Zloděj kol

Slušný rodinný film. Přesně takový, jaké uměl natáčet Bořivoj Zeman. Poslání točit aktuální komedie reagující na společenské nešvary bylo v té době sice už zbytečné, ale proč se nenechat vytrhnout milým vkusným příběhem s dobrým hereckým obsazením? Film by se bez přítomnosti Zdeňky Baldové asi rozpadl, ale právě kvůli ní stojí film za zhlédnutí. Ne snad, že by herecký úkol byl v kontextu filmových babiček nějak výjimečný. Ale Baldová do něj vkládá životní zkušenost všech těch jen zdánlivě stereotypních rolí, které hrávala během celé kariéry. Je opravdu nutné dívat se na film z roku 1958, abych si uvědomil, co všechno se dá představit pod pojmem "Herečka"? Dokázat svou pouhou přítomností žít na filmovém plátně!

Opravdu - KLASIKA. Tenhle film dostal nálepku za všechny své kolegy s tematikou červené knihovny. To všeobecné opovržení pro mě bylo podnětem (nebo záminkou?) k opětovným zhlédnutím, takže dnes už umím film obstojně citovat. Není nutné příliš pitvat románek Maryny Radoměrské nebo Špelinovu režii (obojí nezklamalo, na druhé straně ani nepřekvapilo). Ačkoliv herecký ansámbl poměrně zvučných jmen chvíli připomíná oživlý les, semtam se objeví nesmysly v dialozích a film je napěchován patetickými a zbytečnými scénami, chtěl bych podotknout, že v době první republiky byly natočeny horší díla, a tento snímek je v rámci sentimentálních příběhů dokonce lehce nadprůměrný. Kdyby byly vynechány dramatické, životem lomcující scény a nahrazeny těmi, kdy se R. A. Dvorský seznamuje s Hanou Vítovou bylo by to o poznání sympatičtější. Ne snad, že by hráli tak dobře, ale báječně k sobě pasovali a ačkoliv se snaží být odtažití, ta jiskra tam občas přeletí. Třetí hvězdičku dávám za závěrečnou scénu, kdy R. A. Dvorský obejme Hanu Vítovou, ona mu řekne: "Pusťte!...Pusť!", a on odpoví: "Už nikdy!". Následně si Hana Vítová stoupne na špičky, aby ji R. A. Dvorský mohl políbit a oba šlapou na tabatěrku, která zapříčinila jejich setkání, a kterou poté co se R. A. Dvorský snažil scénu napodobit, Hana Vítová hodila na zem. Kdo dokáže odolat? Já ne!

Tento snímek patří k těm, které v letech 1935-1938 šířily masovou popularitu Adiny Mandlové. Tituly jako Krb bez ohně nebo Světlo jeho očí mají proti Druhému mládí dramatickou skladbu ibsenovských her. Jedná se o opravdu prosťounký příběh stárnoucího muže, kterého chytne druhá míza, a začne si nejdříve s vychytralou studentkou práv a později s naivní dívenkou, které koupí cukrářství. Následně se mu stane nehoda a uvědomí si, jak ho vlastní manželka miluje. Jiří Plachý dostával před válkou opravdu mizerné role. Druhou osu děje tvoří koketerie jeho dcery v podání Adiny Mandlové, která se bojí, že až zestárne, bude se její muž chovat stejně jako její otec. Adina Mandlová možná získala popularitu, ale rozhodně ne hereckou příležitost. Pěkná je ještě scéna, kdy za Emou Hrubou přijde Betty Kysilková a žádá ji, aby opustila svého muže pro štěstí její dcery, pak si pustí rádio a uslyší, že Jiří Plachý měl nehodu. Takovéhle ptákoviny uměl točit jen ojedinělý počet režisérů. Václav Binovec k nim patřil.

Druhý díl mám ještě radši než jedničku. Děj je lépe ucelený, skládá se pouze ze tří částí - cesta vlakem, anabáze do Putimi a na frontě. Výraznější figurky než v prvním dílu. Poručíka Duba zvládl František Filipovský mnohem lépe než Bohouška Bretschneidera. Strážmistr Flanderka je jednou z nejlepších rolí Jaroslava Marvana, vůbec celá atmosféra Putimi je prostě rozkošná. A žrout Baloun je snad životní roli Milany Neděly. Partnerství Hrušínský-Beneš bylo stabilní jak ve filmu, tak na divadle. Poslušně hlásím je jednou z nejvydařenějších veseloher padesátých let, snad pouze ta scéna z bordelu byla zbytečná, i když uznávám, že bylo potřeba ukázat jednu z ikon habsburského mocnářství, která byla v tehdejší historiografii vehementně zdůrazňována. Mimochodem objevuje se zde po 15 letech Věra Ferbasová (spolu s Jiřinou Steimarovou a Ljubou Hermanovou), prvorepublikové hvězdy měly při obsazení zřejmě přednost - Drei Kronen für einen Mann!!!

Nedomnívám se, že by se jednalo o věrohodné přenesení geniální knihy na filmové plátno. Film je sledem humorných historek. Tak lze pochopitelně pojmout i Haškovu knihu, ale mezi řádky se nacházejí trefné charakteristiky doby i mentality, které se na filmové plátno prostě přenést nedají. To nic nemění na tom, že co se filmového přepisu týče, bylo dosaženo maximálních možností. Charisma Rudolfa Hrušínského pochopitelně dominuje, stejně jako svérázný feldkurát Miloše Kopeckého i přesně důstojnická poloha Svatopluka Beneše. Škoda, že Bohoušek Bretschneider a hostinský Palivec (Filipovský, Hlinomaz) zůstávají na hranici hrubé karikatury. Švejk je filmem, který stojí na hercích a přiměřeném režijním vedení Karla Steklého, stejném jako kdysi propůjčoval svým filmům Martin Frič. A metody MUDr. Grünsteina jsou opravdu jen pro silné povahy.

Tento snímek je první poválečnou komedií reagující na současnost a přitom se nevyhrnují rukávy a nezní optimistické písně. Na metráž celovečerního filmu je příběh místy trochu rozvleklý, ale po několika zbytečných scénách nabývá zase obrátky, a sem tam vyloudí i úsměv. Pro první komedii ze současnosti byla povinná účast česko-slovenského páru, která ale vychází velmi sympaticky - zvláště díky neokoukaným tvářím Josefa Pehra a Boženy Obrové. Ovšem největší pozornost upoutává bytový optimista v podání Josefa Kemra. Tato postava balancuje na hranici černého humoru. Bořivoj Zeman uměl točit to, co diváci chtěli vidět.

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono.

Klasický Slavínský (v obsazení Pištěk, Nedošinská, Vítová, Ferbasová & spol.). Opravdu nevím, jak reagovali diváci v době doznívající hospodářské krize na příběh o dívce z bohaté rodiny, která se rozhodne "hrát si na bídu", přesněji řečeno poznat tvář současné krize a napsat o ní do novin. Po dostatečném načerpání motivů "ze života" se děj přenáší opět do vyšší společnosti a hrdinka řeší svůj vztah k mladému advokátovi. Nevím, jakým způsobem Slavínský pároval milostné dvojice, ale ty v podání Vítové-Plachého, Peška-Waleské, Ferbasové-Hrona vyznívají do prázdna. Proč tedy dávám čtyři hvězdičky? Za závěrečnou scénu Nedošinské a Pištěka, ve které se ozývají základy jejich dlouholetého hereckého partnerství, možná lehce stereotypního, ale velmi stabilního. Ani skutečná Greta Garbo a skutečný Douglas Fairbanks by nemohli být přesvědčivější.

Narozdíl od jiných recenzentů mám opačný názor. Uznávám, že Cesta do hlubin má kromě sledu vtipných scén i lidskou postavu neobvyklých rozměrů, ale zároveň se domnívám, že Škola, základ života vystihuje atmosféru středoškolského prostředí i v těch nejjemnějších nuancích, což se Cestě až tak dobře nedaří. Film by si zasloužil trochu větší historický rozbor, nálepka klasiky je sice oprávněná, ale zároveň nicneříkající. Ten běh k lepším zítřkům i vztah Máňa-Jindra může působit křečovitě, ale v tehdejší filmové poetice má své plné odůvodnění. Vynikající Theodor Pištěk ve skvělé masce (nezapomenutelný tenisový match). Skvostná miniatura Zdeňky Baldové v roli matky kvintána Živného - "Z měšťanky ho vyhodili, na řemeslo se nehodí, aspoň tu maturídu kdyby udělal:"

Jedna z prvních komediálních agitek. Po Jindřichu Plachtovi (a jeho panu Novákovi) se také Saša Rašilov musel přizpůsobit nové době. Pan oficiál Tříška i samotná účast Rašilova jsou spíše jakýmsi kompromisem mezi dřívějšími veselohrami a socialistickými agitkami. Saša Rašilov moc filmových příležitostí neměl, a tak je vzácná každá příležitost vidět ho v akci. Rukávy se zde nevyhrnují až tak vysoko a celé to budování probíhá v únosné míře. Nebýt vtlačení vojáků do příběhu a hudební soutěže na konci filmu, neměl bych v zásadě, co namítnout.