Schlierkamp

Americká komedie natočená podle legendárních komediálních románů od C. D. Payna. Bohužel je nutno konstatovat, že pokus převést příhody Nicka Twispa na filmové plátno se nezdařil. Jakožto někdejší vášnivý čtenář knih, jež posloužily jako předloha, jsem byl zvědav na zfilmování neuvěřitelných pubertálních příhod zamilovaného mladíka a měl jsem o úspěchu díla vážné pochybnosti, jež se nakonec potvrdily. Režiséř M. Arteta měl přetěžký úkol napodobit skvělý a zábavný Paynův styl a dialogy, navíc v neprospěch filmu mluví pochopitelné zestručnění bohatého děje a ochuzení o skvělé postavy. Inteligentního a nesmělého panice Nicka Twispa, stejně jako jako jeho zlobivé alter ego Francoise Dillingera ztvárnil M. Cera, jeho snovou bohyni Sheeni zahrála P. Doubleday. Ve snímku se objevují i známé herecké jména v rolích rodičů (S. Buscemi, R. Liotta, Z. Galilianakis), avšak ani jim se nepodařilo míru zábavy pozvednout. Raději než velmi průměrnou komedii doporučuji pětihvězdičkový román.

Česká komedie rozvíjející téma ukradení receptury na výrobu Becherovky a následné problémy podivné rodiny (španělských?) mafiánů s jejím převzetím. Kontrast mezi neuvěřitelně stupidním scénářem a velmi slušným obsazením je jasný důkaz nedostatečné promyšlenosti díla nezkušených autorů, jež však zřejmě disponovali silným finančním zabezpečením. Mezi největší herecké hvězdy, jež se v tomto naštěstí zapomenutém díle objevily, patřil K. Roden (jakožto manažer tehdejší hudební hvězdy M. Penka), I. Chýlková, vamp L. Zedníčková, boss M. Huba, toužící po karlovarském moku, nevtipně trapný M. Táborský a tejemný muž v pozadí M. Kopecký. Kromě těchto známých herců se ve snímku I. Trajkova, rodáka ze Skopje, ukázali i osobnosti z jiným oborů, konkrétně zmíněný M. Penk, jenž se podílel na hudební složce a J. Saudek, kteří však ke zkvalitnění díla nemohli přispět, stejně tak jako nepochopitelně zbytečné trio slovenských velikánů J. Satinského, M. Lasici a M. Labudy. Co se týče humoru, povedených scén či dialogů shledávám příliš málo a většinou se pohybují na velmi nízké úrovni. Kanárská spojka bezesporu patří do skupiny těžce nepovedených snímku počátku 90. let. V porovnání s filmy cca 4-5 let staršími, jež vznikaly za mnohem těžších podmínek, je rozdíl ve všech filmografických aspektech žalostný.

Česká televizní pohádka na známý motiv, v níž se tři princezny v noci baví a tancují v Podzemním království a ve dne spí. Trápení krále Xavera I. (V. Preiss) ukončí až košíkář Petřík (M. Hádek), jenž s pomocí záhadné postavy znovu objevené matky oněch nezdárných tanečnic přemůže jejich trýznitele Pána podzemí (B. Rösner). Obávám se, že zpracování a celkový dojem z této pohádky byl nejslabší ze všech natočených na podobné téma, dále mám jisté výhrady k obsazení pro mě nezajímavých princezen, jež byly v pohádce odsunuty někam do pozadí a také nad výkonem hlavní postavy venkovského chasníka jsem nejásal radostí. Oživení přinesly pouze herecké výkony zkušených herců, kromě výše zmiňovaných umělců bych doplnil ještě komořího P. Kostku či záhadnou vílu S. Postlerovou. Domnívám se, že se jedná o podprůměrný snímek z bohaté nabídky pohádkové režisérky S. Simonové, jejíž nevesele mystické, snové pojetí a nepříliš povzbudivé prostředí těchto děl, až na výjimky často nestačí ani na průměrné hodnocení.

Československé drama pojednávající o tvůrčí krizi a celkové životní nespokojenosti skladatele vážné hudby Josefa Chvály. Autora majestátních hudebních opusů, o něž však v současné době už není zájem, zahrál svým intelektuálně-zádumčivým způsobem L. Frej, jenž se rozhodne odjet na venkov do obce Dubí za svými příbuznými nabrat sil po zklamání a uklidnit svou rozbouřenou mysl. Zde nalézá svého otce J. Pleskota, dominantního bratra, podnikavého starostu obce, jako vždy nespoutaně divokého P. Čepka a majetek schraňující sestru Z. Hadrbolcovou s jejich rodinami, avšak po zjištění místních poměrů a potyčce s bratrem (jenž je mnohem méně statný, avšak diametrálně temperamentnější) klid nenalézá. Naopak, nechtíc se definitivně odcizit od rodiny je nucen ustoupit a ponížit se. Snímek je zaměřen dosti ekologicky a varuje před neuváženou megalomanskou výstavbou demolující přírodu. V rolích Josefových přátel, či spíše známých z uměleckých kruhů se představili typicky výstřední L. Suchařípa, totálně nevychovaný a nechutný J. Schmid, poťouchlý křivák M. Pavlata a sexuálně nevybitý podivín J. Štědroň. Skladatelovu partnerku ztvárnila nevýrazná T. Fischerová. Soudím, že se zřejmě nejedná o nejlepší dílo skvělého režiséra A. Máši, spíše bych ho označil za jeden z nejlepších výkonů L. Freje, avšak o zklamání dle mého pohledu nemůže být vůbec řeč. Byť některé scény či postavy jsou lehce nedomyšlené, Mášovi snímky se mi líbí a jedná se opět o neprávem zapomenuté zajímavé dílo vzniklé v době politických změn a jako mnoho jiných filmů z této doby by si zasloužilo více pozornosti.

Československá televizní skvěle obsazená komedie o opovrženíhodném počínání ziskuchtivých dcer, bojujíc proti sobě o dědictví, jenž jim měl zanechat údajně zesnulý otec. Hamižné hašteření o dědečkovu pozůstalost je však navzdory pietě velmi komické, pochopitelně díky vynikajícím výkonům našich předních umělců. Dominantní dámy, kvůli majetku znesvářené sestry, hrají S. Zázvorková a N. Gollová, jejich ušlápnuté manžele R. Hrušínský a J. Kemr, jenž se mi snad líbil nejvíce, i když nebyl tak výrazný, korunu komedii v závěru nasadil a výbornou pointou veselohru ukončil nestor J. Werich. Kromě těchto nesmrtelných hereckých osobností se v komedii objevuje i malá Viktorie (A. Franclová), dcera S. Zázvorkové, přičemž tato nezbednice snímek svou prostořekostí hodně oživila a líbilo se mi i její dětské rozpustilé herectví. Nenáročná, avšak stále aktuální, pouze tříčtvrtěhodinová komedie Františka Filipa rozhodně stojí za zhlédnutí, paradoxně nejvtipnější scény se vyskytují ještě před objevením J. Wericha.

Francouzské drama zasazené do poválečných let, v němž hlavní roli inspektora Rogera Borniche ztvárnil legendární A. Delon. Tento klidný a lidský vyšetřovatel, jenž je bez cigarety v tomto snímku zobrazen pouze výjimečně a to vždy pouze na pár vteřin, je pověřen dopadením uprchlého zločince, chladnokrevného lupiče a vraha Emila Buissona. Do hlavní záporné role impozantního zabijáka byl obsazen J. - L. Trintignant a díky jeho kamenné tváři, prázdnému pohledu a strohému, spíše mimickému herectví se Delonovi minimálně vyrovnal. Právě souboj těchto dvou osobností na opačných pólech zákona a současně jejich vzájemný respekt tvoří nejpůsobivější prvek snímku, jenž je nejvíce patrný v závěrečné scéně v restauraci u piana. Drama se většinou zabývá, kromě dílčích problémů jako jednání s nerudným nadřízeným či usměrňování příliš agresivního kolegy, rutinním pátráním po Buissonových loupežných komplicích, neboť tento darebák se ihned po propuštění věnuje trestné činnosti. Jednoho z nich, Paula, jenž mě zaujal svým vystupováním i neobvyklou tváří si zahrál P. Crauchet. Povídka o policajtovi je klasické nadprůměrně francouzské drama 70. let s vynikajícím duelem dvou špičkových herců.

Česká televizní pohádka o napravení pyšného a krutého vladaře. Mocného a nadutého panovníka, jenž se na každého ihned rozkřikl a kvůli své pýše a bohorovnosti se nechal nazývat Pán pánů, hrál přesvědčivě O. Vetchý. Avšak i on se musí přesvědčit, jak těžké je vydělávat si na chleba a žít v tyranizované společnosti. Bohužel díky kombinaci reality a snu je autorovi usnadněno vysvětlení navozené mírně schizofrenní situace. Ve vedlejších rolích se představili slepý poustevník R. Lukavský, královna Z. Žádníková, rádce J. Přeučil či dřevorubec J. Šesták. Nepříliš přívětivá a neveselá pohádka známého režiséra F. Filipa však nepředstavuje kromě výkonu hlavní postavy nic výjimečného, co by stálo za zaznamenání.

Další z vynikajících československých televizních satirických snímků, jenž musely být nutně zakázané, neboť je zde zobrazeno socialistické, začínající normalizační právo a spravedlnost v nelichotivých souvislostech. Komorní drama o odsouzeném a soudci je pojato jako mimořádný herecký koncert mých dvou oblíbených hereckých osobností. Jedná se o anonymního zadrženého muže, jehož ani tváří v tvář smrti neopustí jeho vnitřní klid a moudrost (famózní E. Cupák) a taktéž anonymního, tajemného vykonavatele moci a práva J. Kačera. Hloubka myšlenek a vytříbená působivost dialogu mezi odsouzencem pár hodin před jistou smrtí a jeho katem je ojedinělá. Zádumčivé úvahy jsou často přerušeny vzdáleně snovými milostnými proslovy s jeho milou (M. Dvorská), jež jsou též úchvatné. Celý pochmurný alegorický příběh je v jistých okamžicích prokládán záběry na muže jakoby za obrazovkou (M. Macháček), jenž se zabývá hledáním definic slova spravedlnost v různých historických obdobích. V dechberoucím závěru snímku dojde i na samotnou mrazivou exekuci nešťastníka, jenž je donucen jít před gilotinu v hnusných, ponižujících hadrech. V tomto pouze petačtyřicetiminutovém trezorovému klenotu režírovaném kým jiným než geniálním umělcem E. Schormem, jehož dílo mě dosud nikdy nezklamalo, oba vynikající čeští herci potvrdili své neobyčejné schopnosti a v mých očích vystoupili na herecký Olymp.

Americký akční film v hlavní roli s K. Reevesem, jakožto bývalým nájemným vrahem Johnem Wickem. Svou nezdolnou vůlí, střeleckými schopnostmi a bojovým uměním proslavil své jméno nejen mezi mafiánským podsvětím, ale i mezi policií a kamkoli vkročí, je mu projevována nadpozemská úcta. Jak už bývá u podobných akčních snímků zvykem, úvod a samotný příběh je vcelku nepodstatný, pouze jaksi udává příčinu, proč se pan Wick tak ukrutně nasral a začal likvidovat protivníky ve velkém. Skutečné po zhruba dvacetiminutovém úvodu začne Mr. Wick předvádět své mimořádné umění a nepřestane, dokud není vše dokonáno, přičemž často udivuje, jak snadno byl neúměrně početnější nepřítel přemožen. K. Reeves, jenž mě velmi příjemně překvapil, se ve snímku představí jako nemilosrdný a hbitý střelec, používající nejúčinnější metody k odstranění nepřítele (jedna rána do hlavy), co se týká pěstních soubojů, jsou v porovnání s používáním ručních zbraní v menšině, ale i v nich si umí poradit, i když už není tak dominantní. Délky soubojů se počítají na vteřiny a pouze u hlavních bossů jsou o něco delší, avšak mám dojem, že nejsou tak dramatické, jak by se dalo očekávat. Johna Wicka považuji na hodně nadprůměrný akční film, avšak mám dojem, že v porovnání s jeho indonéskými konkurenčními snímky, jež jsem měl tu čest zhlédnout, v některých ohledech zaostává.

Československý povídkový film, v němž hlavní roli hraje manželský pár Neradových ve složení lékařka L. Švormová a fotograf J. Vala. Nutno poznamenat, že L. Švormová je v tomto snímku velmi sympatická a pohledná, navzdory očekávání mě skutečně projev této amatérské kriminalistky mile překvapil, její manžel předvádí takovou svoji nepříliš výraznou klasiku, nicméně jako manželé se výborně doplňují a vyzařuje z nich velká pohoda. První povídka vypráví o pašování zboží ve vlaku Paris-Praha, následující se věnuje objasnění smrti starého hledače pokladů, jenž záhadně skonal pod Čertovým kamenem. Závěrečná a dle mého názoru nejzdařilejší povídka se zabývá podivnými událostmi v Domě hrůzy na pouti, přičemž vyjdou najevo jiné nekalé skutky kolotočářů. Skutečným vyšetřováním těchto nepravostí je pověřen major Buček v podání elegantního J. Langmilera, jenž je však velmi vděčný za nezištnou pomoc v podobě nedocenitelných informací od talentované madam Neradové. Ve vedlejších rolích se představí mnoho známých osobností (např. umělec ve vlaku F. Filipovský, redaktor J. Lír, vedoucí Domu hrůzy J. Hlinomaz, robustní majitel kolotoče Z. Kryzánek, krásná J. Hlaváčová, archeolog F. Vicena či oběšenec L. Trojan), avšak jednoznačně nejvíce mě zaujal zcela mimořádný výkon J. Beyvla ve druhé povídce a zejména jeho opilecký záchvat špatného svědomí. Aféry mé ženy režiséra V. Čecha se mohou zařadit mezi spoustu průměrných, nikoli špatných, kriminálek ze 70. let, hranici průměru překročili pouze hlavní ženská postava svou půvabnou svěžestí a podnapilý venkovan Beyvl.