Zloděj kol

Milostný příběh je velmi nápaditě zakomponován do mistrovství světa v hokeji 1948 a stejně neotřelé je i seznámení hlavních protagonistů. Jana Dítětová je roztomile dívčí, Zdeněk Dítě hraje smolařského mládence s neodolatelnými přechody od neohrabanosti k zamilovanosti v návaznosti na Harolda Lloyda. Film je jednou z posledních komedií natočených "postaru" a dívá se na něj opravdu velmi příjemně.

Ojedinělý film dovádějící onu zvláštní atmosféru meziválečných a protektorátních filmů až nad hranici dokonalosti. Beneš, Hrušínský, Šejbalová, Šlemrová, Plachý, Neumann jsou naprosto dokonalí. Ovšem to malé lidské drama, které předvádí Saša Rašilov, se zarývá opravdu hluboko pod kůži. Navíc po dlouhé době jsem zde viděl rovnocenné a na sobě závislé partnerské dvojice. To všechno podkresluje velmi příjemný hudební doprovod. Tehdejší kritika si filmu nevšimla a odsoudila ho jako buržoazní přežitek. Jsem rád, že se k těmto přežitkům mohu hrdě hlásit a neustále vracet.

Velmi průměrná komedie, u které se ani moc nezasmějete. Slavínský až přehnaně mentoruje a cesta mládí za úspěchy přes vlastní zásluhy a zkušenosti je podána neuvěřitelně naivistickými prostředky. Věra Ferbasová ztrácí svůj esprit a na některých místech se nabízí srovnání v podobě jakési prenatální a nutně cudnější verze Natalie Oreiro. Zkrátka si myslím, že v této době měli všichni tvůrci již dostatečné zkušenosti k tomu, aby natočili výrazně lepší komedii. Koktající Krištof-Veselý, toporně komická figura Franty Paula a překvapivě nevýrazný Futurista pak znásobují zbývající neduhy tohoto filmu. Oldřichu Novému se jeho přání "nebýt dědečkem" přece jen splnilo, Kristián na sebe nenechá dlouho čekat.

Českou (a nutně lidovou) verzi Pygmalionu povznáší hlavně přítomnost Oldřicha Nového. I díky němu se sem dostávají občasné prvky ironie, což pro Slavínského filmy není zvykem. Věra Ferbasová v sobě nepochybně měla komediální potenciál, záleželo pouze na tom, jak byl využíván. Zde se drží na přijatelné hranici vkusu a v rámci její filmografie patří rozhodně k tomu lepšímu. Na jejích filmech mi snad vadí jen přechod k tzv. vysvětlovacím scénám (proč se rozhodla oklamat svého milého, aby získala jeho srdce = drtivá většina jejích filmů), z půvabné dívky tropící hlouposti se stává melodramatická figurína, která hledí do prázdna. U Falešné kočičky se k tomu přidává ještě rychle sesmolený závěr (což Slavínský u tohoto typu komedií dělal), kdy se uražený doktor Přelouč, poté co by hrozilo, že si jeho dívka vezme jiného (pochopitelně jen naoko), vrhne své vyvolené kolem krku a zapomene, že si z něj vystřelila, byť z lásky. Nevadí mi samotný princip, ale pouze jeho provedení (pro srovnání třeba vynikající Dívka v modrém). Standardní Slavínský, standardní Nedošinská, standardní Ferbasová, standardní Krištof-Veselý, lehce povznesený Nový, silně přehánějící Kohout. Tak jak je mám rád za podzimních večerů.

Snad nejsympatičtější česká agitka. Výsadkáři ze Svazarmu přesvědčí družstevníky z Trnkové, že nestačí jen pracovat, ale že musí umět svou práci i chránit. Abych byl přesnější, vsadí se, že zajmou předsedu družstva. Pokud Vám někdy některá z českých televizí nabídne tento film, zapomeňte na možnost reality a na ideologický přídech a nechte se bavit poměrně vydařenou crazy komedií. Pozapomenutý význam Miloše Makovce pro český film by vzhledem k různorodosti jeho tvorby zasluhoval zhodnocení. Ryze osobní poznámka: Irena Kačírková je největší kráskou českého filmu padesátých let!

Film sice nepředstavuje žádnou perlu, ale když uvážím, že se jedná o frašku, je její výsledek víc než dobrý. Téma jezdící postele a pomyslné nevěry bohužel představovalo velmi slabý podklad pro filmový scénář. Ač jsem skalním fanouškem Karla Lamače, přiznávám, že se moc nesnažil, a vytvořil pouze další šablonu nepraktického mládence, kterého ta správná dívka přivede k rozhodnosti (už jméno hlavního hrdiny Anatol Brynda je na hranici diváckého vkusu). Jako celek Vás ovšem tenhle film nemůže urazit a neškodí si ho občas připomenout, už kvůli jedné z mála hlavních rolí Ljuby Hermanové v jejích naprostých začátcích.

Historická komedie velkého stylu, jaká se už bohužel v našich zeměpisných šířkách neopakovala (Císařova pekaře beru v potaz). Vávra opět vyvedl Národní a Vinohradské divadlo na barrandovský kopec, doplnil jej několika filmovými stars a úspěch byl na světě. Film velmi dobře drží základní příběhovou osnovu, nechybí zde napětí, vtip, život a krása. Má několik dobrých hereckých výkonů (Smolík, Šejbalová, Pištěk, Nedošinská, Mandlová, Steimarová), ale všemu pochopitelně dominuje Zdeněk Štěpánek, který mohl Mikuláši Dačickému propůjčit veškerou svou vervu. Zdravě nacionální film nemůže jednou za čas škodit.

Těžko říct, proč Hugo Haas zfilmoval právě tento námět. I když situace komik versus malé dítě je velmi vděčnou příležitostí pro každého tvůrce. Haas se snažil vytěžit co se dalo, přesto film na několika místech citelně drhne. Scény v penzionu, vztah s Adinou Mandlovou alias dívčí bojovnicí Vlastou a vůbec všechny žačky. Jinak řečeno Haas by si na plátně stačil sám a jen díky němu stojí film za zhlédnutí a opět jen a jen díky němu se tenhle film nevytratí z diváckého povědomí. Ale přesto čestnou výjimkou je Leopolda Dostalová v roli ředitelky, jinak ryze nefilmová herečka předvedla sice ne výjimečný, ale příjemně civilní výkon.

Film o dojímajícím (v tom nejlepším smyslu slova) přátelství drožkáře Šourka a jeho koně Karla a o napravení příslušníka zlaté mládeže. Všimněte si, že drtivá většina protektorátních filmů obsahuje fabuli napravení a zmoudření (Kristian, Těžký život dobrodruha, Tetička, Roztomilý člověk atd.) Opravdu úsměvný film s nepomíjející atmosférou, danou především nakažlivým člověčenstvím Jindřicha Plachty. Jana Dítětová jako debutantka podává velmi přesvědčivý a sympatický výkon (v 16 letech!!!), což bohužel trochu sráží obsazení podstatně staršího ansámblu mladých - Peška, Vítové a Dohnala. Ačkoli u posledně jmenovaného je to jedna z mála koukatelných rolí. Potěšitelná je figurka Jaroslava Marvana. Po nekončící sérii úředníků, ředitelů a policistů vytvořil lidovou figurku a nastoupil tak přípravu na poválečnou kariéru. Osobně mě cihlář Tonda bere víc než třeba "železný dědek", Anděl, Šebesta & spol. Film je míněn jako oslavná pajáda na mládí, ale má v sobě hodnoty, ke kterým neškodí se občas vrátit, a to i v době, kdy jsou svým nositelům trochu na obtíž. Aspoň při podzimních podvečerech u televizní obrazovky.

Kriminální příběh o loupežích v obchodním domě je sice reálný, podstatně hůř je na tom ale samotný průběh vyšetřování. Mladý zbrklý vyšetřovatel je vychováván starším kolegou k přátelství a důvěře k lidem, toť hlavní myšlenka celého filmu. Bože Macu...! Měl jsi tohle zapotřebí? Vždyť jsi sakra natočil Třináctý revír? Kde je Tvůj vkus a smysl pro příběh? Navíc Čestmíru Řandovi vyloženě neseděli ryze kladné role a Oldřich Nový ve dvou záběrech jako černá skvrna socialistického zřízení?