Max-Wesslo

Temně laděný experimentální dokument bratří Quayů o polském spisovateli a dobrodruhu Janu Potockém, autorovi Rukopisu nalezeného v Zaragoze (mimo jiné), který byl předlohou pro stejnojmenný film (1965) Wojciecha Hase. Film se odehrává na zámku Lancut, kde hrabě Potocki žil. V první části střídá záběry skupiny turistů, kteří zámek procházejí, a detailů, které v kombinaci s pokřiveným prostorem a tklivou hudbou Krzystofa Pendereckého oživují staré předměty a místa a navozují temnou atmosféru. V druhé části pak hrou světla a stínu a užíváním snových sekvencí přibližuje nálady, které jistě mají zdroje v Potockého zájmu o fantasy a v jeho smrti spáchané sebevraždou.

Tříhodinový historický snímek s prvky surrealismu, příběh o cestách velitele gard Alfonse van Wordena španělskými prériemi. Film unáší svou atmosférou na pomezí snu a reality a rozsáhlostí s několika příběhovými liniemi. V druhé části se film vyprávěním hrdinů rozvětví až v pětinásobných flashbacích, které se navzájem střídají a doplňují, až splynou samy do sebe. Luis Buñuel, který je známý tím, že málokdy viděl jeden film vícekrát, údajně shlédl Rukopis hned třikrát. Mezi další obdivovatele patří Francis Ford Coppola, Martin Scorsese a především David Lynch. Nezbývá, než tento snímek doporučit každému, kdo nemusí mít všechno naservírováno přímo na talíři, ale kdo se rád v budoucnu na film podívá znovu.

V tomto dokumentu spolu diskutuji Eric Rohmer za kamerou na jedne strane a dve velka jmena francouzskeho filmu na strane druhe - Henri Langlois a Jean Renoir. Povidani je zamereno ciste na Lumierovy filmy, nikoliv na jeho zivot, a z ust povolanych se dozvime zajimave veci. Vse je doprovazeno konkretnimi ukazkami Lumierovych filmu.

Tady Maddin zatim jen trenoval pred svym vykonem s The Heart of the World.

Herzog mě stále překvapuje svou inovativností a dokazuje to tímto zajímavým využitím jeho archivu v kombinaci se sci-fi tématikou. Popustil uzdu své představivosti a já jsem se výborně bavil.

Jde o krátký dokument o muži, který byl posledním obyvatelem ostrova blízko Kréty. Šlo o ostrov, na který posílali malomocné. Vrátil se na Krétu, nemluví, jen posedává v místní taverně a vyhrává na lyru. Místní tvrdí, že je to nejlepší hráč na celém ostrově. Už v tomto dokumentu projevil Herzog zájem o lidi se zajímavým osudem a o netradiční zeměpisné šířky, což ho poté drželo celý život.

Působivé nahlédnutí do duše bývalého řezníka. Philippe Nahon staví svůj herecký projev na kamenné tváři a apatickém chování. Jeho znechucení se spolu se stopáží stupňuje a vystupňuje. Strach z bídy, odpor k celé škále věcí a lidí, otázka morálky, vztah k dceři a profláknuté hledání smyslu života, tím vším se hrdina zabývá ve svých myšlenkách. Oněch 30 vteřin k opuštění projekce nabízí Noe v situaci, kdy lze očekávat záběry, které nebudou ladit oku diváka. Přesto bych rád věděl, kolik z nich zauvažuje nad tím, že projekci opravdu opustí? Občasný detailní záběr na hrdinovo oko následující těsně po něčem nechutném dle mě pak dokresluje, co chtěl Noe říct. Viděno krátce po Hanekeho Funny Games, ve kterém autor brnkal na podobnou strunu. Režisérova mystifikace (kterou zmiňuje dwi) mě dosti nahlodala - znechucení tím, co se na plátně děje, vystřídal příjemnější pocit, že se vlastně nic nestalo. Ale opravdu se nestalo?

Funny Games Michaela Hanekeho nabízí zamyšlení nad stále jednodušší konzumací nasilí a vybrušuje nápady z předchozích filmů, jak to udělat co nejúčelněji. Nevím, v jakém stadiu byl v roce snímku vývoj reality show, ale Haneke tímto filmem staví diváky před jednu takovou. Několikrát dokonce jeden z mučitelů promlouvá na kameru a ptá se nás. Jakobychom měli možnost ovládat ten uzavřený svět a jejich oběti. Účel toho měl u mě za důsledek jakýsi pocit studu z toho, jak prostě dokážu snést podobné drama a situace. Stejný pocit přišel se spožděním po scéně, kdy se manželka má poníženě svléct a kamera sleduje pří svlékání pouze její tvář, avšak jakési skryté tužby v nás už netrpělivě čekají, kdy se objektiv vydá níž či kdy zabere celek. Arno Frisch je ve své roli působivý, neboť dokáže tyhle spratky zahrát velmi chladnokrevně, jak to ostatně dokázal už v Bennyho videu. Haneke se vyvarovává příběhovým klišé a zatímco čekáme na zvrat, který by obrátil role a dospěl k nějakému pošramocenému happy-endu, jeho náznak opravdu v jednom momentě přijde. Ovšem 'funny games' ještě neskončily, chceme více, takže stačí 'remote' a můžeme pokračovat.

Hanekeho sdělení o rozpadu tradičních rodinných hodnot je silně umocňováno zvolenou formou - život navenek poklidné rodiny je nahlížen vesměs skrze předměty a situace přetechnizovaného světa, ve kterém jsou čtyři členové rodiny zdánlivě spokojeně uvězněni. Toho je dosahováno nezvyklými úhly kamery, jež se v mnoha situacích úspěšně vyhýbají obličejům a stereotyp jejich denodenního počínání sledují jaksi obecně a bez možnosti vytvoření si vztahu k hrdinům (ať už kladného nebo záporného). Demoliční část přináší pro rodiče jistý druh katarze, která je podporována postavou holčičky Evy, která se ve své naivitě a nevědomosti směle účastní. Nicméně mi chybí nějaký výraznější převrat, vše přišlo tak nenápadně, symbolizováno jen průjezdem automyčkou a tedy jakýmsi očištěním. Po závěrečném sdělení, že je film natočen podle skutečné události dostává pro mě Hanekeho výrok o 24 lžích za sekundu úplně jiný význam.

Lucky Miles mě zaujaly už krátkým popiskem na plakátu k filmu, což se mi delší dobu nestalo. Těšil jsem se na vzájemné setkání postav z různých světových stran, kultur či náboženství, to vše v atraktivním neutrálním prostředí schopném dohánět postavy k hranicím psychické i fyzické vyčerpanosti. Izolovanost herců v prostoru, byť velkém, se projevuje docela pomalu a místo očekáváného dramatického stupňování jsem si připadal jako na houpačce. To podpořil i závěr, který mě ne zrovna dostatečně uspokojil. Taktéž linie australských rangerů a indonéských rybářů dle mě trochu rušily, otázka zní, zda byly ve filmu opravdu potřebné. Celkově se však jedná o povedenou road-movie s komediálními prvky a absurdními situacemi. I´m going to Perth!