do Paříže. Scéna snu nebo spíše halucinace kvůli vysoké horečce, ve které se Robinsonovi zjeví jeho otec stojící kousek od něj z vědrem vody, ale tak nějak vyplyne z děje a předlohy. Není tak překvapivá jako iluze servírované Buñuelem třeba v Nenápadném půvabu buržoazie. Celkově pak jde o celkem kvalitní zpracování ohraného příběhu, které je pak spíše zajímavé především kvůli jménu na režisérské stoličce...

Přelud svobody je po Mléčné dráze a Nenápadném půvabu buržoazie dalším snímkem, kde si Buñuel s Carriérem vyhráli se scénářem a namočili ho v surrealistické vodě. Absurdní příběhy s komedickými prvky jsou mezi sebou propleteny spojnicí, kterou nejčaastějí bývá původně vedlejší postava ve scéně, se kterou však nečekaně Buñuel rozehraje další 'příběh'. Během filmu se proto vystřídá velké množství postav a ani u jediné jsem si nebyl jistý, co si v dalším průběhu může dovolit. Působily na mě tak stejně, jako třeba hrdinové Kitanových filmů. Samotné absurdity jako vyhlášení pátrání po ztracené dceři, která přitom sedí na stanici přímo před komisařem a svými rodiči nebo výborná scénka při záměně jídelny a toalety dokázaly mnohdy i rozesmát. Vrcholem je pak masový vrah, který po odsouzení k trestu smrti naprosto v klidu odejde ze soudní síně, rozdává autogramy a třese si se soudci rukou. Buñuel sice stárl a postupně ohluchoval, ale na jeho filmech to nejde vůbec poznat. Naopak jakoby přidával stále něco nového.

Mléčná dráha je v pořadí třetí spoluprací Luise Buñuela se slavným francouzským scénáristou Jean-Claude Carriérem. Producentem pak byl Serge Silberman, který s Buñuelem spolupracoval na jeho posledních filmech. Samotné natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno kvůli probíhající studentské revoltě roku 68' v Paříži, které se účastnil sám Buñuel. Přesto se dle mě jedná o jeden z nejlepších kousků v jeho bohaté filmografii. Dva poutníci s apoštolskými jmény Petr a Jan cestují odkudsi z Paříže do španělského Santiago de Compostella. Svým způsobem jde tedy o road movie, ale již po několika záběrech je jasné, že jde o dosti netradiční road movie. Buñuel, ovlivněný působením v surrealistické skupině Andrého Bretona, si pohrává s časem i prostorem a především s diváky. Ve snaze vyjádřit (ale nikoliv vnutit) svůj názor na náboženství, víru a především 6 církevních dogmat, na které míří nejvíce, míchá postavy z různých časových období na různých místech. Poutníci tak často působí spíše jako nějaká spojnice jednotlivých situací, ostatně ve většině scén působí spíše jen jako svědkové děje. Jakoby přirozeně a bez povšimnutí potkávají po cestě svérázné figurky, plynule přecházejí mezi staletími a nikomu z nich nepřijde nic podezřelé. I když se v citovaných náboženských a historických textech neorientuju, s každým dalším Buñuelovým filmem mám pocit, že jsme na tom se vztahem k církvi velmi podobně a skrze jeho filmy si to mé stanovisko jen upevňuju...

V rozmezí jediného roku vznikly dva velmi podobné snímky zabývající se anglickým fotbalem z té druhé strany. Oba mají u nás stejný distribuční název (a nikdo si to nebude plést, že ano), jde o Football Factory a právě tento film s Elijah Woodem. Není se co divit. Zprávy o bitkách mezi fanoušky jsou v médiích čím dál populárnější, novináři se již nebojí psát. Fotbalový svět se snaží vymýtit rasismus, který většinou podporují právě tito lidé. Proto se poslední dobou s podobnými filmy roztrhl pytel (viz třeba Non Plus Ultras u nás). A jak si tento snímek vede v porovnání s tím starším? Myslím, že jsou oba na stejné úrovni. Bitky mezi fanoušky jsou natočeny slušně a v obou případech dost podobně. Příběhy hlavních hrdinů vyprávěné na pozadí samotného "fanouškovství" taky obstojí a dá se jim věřit. Režisér nám opět dokazuje, že role může z herce udělat jakéhokoli hrdinu, jinak by mi nikdo nemohl namluvit, že pírko jako je Elijah Wood dokáže složit několik vysokých rowdies... Jelikož fotbal miluju, není co řešit a pěkné 4* vystřihnu, ale už by se na tento problém mohl podívat nějaký filmař z jiného úhlu, jelikož to začíná být vše na jedno brdo.

Nechci být sprostý.

Teda. Posadit do jedné cely neustále spícího pasáka Johna Lurieho, dj Toma Waitse, kterého opustila holka a extrovertního upovídaného Roberta Benigniho, který umí anglicky jen základy, to už samo o sobě slibuje zábavu. A Jim Jarmusch sliby plní. Celou dobu jsem se bavil, ať už díky nemotornému Benignimu nebo flegmatismu Waitse a Lurieho. Každý záběr je o ničem a zároveň o všem, Jarmusch dokáže i ty nejobyčejnější věci podat zajímavě. Miluju herecké umění Johna Lurieho a strašně rád bych ho viděl v roli nějakého moderního gangstera, protože mám pocit, že se na to hodí. Nic víc k tomu není co říct, komu se líbil předchozí Stranger than paradise, bude při sledování Down by law v sedmém nebi. 95%.

Příběh domorodců žijících v nepálské provincii Dolpo, hluboko v himalájských horách, v místech, kde nerostou stromy a kde život vypadá pořád stejně už několik desítek, možná i stovek let. Je to také příběh režiséra Erica Valliho, který dlouho žil s tímto kmenem, naučil se jejich řeč a spřátelil se především s dvěma lidmi, s Tinlem a Norbouem, kteří hrají hlavní role. Eric Valli je fotograf a je to znát. Záběry na velké masivy, horská jezera a hluboká údolí, to všechno bere dech. Samotný příběh je jednoduchý, ale vůbec to neubírá na požitku. Tento snímek je hlavně o životě místních obyvatel, natolik se lišícího od toho našeho a kdo má rád meditativní věci s hlubokým nádechem exotiky, bude si užívat. Původně jsem film ohodnotil 4 hvězdičkami, ale když jsem si uvědomil, že hlavní melodie mi zní v hlavě už měsíc, musel jsem jít s hodnocením ještě výše, protože se mi to obvykle nestává. Soundtrack jsem si sehnal a je doslova hypnotický. Ten film v žádném případě není dokonalý, spousty lidí nebude ani trochu bavit. Ale pro mě má nepopsatelné osobní kouzlo.

Já už si snad ani nepamatuju, kdy jsem naposledy viděl čistokrevnou komedii, která by neměla žádná hluchá místa, trapné scénky a hlášky a u které bych se smál po celý film. Jenže to bylo ještě před shlédnutím Swing Girls. Tahle originální komedie v japonském stylu mě nadchla. A to snad vším, čím to jen šlo. Skupina školaček chodí na letní doučování a očividně to žádnou z nich nebaví. Na škole mezitím působí dechová kapela, která jezdí na baseballové zápasy místního týmu. Celá kapela však po pozření obědů skončí s otravou v nemocnici. Zbyde jediný člověk, hráč na činely, na kterého oběd nezbyl a který se pokusí složit co nejrychleji novou kapelu. A to je samozřejmě šance pro školačky, které se můžou přihlásit, aby se vyhnuly úmorné nudě při matematice... Pokud bylo cílem režiséra mimojiné také přilákání mladých lidí k jazzu a swingu, myslím že se to podařilo na jedničku. Po celou dobu vyhrává skvěla hudba, která vygraduje závěrečným koncertem. Zajímavostí je, že všechny mladé herečky na nástroje opravdu hrají, jelikož prošly speciálním tréninkem před natáčením a poté koncertovaly v Japonsku a USA, aby film propagovaly. Samozřejmě to hodně dodává na věrohodnosti. Jeden vtipný moment střídá druhý, školačky jsou roztomilé a krásné:). Kdo má rád jazz, bude se výtečně bavit, kdo ho třeba rád nemá, bude se bavit stejně!

Hal Hartley vstoupil do vod nezávislého filmu více než dobře. Jeho celovečerní prvotina se přesně strefila do mého vkusu a takhle si představuju snímek s malým rozpočtem, který by se vyjímal třeba v Americkém nezávislém létu, který dává ČT2. The Unbelievable Truth má velmi specifickou atmosféru, jakou jsem cítil například z Jarmuschova Stranger than paradise nebo Wendersova The Million Dollar Hotel. A to mám na filmu moc rád, tím mě dokáže upoutat a dovést zdárně až do konce, aniž bych se nudil, přestože sám o sobě film nudný třeba je (to platí i o těch dvou výše uvedených). Filmu kromě atmosféry vévodí také výborné dialogy a charaktery postav. Automechanik Josh je záhadný a až přehnaně klidný, krásná Audry se zase bojí atomových zbraní a každým dnem očekává konec světa. Její otec, Joshův nový zaměstnavatel, z ní chce mít nejdřív hlasatelku zpravodajství, poté modelku. Pak je tady další automechanik Mike, který chodí s Pearl, jehož sestru zabil Josh. Zdá se vám to zamotané? Možná ano, ale na mě to tak vůbec nepůsobilo a film ubíhal svým pomalejším tempem a já si užíval. Mimochodem, RottenTomatoes ohodnotili film 100 procenty! "Are you a priest?" "I´m a mechanic.".