Schlierkamp

Francouzský krimithriller situovaný do Jihoafrické republiky, jež se v současnosti řadí k zemím s nejvyšší kriminalitou na světě. Ve snímku jsou dostatečně projeveny právě potíže s touto problematikou a také s dozvuky apartheidu. Skupina kriminalistů zpočátku vyšetřuje smrt brutálně zavražděné dívky a posléze se začne zabývat pátráním po distributorovi neznámé omamné látky, jež způsobuje nevídanou agresivitu. Tým vyšetřovatelů tvoří dosti kontrastující duo : zádumčivý, minulostí poznamenaný Ali (F. Whitaker), neupravený, neustále popíjející bohém, kriminalistickými schopnostmi však disponující Brian (O. Bloom). Snímek nabízí dostatek zajímavých akčních scén, na druhé straně je však příběh dosti jednoduchý a předvídatelný. Vrcholem dramatu je Aliho nekompromisní vyvraždění všech nepřátel brokovnicí a finální nerovný souboj v poušti Namib. Francouzskému režiséru Sallemu se podařilo natočit zajímavou kriminálku, jež velice dobře využívá neznámého a atraktivního prostředí na jihu černého kontinentu a pochopitelně kvalitu snímku do nadprůměru povyšuje nesourodá, ale sympatická ústřední dvojice.

Československý film zachycující nevšední život stárnoucího muže, jehož extrémním způsobem přitahuje opačné pohlaví. Dodáme-li, že hlavní postavu Ing. Karla Fauna ztvárnil L. Suchařípa v nejlepších letech se svoji nenapodobitelnou dikcí a zajímal se především o dámy o generaci mladší, je o zábavu postaráno. Skutečně tento nabíječ-intelektuál lovil na každém kroku a za každé situace (potřísněná Slovenka(?) na Karlově mostě, přísedící dáma na koncertu), přičemž jeho úspěchy byly kolísavé. Velmi zábavné byly inženýrovy komentáře či vnitřní monology na každodenní situace doprovázeny jeho vskutku originálním hereckým projevem. Ve vedlejších postavách se objevili ze známějších herců pouze jeho kolega I. Vyskočil a kamarád J. Hálek, zbytek tvořili spoře oděné mladé dámy. Komedii svým typicky výstředním způsobem zachytila V. Chytilová, opět se objevují sugestivní záběry kamery z netradičních perspektiv, tentokrát zaměřené na listí na stromech, za doprovodu psycho hudby. V tomto případě si však dovolím zmínit výjimku, a sice v jednom okamžiku zazní část z jedné Vivaldiho skladeb a ta je nádherná. Navzdory tvrzením, že pan Suchařípa nebyl schopen utáhnout celý snímek jako hlavní postava se domnívám, že s touto volbou nemám, stejně jako v Byli jsme to my? absolutní problém a naopak oceňuji, že osobnost jeho typu dostala tolik filmového prostoru. Přiznávám, že ke konci snímku už tempo a zábava začala opadat (s výjimkou oku lahodící scény na plovárně), avšak vše bylo nadmíru vynahrazeno závěrečným desetiminutovým opileckým, převelice veselým extempore pana Suchařípy (a zpočátku též i Hálkovým), jdoucího zabránit stěhování jeho bývalé asistentky. Faunovo odpoledne hodnotím jako jeden z nejlepších filmů paní Chytilové a životní výkon Suchařípův.

Francouzský krimithriller, jenž je natočený podle románu E. McBaina a odehrává se v jihofrancouzském Nice. Po sérii vražd několika lidí, jež mezi sebou navzájem zdánlivě nemají žádnou spojitost a je tak nejednoduché odhalit motiv těchto zločinů, konečně přichází komisař Carella na stopu. J. L. Trintignant v hlavní roli zpočátku bezradného kriminalisty se vyznačuje poměrně slovně i gesty úsporným vystupováním, avšak přesto je jeho herectví dostatečně působivé. Právě jeho výkon, velmi dobrá hudba mistra Morricona, jenž v té době skládal pro dvacet a více snímků ročně, a kvalitní scénář patří k hlavním devizám tohoto thrilleru. Mám dojem, že je trochu škoda, že byl pachatel odhalen těsně před vyvrcholením snímku, nicméně i tak drama hodnotím nadprůměrně. Málo známý režisér P. Labro natočil drama, po jehož shlédnutí se mi opět potvrdila skutečnost, že Francouzi v 70. letech v podobných filmových žánrech neměli konkurenci.

Československý film pojednávající o ušlechtilých, avšak hodně nevěrohodných činech soudní zapisovatelky Zdenky Mikové, jež jsou zpočátku jejím nápadníkem, soudcem Kroupou mylně chápány jako pozůstatek její bujaré minulosti. Tato odvážná dáma unášela děti, o nichž nikdo nestál a mateřsky se o ně spolu jejím otcem Z. Kryzánkem starala. Ústřední dvojici tvořila J. Bohdalová a J. Kemr, bohužel u obou jsem zvyklý na nejvyšší herecký standard, což se v tomto snímku neprojevilo, paní Bohdalová si svoji reputaci opravila během dramatického, závěrečného soudního přelíčení, avšak mistru Kemrovi jsem jeho postavu milovníka nevěřil. Ve vedlejších postavách mě svými výkony potěšili S. Zázvorková v roli energické Kroupovi sestry a ztělěsnění noblesy V. Voska jakožto obhájce provinilé únoskyně, jenž u soudu zabodoval přečtením dojemného příběhu z Bible. Kromě nich mě velmi zaujalo herecké mistrovství S. Budínové a L. Lipský v netypické roli. Tento snímek pana Filipa mě příliš nenadchl, hlavní problém spatřuji v těžko realizovatelném scénáři a ani výkony hlavních postav mě příliš nepřesvědčily.

Český koprodukční film popisující setkání tří starých klaunů po letech odloučení. Kvůli emigraci jednoho z nich na konci 80. let se jejich klaunská skupina Busters rozpadla a čas nakladl mezi někdejší přátele nepřekonatelné překážky. Tyto potíže v komunikaci jsou patrné i po letech, neboť ukončení umělecké kariéry navrátivšího se Oskara se obejde bez účasti obou jeho bývalých kolegů. Snímku vévodí pochopitelně tři hlavní postavy mimů, z nichž nejzajímavěji se jevili výjimečný O. Kaiser (energický, neformální, věčné dítě Max Neumann) a kdo jiný než J. Lábus, zahořklý, starající se v ústraní o postiženou partnerku, jehož postavě dokonce režisér propůjčil své jméno. Trio doplňoval francouzský herec D. Flamand. Nejzajímavěji bych hodnotil střední část, kdy můžeme sledovat rozdílné verze výkladu historie skupiny jejími členy (zaujme zejména expresivní Lábusovo vyprávění). V roli Maxovy obětavé manželky a matky se představila E. Jeníčková, známá spíše z diametrálně odlišných typů rolí. Celkově se domnívám, že dramatu odpovídá průměrné hodnocení, i s ohledem na nepovedený závěr, avšak herecké kvality legendárního komického dua průměr několikanásobně překročily.

Československý válečný film z období květnového povstání, jenž se téměř celý odehrává na železnici. Hlavní postava, posunovač v nenápadné železniční stanici Jan Chýň, dostane povel od strany, že musí za každou cenu dovézt zbraně do Prahy na pomoc povstalcům. Nutno dodat, že takhle drsnýho frajera, jakého hraje K. Hlušička, jsem už dlouho neviděl (navíc mu skvěle v podobném stylu sekunduje řidič vlaku K. Dellapina). Snímek se snaží zobrazit ojedinělá hrdinství v těžkých časech, avšak činí to velmi nevhodným způsobem, neboť naprostá většina scén není absolutně věrohodná. Jak už bylo mnohými zmiňováno, počínaje srážkou vlaku s obrněným SS transportérem, kapitulací vycvičených a dobře vyzbrojených vojáků před hrstkou vesničanů s puškami a jako vrchol ten děda (J. H. Struna) na protiletadlovém dělu. Pochopitelně nechybí těžce nepovedený milostný románek, a sice vzplanutí mladé komunistky H. Čížkové s rudým gerojem Hlušičkou. O závěrečné vysoce dojemné scéně, v níž se setká Hlušičkův vlak, jedoucí pro další zbraně, s postupující sovětskou armádou, nechť si udělá obrázek každý sám. Bohužel Tomanovo dílo je velmi ovlivněno tehdejším tendenčním stylem a přestože scénář má na svědomí J. Dietl, hodnotím většinu scén jako účelové a nevěrohodné.

Československé krimi, v němž díky vyšetřování (sebe)vraždy K. Branda s pochybnou pověstí přichází Veřejná bezpečnost na stopu padělatelské skupině. Snímek je na svou dobu překvapivě apolitický, scénář dobře napsaný a obsahuje dramatický zajímavý příběh se spoustou výborných hereckých výkonů. Hlavního vyšetřovatele poručíka Duška (F. Hanus), jenž nejvíce podezřívá manželku mrtvého (nepříliš atraktivní V. Matulová) chráněnou svým právním zástupcem a milencem dr. Klimešem (herecky slabý V. Vejražka), na chvíli lehce rozhodí spor o pravost dopisu na rozloučenou, avšak v závěru se svým týmem, v němž vyčnívá svým hollywoodským úsměvem a zjevem B. Švarc, polapí všechny členy seskupení konající protistátní činnost. Obávám se, že v tomto případě vedlejší postavy svým hereckým pojetím a elánem notně převyšovaly mdlé výkony výše zmíněných hlavních postav. Velmi dobře se předvedl V. Taub coby proradný dr. Horyna a zejména S. Neumann jakožto dokonale maskovaný šéf celé bandy, zejména ve scéně u výslechu, v níž se během vteřiny proměnil z lehce senilního postaršího profesora v temperamentního agresivního zločince. Za zmínku též stojí jedna z prvních rolí V. Menšíka (jenž byl ostudně v titulcích uveden jako Vladislav) v roli ´uměleckého´ padělatele Alfreda Toglara, u něhož už na počátku kariéry šly vysledovat evidentní komediální schopnosti. Domnívám se, že Padělek režiséra Borského jednoznačně patří k nadprůměrným dílům té doby, snímek rozhodně nenudí a příjemně překvapen uděluji nadprůměrné hodnocení.

Československé drama vyprávějící příběh muže, jenž se ve zralém věku neubránil touze a podlehl svodům mladé atraktivní ženy. Jak se dalo očekávat, můj oblíbený, skvělý český herec v hlavní roli J. Kačer se slibně nastartovanou kariérou v autoservisu zaslepen bludy opustil manželku (L. Švormová) a dceru, začal naplno investovat do nového života s mladou partnerkou a neudělal dobře. Zlatokopku v dobách temného socialismu v Bratislavě si zahrála neznámá M. Jedlovská. Snímek není po filmařské stránce nic výjimečného, obsahuje spoustu prázdných a zbytečných scén, dynamika děje se zdá být poněkud těžkopádná, nicméně přesto mě snímek zaujal. Domnívám se, že zde byla psychologicky dobře vystižena situace, kdy si muž po nečekaném a zákeřném úderu přímo do srdce od ženy, jíž obětoval vše, uvědomí, že je úplně v prdeli, starý a sám. V závěru snímku se objeví poměrně věrohodná bitka mezi dvěma hlavními ženskými postavami. Nedivím se, že je Hledíkovo psychologické drama téměř zapomenuto, avšak z mého pohledu si průměrné hodnocení zaslouží

Americké drama, jež se vyznačuje neobvyklým filmografickým stylem a nesnadným proniknutím k podstatě příběhu a jeho mnohoznačností. Počátek snímku se může zdát poněkud nepřehledný, teprve v průběhu filmu pozorný divák pochopí jisté souvislosti a může tak proniknout do úžasné Aronofskyho fantazie. Co je zřejmé na první pohled, je planoucí vášeň a láska mezi hlavní dvojicí, jež se objevuje v několika časových rovinách a prostředích. Krásná a křehká R. Weisz spolu s manželem H. Jackmanem rozvíjejí svoji lásku v renesančním Španělsku, v současnosti a ve fiktivní budoucnosti a ve všech těchto rovinách hledá milující muž, jenž věří, že smrt je pouze nemoc, lék života pro svou umírající ženu Izabel. Muž však možná trávil příliš mnoho času marným hledáním léku, místo aby si užíval života po boku své milované, jak hořce naznačuje často opakovaná scéna ve vědeckém ústavu. Těžce uchopitelná Fontána je doprovázena úžasnou hudbou mistra C. Mansella, přičemž postupně se stává hudební složka stále více dominantní a úchvatný závěr snímku je na ní docela postaven. Fontánu hodnotím nadprůměrně, neboť se jedná zcela jistě o výjimečný snímek natočený s velkým přehledem, jeho nejednoznačné poselství vytváří různé vysvětlení mnoha scén a jeho pětihvězdičkový audio-vizuální závěr k tomu přispěl velkou měrou.

Československý televizní film natočený podle veleslavného románu B. Stokera. První polovina snímku se ve vysoké míře věrně drží předlohy, druhá polovina je vlivem zkrácení stopáže o některé scény ochuzena, jiné jsou z důvodu zestručnění poněkud pozměněny. Hlavní postavu, nemrtvého transylvánského hraběte ztvárnil I. Racek, což byla dle mého názoru dobrá volba, neboť Rackův přirozeně démonický projev je v tomto hororovém zpracování ještě zesílen. Do vedlejších rolí byly obsazeni též známí herci, např. Jonathana Harkera hrál J. Schánilec, v roli moudrého profesora Van Helsinga se představil O. Sklenčka, nešťastnou Drákulovu oběť Lucy hrála H. Maciuchová a jejího snoubence Arthura J. Zahajský. Toto televizní zpracování v sobě nese to hlavní z fenomenálního románu, navíc kulisy jsou zejména v první polovině dostatečně temné a děsivé a skutečnost, že se autorka A. Procházková vskutku snažila držet předlohy, což není především u amerických interpretací vůbec obvyklé, získalo hvězdu navíc.