de_FACTO

Safdies nesmí sníst Hollywood; prosím. Uncut Gems je jako Good Time o jednom charakteru a jeho vzpouře osudu, přičemž on sám sobě si je svým osudem. Mnohem civilnější (to se týká i Sandlerova zosobnění Howarda) pohled do ulic, které čpí, než jsem zprvu čekal - tady jsou věci skutečně takové, jaké jsou; neromantizované, nervní a mnohdy šupácké. Žádné mladé oči si neřeknou "Jednou chci být jako Howard", ale kdo mu nepřeje, ať ten prstýnek střelí alespoň za 50G a následně s nima vyhraje 200? Jak v Conniem, tak v Howardovi stále vidím něco Kafkovského; a narozdíl od Connieho, Howard svět, ve kterém žije, důvěrně zná - a tak balancuje na jeho absurdní hraně; je to radost i prokletí. "Nejde o to, vyléčit se, ale naučit se žít se svými neduhy." A.C. Jestli Safdies uloví, aby udělali třeba pokračování Jokera, nebo pokud se se jim podaří je jakkoliv domestikovat, budu upřímně zklamaný. Nejsou jen esteticky omamní jako zmiňují všichni kolem; netradičními postupy tvoří originální, silné charaktery, které se pouličním způsobem rvou se světem, ze kterého nehodlají utéct - jsou nesmiřitelní do poslední vteřiny. A to ať už pro ně přijede anton nebo záblesk žlutýho světla. Praise a radost. A tužba, že se Safdies nebudou měnit; jen zrát.

Je tu jedna ze scén roku a Gardner je z těch tvůrců, kteří si dělají svoje, ale v tom svém jsou schopni růstu, dospívání, takže namísto čtyř musím nahoru. Srdce ví a paměť pamatuje, že pre-breakup/post-breakup hrůzy jsou monstrózní. Soundtrack jako vždy jinde.

Nejlepší film, co jsem za poslední tři roky viděl. Consommé všeho, co na pop-filmech miluji.

Tak takhle mám svoje horory z 00s rád: zábavný, idiosynkratický (záporák, struktura), jemně trashy a přesně s tou skoro až snovou, VHSkovou náladou, která mě poprvý uhranula na gauči v obýváku, zatímco máma vařila večeři a táta se ještě nevrátil z práce. A jestli by mě zajímal nějakej remake, tak tohohle - kdyby si to vzal někdo, od koho to nečekáte; Fincher, De Palma, Aronofsky, Safdies brothers (...).

Uff. Kulajdu jen v okruhu přátel nebo rodiny, prosím. A ať už se vám to líbilo nebo ne, neříkejte mi, že pokud máte rádi filmy, nejste vděční za lidi jako Ari Aster.

Svýmu synovi ukážu tenhle film a z křesla mu řeknu: "Tohle je klasika."

Hm. V momentě, kdy jsem Aterrados dokoukal, jsem jej cítil pouze jako promarněnou šanci. Ale ten film mi neleze z hlavy a já si nejsem jistý proč tomu tak je. Fascinující a netypická struktura, netradiční zlo, svébytná atmosféra - můžete to být něco z toho, nebo něco úplně jiného, netuším. Jednou se mě můj kamarád po pár pivech zeptal, jaký film bych zremakeoval, kdybych mohl. Asi tenhle. Potenciál tu totiž je obrovský. Ale nechte to Evropě, anebo někomu výtečnému a odvážnému; při představě, že se z tohohle pokusí někdo udělat americkej horor pro teens na rande věští wtf zážitek nebývalých rozměrů.

Má osobní encyklopedie všeho, co nemám rád na (mnou milovaných) hororech. Tuctové, šablonovité, s dokola (a dokola) stejným rytmem, snaha o děs vytvářená pouze prostřednictvím scén završených jump-scares, s nefunkčními postavami (wannabe badass renegade) a nulovým tahem na branku. Ale ano, ten film má své místo: středa, 23:45, Prima. A pokud počas filmu slyšíte někoho plakat, nebojte, jsou to jen diváci.

Masterpiece, kterému Evropan těžko porozumí.

Seru na to. Prostě pět. Viděl jsem ten film už asi šestkrát, a i když v poslední půlhodině ztratí to atmosférický génium hodiny první, pořád je to něco, co si zaslouží nadhodnotit. Ta první hodina je totiž jedno z toho nejlepšího, co v mainstreamovym hororu po roce 2000 bylo natočeno. A kdybych dělal urbex a v půl třetí nad ránem začal hrát v osamoceným baráku sám od sebe soundtrack tohohle, už nikdy nebudu stejný.