Zloděj kol

Pokud se říká, že náměty některých pamětnických filmů jsou neuvěřitelné, o tomto to platí obzvlášť. Konzulův syn si zahraje na apače z pražské galerky, nechá se zavřít a následně obhajovat, jen aby získal srdce emancipované Věrušky, která chce stůj co stůj být advokátkou. To vše za podpory dívčina otce. Kupodivu při sledování tohoto příběhu vám nepřijde příliš divné, že půlka Prahy včetně prezidenta krajského soudu a pražské galerky, hraje zvláštní hru kvůli jedněm zásnubám. Film ubíhá v příjemném tempu, Mac Frič dobře rozparceloval jednotlivé scény s jemným humorem, který je předzvěstí další spolupráce s Oldřichem Novým, která se pochopitelně zlepšovala podle pravidel přímé úměrnosti. Nový navíc dokazuje, že byl mistrem hudební komedie - přednes chansonu Na děvče mi nesahej je opravdu vynikající. Snad nejpůsobivější role Trudy Grosslichtové, jedné z prvních českých hereček, kterým se podařilo uplatnit i v cizině.

Jedná se o učebnicový příklad špatného sentimentálního melodramatu (chcete-li červené knihovny) a archetyp Pytlákovy schovanky. Scéna s jedem, zkoušení u tabule, slídivý profesor matematiky, patetické výkony Steimara a Kronbauerové (ryze divadelních herců jako rodičů hlavní hrdinky) jsou výrazem žánrových a režisérských klišé a hereckých manýr. Celkový obraz filmu nevypadá opravdu nijak lichotivě, ale s jistou dávkou nadhledu se dá zhlédnout. Škoda, že Hana Vítová je v širším diváckém podvědomí zapsána právě takhle. Ale nebude to trvat ani třináct let a v Pytlákově schovance vše odčiní. Na pět hvězdiček jsem si opravdu netroufal.

Theodor Pištěk si zkusil filmovou režii. Výsledkem je příjemný a stylově čistý staropražský příběh podle předlohy Josefa Kajetána Tyla. Bez většího problému zde ožívá atmosféra roku 1845 a všechny figurky tehdejšího městského koloritu. Film nezapírá, že si neklade vysoké nároky, a to je jeho největší výhoda. Tuto skvostnou iluzi pak doprovází herecky velmi dobře volený soubor. Vzhledem k tomu, že naše televize tento film jako spoustu jiných ignorují, pouštím si ho zhruba jednou za rok na kazetě. Zatím nezklamal.

Filmy třicátých let vykrádaly náměty z mnoha oblíbených prostředí (nejčastěji tramping a fotbal). Tyto příběhy sice sloužily jako pozadí k rozehrání milostné zápletky, ale přesto je zobrazeno něco málo z atmosféry fotbalových fanoušků, vidíme originál zápasu a zazní zde nejznámější fotbalová prvorepubliková píseň. Jinak velice naivní a v mnoha místech přehnané (týká se zvláště postav Ladislava Peška a Anny Steimarové, něco takového bych opravdu potkat nechtěl). Automobilová havárie Antonína Novotného kombinuje, jak bylo tehdy v módě, melodrama s veselohrou. Výsledná kombinace je příšerná. Dobré epizody Ference Futuristy, Aloise Dvorského a malé Helenky. Nataša Gollová v titulcích poprvé na prvním místě. To je ovšem vše, co pro její kariéru tento opus znamenal.

Kristián se sice nedá překonat, ale domnívám se, že Slavínský tyto ambice ani neměl. Chtěl spíše využít potenciálu Oldřicha Nového a Adiny Mandlové a vytvořit příjemnou vtipnou komedii. To se mu podařilo, tato veselohra patří v jeho filmografii k těm nejlepším. Snad nejpůvabnější role herečky, která to ve své vlasti neměla zrovna lehké, což dokazuje námět tohoto filmu, který byl inspirován pomluvami šířícími se o Adině a jejímu vztahu ke K. H. Frankovi. Oldřich Nový jako roztomile nesmělý a zamilovaný šéf, Adina Mandlová jako samostatná půvabná mladá dívka. Ty pohledy do očí mezi Adinou Mandlovou a Oldřichem Novým vytvářejí ideální pár a neopakovatelnou atmosféru.

Komedie psaná Věře Ferbasové na tělo. Bohužel místo, aby se scenáristé snažili vytvořit pro tuto herečku dobrou příležitost, slepili množství crazy situací a nechali Ferbasovou hrát, jak cítí. Vznikla tak nesourodá tříšť absurdního příběhu se spoustou záměn a nedorozumění. Věře Ferbasové to sluší, ukazuje ze svých půvabů více, než bylo tehdy v kraji zvykem, ale na opravdu dobrou komedii to nestačí. Ostatní herci v tomto filmu tvoří tu lepší, tu menší kompars. Věra Ferbasová komický potenciál měla(!!!) - Mravnost nade vše, Andula vyhrála, i ty druhořadé komedie drží pohromadě pouze ona a je škoda, že se z ní stala jen třpytivá hvězda Slavínského filmů (a těch, kteří tyto filmy, podobné si jak vejce vejci, napodobovali).

Pravděpodobně řadová lidová veselohra, jakých se ve třicátých letech natáčelo několik desítek, přesto mně z toho nepřeberného zástupu lehce vystupuje. Předvádí oblíbené herce a motivy, a přitom nesklouzává k podbízivosti a přehnané lidovosti pod hranicí dobrého vkusu. Nemohu si pomoct, ale Antonie Nedošinská a Theodor Pištěk jsou tou nejstálejší, nejpřirozenější a nejveselejší manželskou dvojicí, jaká se v českém filmu, kdy objevila. Ostatní herci nevybíhají k expresivní křečovitosti a jejich přítomnost příjemně dokresluje herecký projev hlavní dvojice.

Rukavička je pro mě velmi těžko dešifrovatelným filmem. Buď se jedná o velmi kvalitní červenou knihovnu, která ovšem paradoxně obsahuje scény, které jakoby vypadly z Pytlákovy schovanky, popřípadě má ambice na společenský filmový epos se sentimentálním zabarvením. Film si zvolil za cíl rozehrát charakter čtyř hlavních postav, jejichž osudy podle scénáristů ovlivňuje rukavička zakoupená jak jinak v salonu Hany Podolské. Filmu by neškodilo procházet se pouze v linii Mařenka-Arne a vedlejší motiv- láska Jeníka k tanečnice Pavlíně (podobně jako jiné scény zbytečně rozsáhlého filmu) by bylo lépe vypustit. Mařenka Berková v sobě nikdy nemohla mít ztřeštěnost Evy Norové, kouzlo Poldy Krušinové, půvab Zuzanky Nedbalové stejně jako čistou krásu Helenky z Pohádky máje. Nabízí se srovnání s Mařenkou Novákovou, ale také zde chybí ony variace přirozené komiky a osobního šarmu. Ale Nataša Gollová je stále Natašou Gollovou a své příznivce, mezi něž se počítám, rozhodně nezarmoutí. Rozhodně lepší než další spolupráce s režisérem Holmanem - Velká přehrada, Bláhový sen. Navíc je zde velmi dobrá charakterní role Františka Kreuzmanna, který už pokolikáté dokazuje, jakým výjimečným a zároveň málo využívaným hercem byl. Proti Rukavičce v zásadě nic nemám. Velmi příjemně a nostalgicky se na ni dívá, zvláště za zimních večerů v houpacím křesle s tabulkou hořké čokolády v jedné a šálkem černého čaje v druhé ruce. Zároveň je ovšem filmem, který mohl nabídnout víc.

Velmi dobrá veselohra podle předlohy Olgy Scheinpflugové. Slavínský natočil v první polovině třicátých let v produkci UFY hned několik veseloher z lidového prostředí. Zatímco ve filmech jako Madla z cihelny, Zlatá Kateřina či Pokušení paní Antonie se půvabná, milá a chytrá dívka z lidu dostane k svému dobře postavenému ženichovi přes různé peripetie, zde se setkáváme s poměrně dobrou inovací. Lída Baarová dobývá za pomoci své matky Antonie Nedošinské nesmělého a nepraktického intelektuála Huga Haase. Přičemž ten způsob, jak dostat dceru pod čepec je vskutku originální, matka využije toho, že pan docent jednou přebral a zinscenuje divadlo, ve kterém její Růženka tvrdí, že ji pan docent připravil o počestnost. Vše nakonec dobře dopadne, neboť Hugo Haas a Lída Baarová přece patří k sobě. Typ nepraktického mládence v podání Huga Haase se dá už jen stěží překonat.

Jeden z nejklasičtějších pamětnických filmů. Jan Pivec zdolává jednu krásku za druhou (a přitom bere materiál pouze z jedné třígenerační rodiny). Příběh stěží uvěřitelný, ale pro mě je tou nejpůvabnější milostnou romancí, jaká se v našich krajích natočila. Zita Kabátová přechází od zbožňované ženy k ironické babičce opravdu s nonšelancí. Roli měl původně hrát Oldřich Nový, který hru inscenoval na divadle, díky tomu, že se nepohodl se Slavínským, dostal ojedinělou a snad životní příležitost (v rámci pamětnických veseloher) Jan Pivec. Madono, má...Nejdříve Zita Kabátová, potom Jana Romanová a nakonec Jarmila Smejkalová. Kdo by nezáviděl?